30 Cdo 2036/2012
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čl. 8 předpisu č. 209/1992Sb., čl. 5 předpisu č. 209/1992Sb., čl. 8 § 1 předpisu č. 1/1993Sb., čl. 10 § 2 předpisu č. 1/1993Sb., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2036/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) I. O. , b) J. O. , zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 195.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 26 C 124/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 25 Co 435/2011 70, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 25 Co 435/2011 70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 8. 2011, č. j. 26 C 124/2010 56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 8. 2011, č. j. 26 C 124/2010 - 56, kterým byl zamítnut nárok žalobkyně na zaplacení částky 75.000,- Kč a nárok žalobce na zaplacení částky 120.000,- Kč, tak, že konstatoval porušení práva žalobců na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s článkem 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 8 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 110, a uložil žalované povinnost nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na přiměřené zadostiučinění za újmu utrpěnou jimi tím, že nebyla výše uvedeným rozsudkem zrušena ústavní výchova žalobce, která (podle žalobců) nezákonně trvala nejméně od právní moci uvedeného rozsudku (16. 6. 2008) do jejího ukončení (6. 2. 2009), čímž došlo k narušení práva žalobců na respektování rodinného života spočívající v dalším pobytu žalobce v dětském domově, díky čemuž došlo k rozdělení rodiny, jejíž členové se nemohli těšit ze své vzájemné společnosti , a v případě žalobce i k porušení práva na osobní svobodu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je matkou žalobce, otec žalobce zemřel v roce 2006. Ústavní výchova žalobce byla poprvé pravomocně nařízena rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 10. 2007 č. j. l1 Nc 126/2007-40. Žalobce byl předán do ústavní výchovy dne 11. 1. 2008. Dne 29. 2. 2008 podala žalobkyně návrh na zrušení ústavní výchovy s tvrzením, že nezletilý ústavní výchovu těžko snáší. Umístění v ústavu chápe jako trest, byl tak splněn nápravně-výchovný efekt a jsou předpoklady, že již bude plnit své povinnosti na úseku povinné školní docházky svědomitěji a řádněji než v předcházejícím období. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2008, č. j. 11 P 156/2007-85, byl tento první návrh žalobkyně na zrušení ústavní výchovy zamítnut, odvolací soud (Krajský soud v Praze) jej potvrdil rozsudkem ze dne 27. 5. 2008 (před ukončením povinné školní docházky nezletilého), č. j. 28 Co 239/2008-110. Dne 13. 11. 2008 byl soudu doručen (druhý) návrh žalobkyně na zrušení ústavní výchovy. Dne 10. 12. 2008 došel soudu podnět Základní školy, Praktické školy, Dětského domova a Školní jídelny, Ledce 55, ke zrušení ústavní výchovy s odůvodněním, že záškoláctví během povinné školní docházky bylo zcela odstraněno. Žalobce úspěšně dokončil 7. ročník základní školy praktické, byla mu dána možnost studovat střední odborné učiliště, obor truhlář. V prvním čtvrtletí školního roku 2008/2009 celkově neprospěl, žalobkyně dne 4. 12. 2008 na základě studijních výsledků a doporučení školy podala žádost o ukončení studia. Ředitel školy této žádosti vyhověl. Důvody pro trvání ústavní výchovy a její účelnost pominuly. Během pobytu v ústavu byl žalobce téměř v denním telefonickém styku se žalobkyní. Pokud splnil podmínky ústavu, byl o víkendech doma. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2009 byla ústavní výchova zrušena a nad výchovou žalobce byl stanoven soudní dohled. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce od počátku prosince 2008 nenavštěvoval SOU, studium ukončil z důvodu neprospívání, má dokončenou povinnou školní docházku. Soud přihlédl také ke stanovisku opatrovníka, který se přiklonil ke zrušení ústavní výchovy. S ohledem na to, že v minulosti žalobce odmítal zcela matku respektovat jako svého vychovatele, stanovil nad výchovou dohled. Žalobci napadli rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008 ústavní stížností. Ústavní soud vyslovil nálezem ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08, že obecný soud tím, že nevyslechl stěžovatele (žalobce), porušil jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění nálezu je mimo jiné uvedeno, že závěry vedoucí Ústavní soud k rozhodnutí se vztahují především ke stěžovateli (žalobce), s ohledem na rodinný vztah a význam rozhodnutí pro stěžovatelku (žalobkyni) je lze přiměřeně vztáhnout i na ni, proto bylo ústavní stížnosti vyhověno i ve vztahu ke stěžovatelce. Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodnutí soudu prvního stupně zůstalo nedotčeno. V srpnu 2009 a listopadu 2009 žalobkyně podala návrhy na vydání předběžného opatření, kterým by byl žalobce umístěn do zdravotnického zařízení podle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pro výkyvy v chování žalobce až do agresivních poloh s podezřením na požívání omamných látek, a oba návrhy vždy vzala zpět, ještě než o nich bylo rozhodnuto.
Odvolací soud shledal shora popsaným okolnostem případu za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008 konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ). Ústavní výchova byla nařízena zejména z důvodu absencí tehdy nezletilého žalobce ve škole a proto, že žalobce žalobkyni odmítal jako vychovatele respektovat. První návrh žalobkyně na zrušení ústavní výchovy byl zamítnut v době, kdy žalobce ještě měl povinnost školní docházky. Záškoláctví bylo podle zprávy základní školy, kterou žalobce navštěvoval v době ústavní výchovy, odstraněno. Během ústavní výchovy byli žalobkyně a žalobce průběžně v častém telefonickém styku, a pokud žalobce splnil své povinnosti, pobýval o víkendech v rodině. Druhému návrhu žalobkyně na zrušení ústavní výchovy bylo vyhověno, a to ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, a nad výchovou žalobce byl vysloven dohled pro nedostatečný respekt žalobce k žalobkyni jako vychovatelce. Proti výroku o stanovení dohledu nebylo podáno odvolání a žalobce ani žalobkyně jeho správnost nezpochybnili. I po zrušení ústavní výchovy se matka na soud obracela pro výkyvy v chování žalobce až do agresivních poloh s podezřením na požívání omamných látek. Rozhodnutí Ústavního soudu představovalo jistě pro žalobkyni i žalobce podstatnou satisfakci. Tyto okolnosti případu hodnotil odvolací soud v jejich souhrnu tak, že v dané věci je přiměřeným zadostiučiněním ve smyslu § 31a OdpŠk pro oba žalobce konstatování porušení práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podali žalobci dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení jejich nároku odvolacím soudem a z důvodu vad řízení. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují ve dvou otázkách, na nichž měl odvolací soud své rozhodnutí založit, a to zaprvé jak aplikovat obecně pravomoci občanskoprávních soudů v řízení podle zák. č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nezákonné rozhodnutí je sice zrušeno, ale o věci samé již s ohledem na specifickou skutkovou situaci (např. změnu poměrů) není znovu rozhodováno a zadruhé jak lze za takové situace garantovat právo na přístup k prostředkům nápravy předpokládaným čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . Podle žalobců se měl odvolací soud zabývat tím, zda mělo dojít k ukončení ústavní výchovy žalobce již dnem, kdy o ní rozhodoval Krajský soud v Praze, tj. dne 27. 5. 2008, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, zda je zajištění docházky do učiliště dostatečným důvodem pro trvání ústavní výchovy. Teprve od odpovědi na tuto otázku lze odvíjet formu a popřípadě i výši žalobcům poskytnuté satisfakce.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přestože odvolací soud ve výroku změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nejedná se o měnící rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť práva a povinnosti účastníků řízení byla posouzena odvolacím soudem stejně jako soudem prvního stupně (oba soudy shledaly odpovědnost státu za újmu žalobců v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, přičemž za odpovídající formu její náhrady považovaly konstatování porušení práv žalobců). Napadený rozsudek není ani potvrzujícím poté, co byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když důvodem zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost a soud prvního stupně nebyl při svém dalším rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu. V případě dovolání žalobců tak přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Zásadní pro posouzení nároků žalobců byla otázka, zda došlo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 110, k zásahu do práv žalobců a v návaznosti na to ke vzniku nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát. Tuto otázku vyřešil soud prvního stupně i soud odvolací shodně, když soud prvního stupně konstatoval porušení práv žalobců rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 110 (dále také nezákonné rozhodnutí ) v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práv žalobců nezákonným rozhodnutím ve výroku svého rozsudku. Oba soudy tak vyhověly nároku žalobců co do základu a s ohledem na okolnosti daného případu přiznaly žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práv. V dané situaci je proto otázka okolností, které mají být zkoumány při posouzení nezákonnosti zrušeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 28 Co 239/2008 110, ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, nadbytečná, neboť se její opětovné kladné zodpovězení dovolacím soudem nemůže v poměrech žalobců nijak projevit. To činí jejich dovolání ohledně této otázky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění v případě odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou či výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což je právě případ žalobců.
Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky, zda v případě porušení práva na respektování osobní svobody a rodinného života ústavní výchovou žalobce v době od právní moci nezákonného rozsudku Krajského soudu v Praze do skončení ústavní výchovy žalobce, je dostačující satisfakcí konstatování porušení daných práv, neboť danou otázku vyřešil odvolací soud jinak, než jak ji ve své judikatuře řeší Nejvyšší soud.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud předně shledal, že je řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež spočívá v tom, že odvolací soud v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobní požadavek žalobců a dílem jim přiznal něco, čeho se v daném řízení nedomáhali.
Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
V případě cit. § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Odvolací soud se výše zmíněnými zásadami řídil toliko ve vztahu k nároku žalobců na odškodnění za porušení práva na respektování jejich rodinného života a ve vztahu k nároku žalobce na odškodnění za porušení jeho práva na respektování osobní svobody, které jediné učinili žalobci předmětem tohoto řízení, když ohledně těchto nároků jim poskytl satisfakci ve formě konstatování porušení daných práv namísto zadostiučinění v penězích, ačkoliv se žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejich práv nedomáhali.
Ve vztahu k porušení práv žalobců na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s článkem 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, které odvolací soud svým rozsudkem konstatoval, se žalobci žádného odškodnění nedomáhali. Ostatně žalobkyně by se jej ani domáhat nemohla, neboť u ní k porušení daných práv, na rozdíl od žalobce, nedošlo a ani dojít nemohlo.
Výše vysvětlená aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. neznamená, že by soud nebyl vázán žalobním návrhem vůbec, tj. ani v rozsahu vymezení skutku a mohl by přiznat odškodnění ve formě konstatování porušení práva i takového, za které žalobce odškodnění nepožaduje. Naopak, soud je vázán žalobním návrhem z hlediska identifikace újmy, jejíhož odškodnění se žalobce domáhá a pouze ve vztahu k ní může, neshledá-li za odpovídající její odškodnění žalobcem požadovanou peněžitou satisfakcí nebo jinak (viz § 31a odst. 2 OdpŠk), přikročit ke konstatování porušení práva, jež ke vzniku dané újmy vedlo, byť to žalobce výslovně nepožaduje.
Druhá vada řízení spočívá v tom, že se odvolací soud po konstatování porušení práv žalobců nevypořádal s jejich požadavkem na přiznání peněžitého plnění. Pokud by tak učinil, mohli žalobci směřovat své dovolání výhradně proti takto zamítavému výroku bez toho, aby docházelo ke zrušení výroku jim příznivého, proti němuž obecně nemohou ničeho namítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012).
Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že konstatování porušení práva je odpovídajícím způsobem odškodnění nemajetkové újmy v režimu zák. č. 82/1998 Sb. jen tehdy, lze-li poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou. V posuzované věci je proto třeba si klást otázku, zda lze s přihlédnutím ke všem okolnostem (§ 31a odst. 2 OdpŠk) považovat za nepatrnou tu újmu, kterou utrpěl žalobce v době od právní moci zrušeného rozsudku Krajského soudu v Praze do faktického skončení jeho ústavní výchovy tím, že byl podroben omezením vyžadovaným realizací ústavní výchovy, a vzniklou oběma žalobcům v téže době tím, že byly omezeny možnosti realizace jejich práva na rodinný život.
Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba přihlédnout k zásadnímu významu obou zmíněných základních práv, který předurčuje intenzitu újmy vzniklé jejich narušením a v obecné rovině neumožňuje (až na naprosté výjimky) odškodnit jejich porušení prostým konstatováním této skutečnosti.
Jakkoliv je v posuzované věci zjevné, že k porušení uvedených práv u obou žalobců došlo a je zjevné, že jde o práva natolik zásadně významná, že je na místě přiznání zadostiučinění za jejich porušení v penězích, nelze učinit úvahu o intenzitě újmy žalobců a tedy ani o výši zadostiučinění bez posouzení, v čem konkrétně představovala ústavní výchova v rozhodném období omezení osobní svobody žalobce a v čem konkrétně byli žalobci omezeni v realizaci svého práva na rodinný život oproti tomu, kdyby nad žalobcem ústavní výchova nařízena nebyla.
Příkladmo lze uvést, že újma poškozeného bude odlišná v situaci, kdy je v režimu ústavní výchovy jeho osobní svoboda omezena striktněji, než když má ústavní výchova režim mírnější. Stejně tak u práva na rodinný život bude toto narušeno jinak u poškozeného, který bude realizovat volnější režim ústavní výchovy v místě bydliště svého rodiče nebo rodičů, se kterými by jinak trávil svůj volný čas a jejichž vzájemné styky nebudou realizací ústavní výchovy výrazně omezeny, a jinak bude narušeno v případě, kdy se ústavní výchova realizuje v místě vzdáleném bydlišti rodičů, které právo být spolu (více k obsahu tohoto práva ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod číslem 31/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) téměř vylučuje.
V tomto směru je třeba žalobce vyzvat k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů na jejich podporu postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Protože se odvolací soud výše uvedenými otázkami nezabýval, je jeho právní posouzení nároků žalobců neúplné, a tedy nesprávné, když je nadto řízení stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 8. ledna 2014

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu