30 Cdo 2017/2009
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.







30 Cdo 2017/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. S. F., zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 35, proti žalované Ing. M. H. , zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 165/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2008, č.j. 1 Co 291/2007-144, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 15.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Skalníka, advokáta se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9.


O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. října 2005, č.j. 23 C 165/2004-61, výrokem I. uložil žalované povinnost doručit žalobkyni písemnou omluvu s uvedením plného jména a vlastnoručního podpisu žalované pod textem omluvy ve znění: Vážená paní inženýrko, omlouvám se Vám za šíření nepravdivých tvrzení a nepodložených domněnek o tom, že existuje vážné podezření, že porušujete ve většině konkursních řízení, v nichž působíte ve funkci správce konkursní podstaty, ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, že ve spojení s Ing. Světlým a společností MARKET TRADING CORPORATION, s.r.o., vyvádíte finanční prostředky z konkursních podstat úpadců, u nichž působíte ve funkci správkyně konkursní podstaty, a dále, že firma MARKET TRADING CORPORATION, s.r.o., má sloužit jako nástroj k nezákonnému odčerpávání finančních prostředků z konkursních podstat úpadců, u nichž působíte ve funkci správkyně konkursní podstaty. Rovněž se Vám omlouvám, že jsem neoprávněně zasahovala do Vašeho soukromí. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku doručit následujícím adresátům: Krajskému soudu v Ostravě, JUDr. E. K., Mgr. P. B. a JUDr. K. H., a Komoře specialistů pro krizové řízení a insolvenci v ČR písemnou omluvu ve znění: Vážení, ve svém dopise z července 2004 jsem v souvislosti s osobou Ing. S. F., jakožto správkyní konkursní podstaty, uváděla své nepodložené domněnky o tom, že existuje vážné podezření, že Ing. S. F. porušuje ve většině konkursních řízení, v nichž působí ve funkci správce konkursní podstaty, ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, že existuje podezření, že Ing. S. F. ve spojení s Ing. S. a společností MARKET TRADING CORPORATION, s.r.o., vyvádí finanční prostředky z konkursních podstat úpadců, u nichž ing. S. F. působí ve funkci správkyně konkursní podstaty. Pro tato svoje nepravdivá tvrzení jsem neměla jakékoliv důkazy, když navíc jsem neoprávněně zasahovala do jejího soukromí. Výrokem III. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit na účet žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy podle 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč.zák. ) částku 120.000,- Kč. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně i žalovaná vykonávají funkci správkyň konkursních podstat. Žalovaná v červenci a srpnu 2004 rozeslala dopis, ve kterém vyjádřila vůči žalobkyni podezření z nezákonné činnosti v souvislosti s konkursními řízeními. Dopis adresovala do konkursních řízení, ve kterých žalobkyně vystupovala jako správkyně konkursní podstaty, a dále Komoře specialistů pro krizové řízení a insolvenci. Po provedeném řízení soud došel k závěru, že údaji o činnosti žalobkyně jako správkyně konkursních podstat obsažených v dopise žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně, a že za ně odpovídá osobně, byť podklady k vypracování dopisu byly zpracovány v rámci konkursu Union Banky. Jednání žalované pak neposoudil jako výkon funkce správkyně konkursní podstaty, nýbrž jako podnět občana k prošetření podnětu . Tvrzení obsažená v dopisu byla uváděna neúplně tak, že záměrně vyvolala mylný dojem a působila difamačně .
Za zásah do osobnostních práv považoval soud i údaj o tom, že žalobkyně a Ing. S. žijí ve společné domácnosti, neboť jde o intimní sféru rodinného života, že informace získala žalovaná za pomoci svých spolupracovníků a šetřením v místě bydliště žalobkyně a také v tom, jakým způsobem s údaji naložila.
Při úvaze o satisfakci soud konstatoval, že postačí pouze zaslání osobního dopisu k rukám žalobkyně. Dopis žalované se stal součástí příslušných konkursních spisů v rámci výkonu soudnictví, příp. kontrolní činnosti komory. Za této situace jakýkoliv osobní dopis osobám, které podnět prošetřovaly není na místě. Pokud žalobkyně požadovala přiznání nemajetkové újmy v penězích, neshledal soud prvního stupně žalobu důvodnou. V řízení bylo prokázáno, že dopis, který žalovaná odeslala, nebyl rozšiřován mezi veřejností ani v médiích, byl zaslán jen na orgány oprávněné věc řešit, čímž nebyla výrazně ohrožena vážnost žalobkyně.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. března 2006, č.j. 1 Co 263/2005-97, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci I. výroku změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobkyni doručit písemnou omluvu v již zmíněném znění. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se především s jeho závěrem o pasivní legitimaci žalované. Uvedl, že podstatným je, zda jednání žalované bylo jednáním při výkonu funkce správkyně konkursní podstaty či v souvislosti s takovým výkonem, případně zda se jednalo o exces. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu v řízení správně zjistil, že dopisy (vyhotovené na hlavičkovém papíru úpadce) žalovaná podepsala jako správkyně konkursní podstaty úpadce Union Banka, a.s. v likvidaci . Z toho učinil závěr, že se jedná o úkony správkyně konkursní podstaty úpadce a nikoliv o podání občana. Způsob shromažďování údajů o činnosti žalobkyně byl prováděn v souvislosti s výkonem funkce správkyně konkursní podstaty. Nedovodil proto odpovědnost žalované jako fyzické osoby v řízení o ochranu osobnosti, neboť její jednání spočívající v sepsání a odesláním předmětných dopisů bylo konáním právnické osoby a žalovaná není v tomto řízení pasivně legitimována.


Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 2444/2006-130, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že úvaha odvolacího soudu, že sporem dotčené jednání žalované bylo ve své podstatě jednáním právnické osoby, není přiléhavá, neboť správce konkursní podstaty je zvláštním procesním subjektem, který má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 1. října 2008, č.j. 1 Co 291/2007-144, ve věci rozhodl tak, že opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci I. výroku a zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobkyni doručit písemnou omluvu v již zmíněném znění. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že jednání žalované v souvislosti se sepsáním a odesláním dopisů zaměřených proti žalobkyni nebylo činností právnické osoby, ale šlo o jednání fyzické osoby občana. Žalovaná podle odvolacího soudu využila obecného zákonného petičního práva podle ustanovení § 1 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, obracet se na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů. Odvolací soud posoudil podání, jimiž žalovaná upozorňovala na jednání žalobkyně, jako úsudky, domněnky, hodnotící soudy, jejichž pravdivost prokazovat nelze. Poukázal na to, že pokud žalovaná dále uváděla ke svým podezřením skutková tvrzení, ukázala se v drtivé většině správnými a pravdivými, neboť žalobkyně je sama odsouhlasila, nebo byla v řízení prokázána. Tyto indicie tak tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření na porušování povinností správkyně konkursní podstaty ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud připomněl, že po tvůrci podnětu nelze spolehlivě požadovat, aby si zajistil pro petici naprosto úplné, přesné a vyčerpávající podklady, nýbrž lze vycházet i z podkladů ne zcela úplných. Zmínku žalované o sdílení společné domácnosti žalobkyně s Ing. Světlým nepovažoval odvolací soud za zásah do intimní sféry žalobkyně, neboť tento fakt má věcně dokreslovat jen podezření žalované o porušování povinností žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty. Dále také vzal v úvahu, že správkyně konkursní podstaty jako osoba veřejně činná musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané, ovšem jejich kritika musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává a musí být pravdivá. Údaje sdělované žalovanou souvisely s výkonem funkce žalobkyně jako správkyně konkursních podstat úpadců, byly sděleny kompetentním orgánům a šlo o údaje, které tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření o porušování povinností správkyně konkursní podstaty. Z tohoto důvodu vrchní soud uzavřel, že jednání žalované nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 10. listopadu 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dne 19. prosince 2008 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 21. dubna 2009. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a podává je z důvodů podřaditelných pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelky mělo být při právním posouzení neoprávněnosti zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti bráno v úvahu jako primární hledisko, zda tvrzení žalované o nezákonné činnosti žalobkyně měla jakoukoliv relevantní souvislost s uváděnými podklady a zda byly tyto podkladové materiály uváděny pravdivě. Iracionální domněnky žalované byly prezentovány jako fakta, přestože žalovaná neprokázala, že by firma, kterou si (kromě jiných) žalobkyně najímala k provedení dražeb, nebyla vybrána na základě výběrového řízení a že její nabídka nebyla cenově nejvýhodnější. Přitom konkursní správce nemá jakoukoliv povinnost provádět nějaká výborová řízení na subjekty s nimiž hodlá spolupracovat. Ze strany žalované se nejednalo ani o využití petičního práva, ani o věcnou kritiku, když za zásadní je nutno považovat i nezákonný a protiústavní způsob jakým bylo zasahováno do soukromí a osobnostních práv žalobkyně, a to cíleným sledováním soukromí její osoby a shromažďováním jejích osobních údajů. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud vůbec nezabýval tím, jakým způsobem byly tyto informace o osobě žalobkyně zjišťovány. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že při výkonu funkce správce konkursní podstaty se osoba správce stává veřejně činnou. Funkce správce konkursní podstaty totiž není službou určenou pro širokou veřejnou ani službou veřejnou, stejně jako i konkursní správce není veřejně činnou osobou. Poukazuje mimo jiné i na to, že odvolací soud činil své závěry z jakéhosi trestního spisu, ač tento, či jeho obsah nebyl předmětem důkazního řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 6. ledna 2009, ve kterém uvedla, že dovolání žalobkyně nepřináší nic nového oproti předchozímu dovolání, o kterém již rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 2444/2006-130, a navrhla jeho zamítnutí. Současně požádala o přiznání nákladů řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.), přičemž nejevilo-li by se postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zmiňovaného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V daném případě jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Dovolací soud při svém rozhodování v obdobných věcech pravidelně vychází ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu s petičním právem ve smyslu čl. 18 Listiny základních práv a svobod a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K neoprávněnému zásahu takto dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou přesně vymezená skutková zjištění týkající se obsahu sporných podnětů žalované, a dále pak velmi podrobné a přiléhavé úvahy vyúsťující v logický závěr, že údaje týkající se žalobkyně sdělené takto žalovanou souvisely s výkonem funkce správkyně konkursní podstat úpadců, byly adresovány kompetentním orgánům, přičemž se jednalo o informace, které tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření o porušování povinností správkyně konkursní podstaty, takže jednání žalované nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně. Nejsou zde proto skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal náležitě v úvahu konkrétní skutková zjištění týkající se okolností daného případu, pak z hlediska výtek uplatněných žalovanou v dovolání je třeba napadený výrok ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Olomouci považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na výsledek dovolacího řízení, když v něm žalované vznikly náklady v souvislosti s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").
Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 25.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 12.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. dubna 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu