30 Cdo 2021/2005
Datum rozhodnutí: 24.06.2006
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




30 Cdo 2021/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyň a) D. F., a b) H. T., obou zastoupených advokátem, za účasti 1) I., inženýrské a realitní organizace P., a 2) P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 100/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

28. dubna 2005, č. j. 53 Co 102/2004 - 67, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Právní předchůdci žalobkyň V. T. a R. T. se žalobou podanou podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhali, aby soud určil, že jsou každý jednou ideální polovinou podílovými spoluvlastníky parcely č. 3124/1 - ostatní plocha o výměře 31.556 m2 v k. ú. S., obec P. (dle PK části parcely č. 266 - role o původní celkové výměře 51.290 m2), vzniklé podle geometrického plánu č. 599-357-35/92

ze dne 21. 10. 1992 a geometrického plánu č. 892-100/94 ze dne 1. 3. 1995 . Žalobu odůvodnili zejména tím, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu h. m. P. ze dne 13. 7. 2001, č. j. PÚ 410/91/6, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o půdě ), bylo rozhodnuto tak, že žalobci nejsou vlastníky uvedeného pozemku, neboť jej nelze vydat z důvodu jeho zastavěnosti

ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Tímto rozhodnutím byli žalobci dotčeni na svých právech, neboť bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když stavby, které se na něm nacházejí, byly vesměs vystavěny

v průběhu let 1995 - 1998.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 16 C 100/2003 32, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V předchozím řízení před pozemkovým úřadem nebylo citovaným rozhodnutím uplatněnému restitučnímu nároku žalobců vyhověno s odůvodněním, že předmětný pozemek je zastavěn komplexem sídlištního typu stavbou 4.20 KBV N. B., tj. objekty bytové a občanské vybavenosti a komunikacemi, přičemž menší plochy jsou pozemky, které s těmito stavbami bezprostředně souvisí a jsou nezbytně nutné k jejich provozu, a vydání pozemku tak brání ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soud prvního stupně vzal

za prokázané, že žalobci jako původní spoluvlastníci uvedeného pozemku jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, že k přechodu pozemku na stát

v roce 1966 došlo způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě a že první účastník je ve smyslu tohoto zákona osobou povinnou. Dále bylo zjištěno, že dne 5. 3. 1981 bylo Útvarem hlavního architekta pro h. m. P. vydáno rozhodnutí

o umístění stavby, a to obytného souboru N. B., stavba KBV a PI J. města I., které nabylo právní moci dne 8. 5. 1981, a jeho platnost byla posléze pravomocným rozhodnutím uvedeného orgánu prodloužena. Na základě tohoto územního rozhodnutí byla postupně od roku 1983 vydávána stavební povolení na části obytného souboru N. B. Dne 30. 9. 1987 bylo bývalým Obvodním národním výborem v P. vydáno pravomocné stavební povolení na stavbu 4.20 KBV N. B. jako součást J. města I. v P., k. ú. J., tato stavba byla zahájena v říjnu 1987 a na předmětném pozemku bylo vybudováno několik obytných objektů, škola a bazén, dále inženýrské sítě a veřejné osvětlení. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a dovodil, že i když jednotlivé části stavby obytného komplexu sídliště 4.20 N. B. byly realizovány postupně od října 1987 až po celá devadesátá léta 20. století, jedná se

o jednu komplexní stavbu, pročež není rozhodné, kdy bylo započato s výstavbou jednotlivých objektů na konkrétních pozemcích. Všechny objekty realizované v rámci bytové výstavby areálu KBV 4.20 N. B. spolu funkčně a technologicky souvisejí, vzájemně se podmiňují a tvoří jeden celek. Předmětnou nemovitost proto

z důvodu zákonné překážky stanovené v ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze žalobcům vydat, resp. nelze vyslovit, že jsou jejími vlastníky. Vydat nelze ani jednotlivé pozemky, které nyní tvoří původní pozemek parc. č. 3124/1 - ostatní plocha o výměře 31.556 m2 v kat. ú. S., tak jak byl vymezen geometrickým plánem ze dne 1. 3. 1995, neboť jednotlivé části stavby se nacházejí v různých formách na všech pozemcích.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání; vzhledem k tomu, že oba

v průběhu odvolacího řízení zemřeli, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne

1. 2. 2005, č. j. 53 Co 102/2004 - 58, podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř., že v řízení bude nadále pokračováno s jejich dědičkami - dcerami MUDr. D. F. a Mgr. D. T. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 53 Co 102/2005 - 67, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Poukázal na to, že otázka, zda vydání nemovitosti brání překážka jejího zastavění ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, byla řešena opakovaně jak pozemkovým úřadem tak i soudem a že nemá důvodu na již dříve vyjádřeném názoru nic měnit. V daném případě, kdy se v souvislosti s výstavbou areálu KBV 4.20 N. B. jednalo o stavbu velkého rozsahu prováděnou v souladu

s platným územním rozhodnutím a stavebním povolením postupně, a to již několik let před účinností zákona o půdě, nejedná se o účelovou realizaci staveb po datu účinnosti tohoto zákona na pozemku, ohledně nějž byl uplatněn restituční nárok. Je proto třeba

na zastavěnost pozemku ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nahlížet právě s ohledem na pravomocné stavební povolení, podle něhož byla stavba realizována a postupně dokončována, a to jako jeden celek. Jiný výklad by podle názoru odvolacího soudu odporoval smyslu zákona o půdě, jehož účelem bylo nejen zmírnit následky některých majetkových křivd, nýbrž dosáhnout též zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Obnovení původních vlastnických vztahů k pozemkům, na nichž byla umístěna stavba, která je podle stavebního povolení postupně realizována a dokončována, však takovému účelu zákona o půdě neodpovídá. Za smyslu zákonu

o půdě odporující je nutno považovat i požadavek žalobců na eventuální geometrické oddělení jednotlivých objektů spolu s částí pozemku nezbytně nutnou k provozu té které jednotlivé stavby a vydání zbývajících bezprostředně nezastavěných ploch, neboť je třeba na celý komplex KBV 4.20 v N. B. nahlížet jako na stavbu jedinou

s tím, že případné vydání jednotlivých vzájemně nespojených částí původního pozemku nacházejících se mezi komunikacemi, domy a dalšími objekty občanské vybavenosti celého sídlištního areálu zcela jistě nelze považovat za postup odpovídající úmyslu zákonodárce. Žalobci v odvolání akcentový nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01 na uvedeném závěru nemůže nic změnit. Právě v takových případech, jakým je projednávaný spor, umožňuje zákon o půdě poskytnout oprávněným osobám náhradu

za pozemek, který nelze vydat, z čehož je zřejmé, že vydání původního pozemku je tímto zákonem považováno za princip primární, nikoliv však jediný, jímž je možno majetkovou újmu způsobenou totalitním režimem kompenzovat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z důvodu, že řeší právní otázku, která dovolacím soudem nebyla doposud jednoznačně vyřešena a kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí se závěry správního orgánů ani soudů obou stupňů a jsou přesvědčeny o tom, že právní otázku existence či neexistence důvodů pro nevydání předmětných nemovitostí podle § 11 odst. 3 písm. c) zákona

o půdě [správně zřejmě § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] posoudily nesprávně. Podle jejich názoru totiž hodnocení celého komplexu budov KBV 4.20 N. B. jako jediné stavby ve smyslu citovaného ustanovení nemůže obstát, neboť to popírá jeho smysl a v podstatě legalizuje cílenou a laxním postupem správního orgánu umožněnou zástavbu předmětných nemovitostí jednotlivými stavbami po roce 1991 . Poukazují

na to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jejich námitkou, že jednotlivé stavby byly prováděny na základě zvláštních stavebních povolení, a v tomto směru neprovedly navržené dokazování stavební dokumentací. Podle dovolatelek však jde o otázku zásadní, neboť komplex KBV 4.20 N. B. je komplexem urbanistickým a nikoliv technologickým, a proto nelze souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že jednotlivé stavby se vzájemně podmiňují a že tvoří jeden stavebně-technický celek. Zdůrazňují, že otázku vymezení pojmu stavba řeší ust. § 119 odst. 2 a ust. § 120 odst. 1, 2 obč. zák. a dále zákon č. 344/1992 Sb., které za stavbu považují jednotlivou nemovitou věc, zpravidla samostatně evidovanou v katastru nemovitostí. Za jednu stavbu proto nelze považovat více jednotlivých nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí na více listech vlastnictví, jak je tomu v daném případě. Jediným a obsahu zákona o půdě akceptovatelným postupem při výkladu ust. § 11 odst. 3 písm. c) zákona o půdě je proto zkoumání, která konkrétní stavba komplexu KBV 4.20 N. B. byla (z hlediska vydání stavebního povolení k jejímu provedení) zahájena před rokem 1991. Jiný výklad tohoto ustanovení, zejména pojímání celého komplexu za stavbu jedinou, je podle dovolatelek jen účelovým a extenzivním výkladem jdoucím nad rámec zákonné úpravy a proti jejímu smyslu. Kromě toho se dovolatelky domnívají, že u řady staveb obytného komplexu nebyla splněna podmínka jejich zahájení do dvou let

od vydání stavebního povolení. Odhlédnout nelze ani od toho, že provedení jednotlivých staveb bylo realizováno různými investory bez faktické vzájemné podmíněnosti. S poukazem na nález Ústavního soudu I. ÚS sp. zn. 754/01 soudům obou stupňů dále vytýkají, že nevyžádaly geometrický plán k zaměření a oddělení nezastavěných částí nemovitostí, za něž je nutno považovat místa osázená zelení, hřiště apod., přičemž - v případě jejich vydání - by bylo jen na žalobkyních se rozhodnout, jak s takovými nefunkčními celky nakládat. V rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu je i názor odvolacího soudu, že účelem zákona o půdě bylo především zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu v souladu s požadavky na rozvoj venkova a tvorbu krajiny a životního prostředí, neboť tak zcela pomíjí, že smyslem tohoto zákona bylo zejména napravit majetkové křivdy. Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastnicemi řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku

s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let

od vydání stavebního povolení.

Již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, č. j. 15 Ca 46/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/94, a dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/99, byl zaujat právní názor, že zastavěním pozemku ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku . V rozsudku ze dne 29. 2. 1999, č. j. 10 Ca 24/94, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/95, Krajský soud v Praze vyslovil, že pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat [ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoliv její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití . Krajský soud v Brně pak v rozsudku ze dne 4. 1. 1994, sp. zn. 29 Ca 177/93, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, uvedl, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), věta za středníkem, zákona o půdě je nutno vykládat v návaznosti na úvodní ustanovení tohoto zákona. Hovoří-li zákon

o zemědělské výrobě nebo zemědělském využití pozemku, má na mysli možnost zemědělsky obhospodařovat půdu .

Smysl a účel zákona o půdě je vyjádřen v preambuli tohoto zákona, v níž se deklaruje snaha tímto zákonem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v letech 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.

V nálezu sp. zn. ÚS 176/03 Ústavní soud zaujal názor, že institut překážek

ve vydání nemovitosti podle ust. § 11 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by

s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku

v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené

v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávní vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu .

Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01,

v němž dovodil, že zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, a pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. § 11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon v ust. § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část,

na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby . Dále Ústavní soud z obecného hlediska připomenul, že podle zák. č. 220/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ust.

§ 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a že zákon o půdě sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k ní (viz závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. 747/2000 a v usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 26, nález č. 63).

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že předmětný pozemek, k němuž byl uplatněn restituční nárok, byl na základě pravomocného stavebního povolení vydaného dne 30. 9. 1987 bývalým Obvodním národním výborem v P. zahrnut do výstavby obytného souboru sídliště KBV 4.20 N. B. jako součást J. města I. v P., k. ú. J., že tato stavba byla zahájena v říjnu 1987 a že na předmětném pozemku bylo vybudováno několik obytných objektů, škola a bazén, dále inženýrské sítě a veřejné osvětlení.

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem dovolatelek, že právní řád

v soukromoprávních vztazích pod pojmem stavba rozumí jednotlivé části souboru staveb obytného sídliště, které představují věc v právním smyslu a které se nacházejí

na jednotlivých konkrétních pozemcích, nicméně má za to, že pojem zahájení stavby uvedený v ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je v daném případě třeba vykládat extenzivněji, jak to učinil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně). Jestliže totiž ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětný pozemek byl podle rozhodnutí

o umístění stavby, a to obytného souboru N. B., stavba KBV a PI J. města I., vydaného Útvarem hlavního architekta pro h. m. P., které nabylo právní moci dne 8. 5. 1981, a jehož platnost byla posléze pravomocným rozhodnutím uvedeného orgánu prodloužena, i podle stavebního povolení, vydaného dne 30. 9. 1987 bývalým Obvodním národním výborem v P. na výstavbu obytného souboru sídliště 4.20 KBV N. B. jako součásti J. města I. v P., k. ú. J., spolu s dalšími pozemky určen k tomu, aby na něm byl v rámci komplexní bytové výstavby vybudován obytný soubor sídliště 4.20 KBV N. B., který spočíval ve vystavění bytových objektů s příslušnými obslužnými objekty, školy, bazénu, inženýrských sítí a veřejného osvětlení, přičemž stavební povolení ze dne 30. 9. 1987 bylo vydáno nikoliv na výstavbu každé jednotlivé stavby (budovy), nýbrž na celý soubor obytných a dalších staveb sídliště 4.20 KBV N. B., je pro okamžik zahájení takového souboru staveb třeba vycházet z data zahájení stavby sídliště jako celku, k němu došlo v říjnu 1987, tedy do 2 let od vydání stavebního povolení. Byť se po dokončení a kolaudaci staly obytné domy na sídlišti

i jiné stavby na něm vybudované (budova školy, bazén) samostatnými věcmi v právním slova smyslu, bylo by v daném případě v rozporu s účelem i smyslem zákona o půdě, vyjádřeném v jeho preambuli, vyložit uvedený pojem zahájení stavby jiným způsobem, neboť i když tento zákon sleduje primárně nápravu některých majetkových křivd, byla stavba sídliště KBV 4.20 N. B., jako součást J. města I. v P., k. ú. J., pojímána a projektována jako sídlištní obytný celek od počátku a rovněž tak i ve stavebním povolení vydaném v roce 1987. Kromě důvodů pro zamítnutí žaloby uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů je s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i odvolacích soudů třeba přihlédnout k tomu, že předmětný pozemek byl v rámci výstavby sídliště zastavěn trvalými stavbami majícími povahu nemovitostí (obytné domy) a mající za následek trvalou změnu využití předmětného pozemku, které brání jeho zemědělskému nebo lesnímu využití. Takováto interpretace citovaného ustanovení současně respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobkyň na vydání původního pozemku, na němž bylo po jeho převodu do vlastnictví státu vybudováno sídliště komplexní bytové výstavby, a prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti v lokalitě N. B., jehož součástí jsou místa osázená zelení, hřiště apod. Odvolacímu soudu nelze tudíž vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že vydání předmětného pozemku brání ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [dovolatelky nesprávně uvádějí ust. § 11 odst. 3 písm. c) zákona o půdě] jeho zastavěnost stavbami, které vylučují zemědělské nebo lesní využití tohoto pozemku a které z hlediska stavebně technického nejsou stavbami uvedenými

v tomto ustanovení (stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná nebo umístěná pod povrchem země). Poukaz dovolatelek na nález Ústavního soudu I. ÚS 754/01 není podle názoru dovolacího soudu v daném případě zcela přiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka restitučního nároku na vydání pozemků podle zákona o půdě, které tvořily rekreační areál, z velké části nezastavěný stavbami, v němž se nacházelo volné prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětské hřiště.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry uvedenými

v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1650/2005 (byť bylo vydáno později), nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu není tudíž ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci spatřují v tom, že v řízení nebyl nevyžádán geometrický plán k zaměření a oddělení nezastavěných částí nemovitostí a důkaz stavební dokumentací, neboť případnými vadami podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání. Námitka dovolatelek, že jednotlivé stavby byly prováděny na základě zvláštních stavebních povolení, nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu

v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemají s ohledem

na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu