30 Cdo 2037/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2037/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně H. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 186/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

ze dne 4. dubna 2005, č. j. 56 Co 29/2005-96, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.9.2004, č.j. 81 C 186/2001-74, určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po E. H., nar. 5.9.1945 a zemřelé 14.4.2000 ; uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně; uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 8.700,- Kč

do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.4.2005, č. j. 56 Co 29/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.556,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žádný z použitých důvodů pro vydědění žalobkyně zůstavitelkou v závěti nebyl buď prokázán nebo kvalifikovaným důvodem pro vydědění není .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že se neztotožňuje se závěrem, že zůstavitelka byla ve svém jednání ovlivněna průběhem závažného onemocnění ; že měl být ve věci proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie; že ani z provedených důkazů nelze dovodit závěr pro případně nekontrolované jednání zůstavitelky bez soudnosti a bez rozmyslu, které by vylučovalo činit právní úkony svobodně a vážně ; že odvolací soud se zabýval otázkou způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům, ačkoliv žalobkyně zpochybňovala závěť z jiného důvodu, když tvrdila, že se jedná o falsum, což bylo znaleckým posudkem vyvráceno ; že se nalézací i odvolací soud nevypořádaly se skutkovými podmínkami uvedenými v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a), písm. b) obč. zák. tak, aby bylo možno konstatovat, že jeho závěry mají oporu v provedených důkazech ; že se nelze ztotožnit se závěrem, že skutkové okolnosti lze posuzovat sub specie rozhodnutí R 23/97 a

R 23/98, že totiž nezájem žalobkyně o zůstavitelku byl vynucen nezájmem zůstavitelky ; že svědecké výpovědi potvrzují konkrétní skutečnosti, které dokládají velmi vstřícný postoj zůstavitelky k dceři ; že důkazy pro vydědění byly dány

a jejich neexistenci se nepodařilo žádným důkazem vyvrátit ; že nesouhlasí s tím, že

ve věci byl proveden důkaz trestním spisem když v době, kdy soud prováděl tento důkaz, již byl trest který mu byl uložen zahlazen a platila fikce neodsouzení . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný v dovolání namítá, že se neztotožňuje se závěrem, že zůstavitelka byla ve svém jednání ovlivněna průběhem závažného onemocnění ; že měl být ve věci proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie; že ani z provedených důkazů nelze dovodit závěr pro případně nekontrolované jednání zůstavitelky

bez soudnosti a bez rozmyslu, které by vylučovalo činit právní úkony svobodně

a vážně ; že odvolací soud se zabýval otázkou způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům, ačkoliv žalobkyně zpochybňovala závěť z jiného důvodu, když tvrdila, že se jedná o falsum, což bylo znaleckým posudkem vyvráceno ; že se nalézací i odvolací soud nevypořádaly se skutkovými podmínkami uvedenými v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a), písm. b) obč. zák. tak, aby bylo možno konstatovat, že jeho závěry mají oporu v provedených důkazech ; že se nelze ztotožnit se závěrem, že skutkové okolnosti lze posuzovat sub specie rozhodnutí R 23/97 a R 23/98, že totiž nezájem žalobkyně

o zůstavitelku byl vynucen nezájmem zůstavitelky ; že svědecké výpovědi potvrzují konkrétní skutečnosti, které dokládají velmi vstřícný postoj zůstavitelky k dceři ; že důkazy pro vydědění byly dány a jejich neexistenci se nepodařilo žádným důkazem vyvrátit.

I když žalovaný v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný v dovolání dále namítá, že nesouhlasí s tím, že ve věci byl proveden důkaz trestním spisem když v době, kdy soud prováděl tento důkaz, již byl trest který mu byl uložen zahlazen a platila fikce neodsouzení .

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu