30 Cdo 2033/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 51 předpisu č. 40/1964Sb., § 491 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2033/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. Z., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. P., zastoupené advokátem, 2) P. Z., zastoupenému advokátem, o předběžné opatření a o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 131/98, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2002,

č. j. 20 Co 241/2001-111, takto:

I. Dovolání druhého žalovaného se zamítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně jejímu zástupci, advokátu, částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č. j. 5 C 131/98-72, ve výroku I. rozhodl o vydání předběžného opatření, podle kterého je prvá žalovaná povinna se zdržet převodu domu čp. 767 na stavební parcele č. 1505, zapsané na Listu vlastnictví č. 10615 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P. na osoby třetí nebo tento dům zatížit ve prospěch třetích osob. Výrokem II. určil, že kupní smlouva, uzavřená dne 11. 5. 1998 mezi 1. žalovanou jako prodávající a 2. žalovaným jako kupujícím, kterou je převáděno vlastnické právo

k domu čp. 767 na stavební parcele č. 1505 v obci a katastrálním území P., je neplatná. Výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně se při rozhodování ve věci předně zaměřil na leasingovou smlouvu uzavřenou mezi první žalovanou a žalobkyní, kterou posoudil jako nepojmenovaný kontrakt uzavřený podle § 51 občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že leasingová smlouva není v právu jako samostatný smluvní typ upravena. Na takovéto závazky je potřeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak (§ 491 odst. 2 občanského zákona - dále jen

"o. z."). Po provedeném dokazování soud prvního stupně došel k závěru, že leasingová smlouva upravuje jen přechod vlastnického práva, neumožňuje však převod vlastnického práva. Leasingová smlouva výslovně zakazuje žalobkyni jako leasingové nájemkyni předmět pronájmu po dobu platnosti této smlouvy předat nebo přenechat třetí osobě. I když ohledně leasingového pronajímatele analogické ustanovení v leasingové smlouvě chybí, je nutno na tuto situaci aplikovat ustanovení § 2 odst. 2 o. z., kde je stanoveno, že v "občanskoprávních vztazích mají účastníci rovná postavení". Podstata rovného právního postavení spočívá v tom, že žádný ze subjektů občanskoprávních vztahů není vůči druhému subjektu po právní stránce zásadně ani nadřízen, ani podřízen, a proto si nemohla prvá žalovaná v souladu s právem dovolit sama o sobě bez souhlasu žalobkyně změnit leasingovou smlouvu tak, že by předmět leasingu prodala jinému subjektu. Soud tak shledal, že kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanými dne 11. května 1998 obchází zákon, je v rozporu s dobrými mravy a je proto dle § 39 občanského zákoníku neplatná.

K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j. 20 Co 241/2001-111, ve výroku I. odmítl odvolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I., kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, ve výroku II. rozsudek okresního soud potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Krajský soud se předně zabýval tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem

k tomu, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporné nemovitosti veden stále prvý žalovaný a byl podán návrh na zahájení řízení u katastrálního úřadu, v němž je navrhován vklad vlastnického práva ve prospěch druhého žalovaného právě na základě předmětné kupní smlouvy, dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, a to z toho důvodu, že z uzavřené leasingové smlouvy jí vyplývá právo na převod předmětu leasingu do jejího vlastnictví.

Krajský soud pak došel k závěru, že jako u většiny uzavíraných leasingových smluv šlo u předmětné leasingové smlouvy o kombinaci smlouvy kupní a nájemní. Žalobkyně, jako leasingový nájemce přitom v tomto závazkovém vztahu měla nejen postavení dlužnice leasingových splátek, ale i postavení věřitele, neboť první žalovaný vůči ní má podle leasingové smlouvy povinnost po zaplacení poslední splátky převést na ni předmět leasingu za zůstatkovou kupní cenu 100,- Kč. Pokud tedy prvá žalovaná měla v úmyslu převést na základě kupní smlouvy předmět leasingu na druhého žalovaného, potřebovala k tomu souhlas žalobkyně (§ 531 odst. 1 o. z), přičemž však tento souhlas - jak bylo v řízení prokázáno - nebyl ze strany žalobkyně k takovému převodu dán. Z tohoto důvodu krajský soud dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi první žalovanou a druhým žalovaným nebyla uzavřena platně a námitky druhého žalovaného, pokud směřovaly proti rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, shledal nedůvodnými. Soud druhého stupně nerozhodl o návrhu druhého žalovaného na připuštění dovolání k otázce charakteru leasingu, která podle názoru druhého žalovaného není v judikatuře soudů zcela jasně řešena.

Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 10. dubna 2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům II. a III.) podal druhý žalovaný dne 7. května 2002 včasné dovolání, datované 6. května 2002. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) ve znění účinném do 31. 12. 2000 a uplatněné dovolací důvody podřadil pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K odůvodnění tvrzení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam uvedl, že režim leasingové smlouvy a otázka splnění či nesplnění podmínek pro převod práv a povinností z ní vyplývajících, dosud nebyla v dostupné soudní judikatuře řešena. Sám dovolatel zastává stanovisko, že obsah leasingové smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, je nutno posuzovat z hlediska občanského zákoníku. I když podle dovolatele lze přisvědčit názoru soudu, že se nejedná o typickou nájemní smlouvu, je podle jeho názoru při jejím právním hodnocení nutné vycházet z jejího obsahu a nikoliv z jejího označení. Leasingová smlouva obsahuje podstatné náležitosti nájemní smlouvy uvedené v § 663 o. z. a proto je ve smyslu občanského zákoníku smlouvou nájemní. Nad rámec tohoto smluvního typu pak obsahuje zároveň závazek pronajímatele po dokončení sjednané doby nájmu odprodat předmět nájmu nájemci, který však po dobu trvání nájemního vztahu nijak nepůsobí. I kdyby se však dovolací soud s tímto právním názorem neztotožnil, je podle § 491 odst. 2 o. z. nutné na posouzení závazků vznikajících z leasingové smlouvy použít ta zákonná ustanovení, která upravují závazky jim nejbližší, a tím jsou podle názoru dovolatele ustanovení o smlouvě nájemní. Z toho pak druhý žalovaný vyvozuje, že bez dalšího je nutné aplikovat na předmětnou smlouvu i ustanovení § 680 odst. 2 o. z., které s možností změny vlastnického práva

k pronajímané věci výslovně počítá a garantuje zachování všech dosavadních práv nájemce vůči novému vlastníkovi - novému pronajímateli. Na základě této úvahy pak druhý žalovaný uzavřel, že předmětná kupní smlouva nemůže být neplatná pouze z toho důvodu, že k ní žalobkyně nedala předem souhlas, jelikož tento souhlas nebyl ze zákona ani ze smlouvy nutný. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání druhého žalovaného se vyjádřili první žalovaný i žalobkyně.

První žalovaný mimo jiné uvedl, že souhlasí se závěry obou soudů o povaze smluvního vztahu mezi prvním žalovaným a žalobkyní a uvádí, že v předmětné věci není dán žádný důvod pro závěr, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, když ani dovolatel netvrdí, že by obdobnou problematiku řešily soudy odlišně, nebo že by obdobné právní otázky nebyly řešeny vůbec. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání druhého žalovaného odmítl.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolacím důvodům uvedla, že oba soudy se velmi podrobně a odpovědně zabývaly právním posouzením předmětu sporu a v tomto ohledu provedly nepochybná skutková zjištění. Právní závěry obou soudů považuje za naprosto správné, zejména pokud soudy dovodily, že v případě leasingové smlouvy nelze vycházet pouze z úpravy smlouvy nájemní, ale z toho, že mezi účastníky dochází jejím uzavřením k inominátnímu kontraktu, který v sobě zahrnuje celou řadu vzájemných práv a povinností. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání druhého žalovaného v plném rozsahu zamítl (resp. odmítl).

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,

tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán ještě v průběhu roku 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o. s. ř., účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud uvážil, že dovolání druhého žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241

odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., o němž dovolací soud má zato, že byl naplněn, když napadené rozhodnutí hodnotí jako po právní stránce zásadního významu. Dovolání pak vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že však výtkám obsaženým v podaném dovolání nelze v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je nutné toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným

v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Z podaného dovolání nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani

z obsahu spisu. Pokud se týče případných jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., § 241 odst. 3 písm. b/

o. s. ř.), pak ani ty se ze spisu nepodávají.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje výslovně dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V případě tohoto dovolacího důvodu je dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.

Bylo již uvedeno, že odvolací soud konstatoval, že jako u většiny uzavíraných leasingových smluv šlo u předmětné leasingové smlouvy o kombinaci smlouvy kupní a nájemní. Žalobkyně, jako leasingový nájemce přitom v tomto závazkovém vztahu měla nejen postavení dlužnice leasingových splátek, ale i postavení věřitele, neboť první žalovaný vůči ní má podle leasingové smlouvy povinnost po zaplacení poslední splátky převést na ni předmět leasingu za zůstatkovou kupní cenu l00,- Kč. Proto jestliže první žalovaná měla v úmyslu převést na základě kupní smlouvy předmět leasingu na druhého žalovaného, potřebovala k tomu souhlas žalobkyně (§ 531 odst. 1 o. z.), přičemž však tento souhlas - jak bylo v řízení prokázáno - nebyl ze strany žalobkyně k takovému převodu dán.

K tomu je možno dodat, že právní podstata leasingu nemá v České republice speciální zakotvení v konkrétním právním ustanovení (ať občanského nebo obchodního zákoníku) . V praxi se rozlišují především dva základní druhy leasingu - především leasing finanční a pak leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle (tedy až na výjimky) nezakládá právo na následné odkoupení věci, cílem finančního leasingu je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. U finančního leasingu (o nějž jde

i v posuzovaném případě) se jedná o specifický soukromoprávní institut, když leasingová smlouva je uzavírána v mezích smluvní svobody v podobě nepojmenované smlouvy podle § 51 a § 491 o. z. Práva a povinnosti jejích účastníků se tak řídí především ustanoveními uzavřené leasingové smlouvy.

Lze poukázat na to, že na rozdíl od nájemní smlouvy smlouva o finančním leasingu předvídá buď automatický přechod vlastnictví předmětu leasingu do vlastnictví nájemce po uplynutí doby leasingu, případně dává právo leasingovému nájemci, aby po uplynutí doby leasingu mohl rozhodnout jednostranným úkonem o koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek. Leasingový nájemce přejímá smlouvou

o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s jeho provozem (od okamžiku předání předmětu leasingu) a pravidelně nese též náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. Především v těchto ohledech se leasingová smlouva liší od kogentních ustanovení občanského zákoníku, která tato rizika při úpravě nájemní smlouvy připisují pronajímateli, a to bez možnosti smluvních stran odchýlit se dohodou od zákonné úpravy. Nelze např. též na finanční leasing aplikovat ustanovení § 676 odst. 2 o. z., o automatickém prodlužování nájemní smlouvy, neboť uplynutím doby leasingu vzniká právo převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, nebo toto právo takto přechází samo.

Bylo již vyloženo, že leasingová smlouva má povahu inominátní smlouvy ve smyslu § 51 a § 491 o. z., jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu na leasingového nájemce. Nadto z již podaného výkladu vyplývá, že prvky nájmu předmětu leasingu nemohou samy o sobě obstát jako "čistá" nájemní smlouva. Ujednání této inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např. rozštěpit ve smyslu ustanovení § 41 o. z. na část týkající se závazků spojených s "nájmem" předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na specifický účel této inominátní smlouvy.

Je proto třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v souzeném případě akcentoval ze smlouvy o leasingu vyplývající závazek (vzájemně "provázaný"

s ostatními závazky upravenými touto inominátní smlouvou) první žalované převést předmět leasingu po uplynutí doby leasingu, a nesplnění povinnosti vyplývající

z ustanovení 531 o. z. (když toto ustanovení je třeba vztahovat i na jiné, než peněžité závazky). Je proto odpovídající závěr odvolacího soudu, že za tohoto stavu neexistence požadovaného souhlasu žalobkyně nemohl leasingový pronajímatel (první žalovaný) platně převést svá práva a závazky vyplývající z této smlouvy na druhého žalovaného

Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele obsažených v jeho dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Proto podané dovolání zamítl.

Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1

o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2/ je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1,

§ 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů

v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti

č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), a to proto, že dovolací řízení bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001 (část dvanáctá hlava první bod 10 zákona

č. 30/2000 Sb.).

Z ustanovení § 2 vyhlášky vyplývá, že se sazby a odměny stanoví pro řízení

v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem,

s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky

č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalobkyně 5.075,- Kč.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1/ je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1,

§ 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení v jejich vzájemné vztahu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu