30 Cdo 2037/2014
Datum rozhodnutí: 23.07.2014
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.



30 Cdo 2037/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněného M. T. , proti povinné B. H. , zastoupené Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 4, pro částku 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 74 EXE 173/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 26. září 2013, č.j. 14 Co 464/2013-121, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 19. června 2013, č. j. 74 EXE 173/2012-102, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tím, že exekučním titulem (směnečným platebním rozkazem) uložená povinnost k zaplacení nyní vymáhané pohledávky ve skutečnosti neexistuje, jelikož směnku nepodepsala. Odvolací soud uzavřel, že směnečný platební rozkaz je pravomocným a vykonatelným titulem, neboť byl povinné řádně, v souladu s ustanovením § 49 o. s. ř. doručen a v řízení o návrhu na určení neúčinnosti tohoto doručení povinná úspěšná nebyla. Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu měla možnost včas uplatnit způsobem vyplývajícím z poučení v něm obsaženého. V důsledku nepodání námitek nabyl směnečný platební rozkaz účinků pravomocného vykonatelného rozsudku. Žádný jiný důvod svědčící pro nepřípustnost exekuce povinnou tvrzen není a nevyplývá ani z obsahu spisu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (jeho rozhodnutími sp.zn. 20 Cdo 2131/2008, 20 Cdo 1452/2010, 20 Cdo 2432/2010) , povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který je podle jejího názoru v rozporu s judikatorními závěry přijatými ve výše uvedených rozhodnutích, v nichž Nejvyšší soud opakovaně dovozoval, že bylo-li dosaženo exekučního titulu směnečného platebního rozkazu na základě padělané či pozměněné nebo jinak právně vadné směnky, může taková skutečnost být důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Povinná trvá na svém přesvědčení, že exekuční titul je nevykonatelný, a byla-li exekuce přesto nařízena, je nepřípustná, jelikož oprávněný se domáhá plnění ze směnečného závazku, který nikdy platně nevznikl, nikdy neexistoval a ani existovat nemohl, protože směnka předložená jako podklad pro vydání exekučního titulu nebyla povinnou nikdy sepsána, podepsána ani vystavena. Povinná má za to, že uplatnění předmětné směnky a pravděpodobně i její vystavení před podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu bylo jednáním naplňujícím znaky trestného činu předem připraveného a koordinovaného vůči ní za účelem jejího poškození, resp. získání jejích finančních prostředků.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souzené věci však o žádný ze čtyř případů přípustnosti dovolání nejde. Dovozuje-li povinná rozpor právního posouzení předmětné věci s judikatorními závěry přijatými ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, pak jí přisvědčit nelze, jelikož tyto věci měly odlišný skutkový základ. V prvních dvou věcech šlo o případy kdy oprávněný, jenž svou pohledávku vymáhal na základě padělané směnky, byl narozdíl od souzené věci za své jednání pravomocně odsouzen pro trestný čin podle § 140 odst. 2 trestního zákona, a ve třetím případě šlo o věc, kdy oprávněný byl trestně stíhán a kdy exekuční soud měl k dispozici znalecký posudek Kriminalistického ústavu policie ČR, vypracovaný pro účely trestního řízení, který jednoznačně vyloučil, že by podpis na směnce byl či mohl být podpisem povinného . Závěry soudů obou stupňů o závaznosti exekučních titulů a o nepřípustnosti jejich přezkumu v exekučním řízení, jakož i z toho plynoucí závěr o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. není výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně 23. července 2014 JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu