30 Cdo 2014/2010
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2014/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně JUDr. D. T., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2,580.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009, č. j. 51 Co 239/2009-42, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009, č. j. 51 Co 239/2009-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z částky 43.500,- Kč od 10. 9. 2007 do 18. 2. 2008 (výrok I.), co do částky 2,580.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2009, č. j. 51 Co 239/2009-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 28.500,- Kč s přísl. a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na základě žalobkyní podané žádosti o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení o ochranu osobnosti vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 1/92 přiznala žalovaná žalobkyni po uplynutí šestiměsíční lhůty částku 43.500,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně zahájila řízení o ochranu osobnosti žalobou ze dne 20. 6. 1991 podanou u Okresního soudu v Blansku. Věc byla z důvodu podjatosti soudců tamního soudu přikázána Okresnímu soudu ve Zlíně, kam byl spis doručen dne 6. 1. 1992 a věc byla vedena pod sp. zn. 6 C 1/92. V září 1992 byl spis zaslán Městskému soudu v Brně s žádostí o výslech 3. odpůrkyně. V roce 1993 byl přibrán znalec z oboru grafologie a znalec z oboru písmoznalectví. Proti usnesení o složení zálohy na náklady spojené s podáním znaleckého posudku podala žalobkyně odvolání, v rámci kterého bylo rozhodováno i o podjatosti soudkyně odvolacího soudu. Dne 9. 10. 1995 doručil znalec soudu znalecký posudek z oboru ručního písma. Rozsudkem ze dne 25. 11. 1998 Okresní soud ve Zlíně žalobě částečně vyhověl a částečně žalobu zamítl. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl zcela. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil, načež odvolací soud žalobu opět zamítl. Další žalobkyní podané dovolání Nejvyšší soud zamítl. Řízení ve věci bylo pravomocně skončeno dne 28. 4. 2003 a ohledně jednoho výroku o nákladech řízení dne 4. 7. 2005. Dne 3. 5. 2005 podala žalobkyně ústavní stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto a podala rovněž stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nepřiměřenosti celkové délky řízení. K určení výše zadostiučinění odvolací soud uvedl, že ve věci rozhodovaly soudy tří instancí a Ústavní soud; po skutkové stránce se jednalo o věc náročnou s ohledem na počet účastníků a s tím spojenou větší časovou náročnost při provádění rozsáhlého dokazování (dožádání jiného soudu, potřeba vypracování znaleckého posudku). Zásadní podíl žalobkyně na celkové délce řízení nebylo možno dovodit; řízení bylo třeba hodnotit s ohledem na jeho předmět jako řízení většího významu pro žalobkyni. Za této situace a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva dospěl odvolací soud k závěru, že celková částka 72.000,- Kč lépe vystihuje a zohledňuje všechna významná kriteria pro stanovení výše nemajetkové újmy v poměrech České republiky , a proto přiznal žalobkyni dalších 28.500,- Kč.
Proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, podala žalobkyně dovolání přípustné dle jejího názoru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že otázka výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je soudy rozhodována rozdílně. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v době jeho rozhodování byl k dispozici rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, podle kterého koresponduje s hladinou životní úrovně v České republice odškodnění za morální újmu ve výši 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, v němž došlo k neodůvodněným průtahům. Správné aplikaci ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. by tak v případě dovolatelky odpovídalo odškodnění ve výši 273.700,- Kč, protože řízení trvalo ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu 18 roků a 3 měsíce. Jakým způsobem dospěl odvolací soud k částce 72.000,- Kč nelze z odůvodnění rozsudku zjistit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 18. 9. 2009, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, který není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá ve stanovení výše odškodnění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 3 OdpŠk.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť otázka přiměřenosti výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
Právní úprava zákona č. 82/1998 Sb. nestanoví pevné částky, které by měly být přiznávány v případě odškodnění nemajetkové újmy jež vznikla nesprávním úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a proto je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem případu. Ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk pouze demonstrativně vymezuje kritéria, k nimž je třeba přihlížet, aniž by stanovil, jak jednotlivá kriteria a jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit. Z důvodu sjednocení judikatorní praxe ve věcech odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. přijal Nejvyšší soud Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém mimo jiné vymezil základní východiska, jak při stanovení výše odškodnění postupovat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba stanovit základní částku, která bude východiskem pro její následné upravování za přihlédnutí ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk, a tuto částku stanovil v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. V rámci zachování jednotnosti rozhodování by proto obecné soudy v odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění měly uvést, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem ji následně upravily s ohledem na kriteria § 31a odst. 3 OdpŠk, případně judikaturu soudů (včetně ESLP), popř. další jedinečné skutečnosti daného případu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30Cdo 3026/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11).
V posuzované věci přiznal odvolací soud poškozené za nepřiměřeně dlouhé řízení o ochranu osobnosti trvající od roku 1991 odškodnění ve výši 72.000,- Kč aniž by vysvětlil, jak k této částce dospěl, neboť na žádné konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které by bylo obdobou posuzované věci, neodkázal. Přitom mohl vycházet z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva např. ve věci Konečný proti České republice (rozsudek druhé sekce ESLP ze dne 26. 10. 2004) nebo Slezák a ostatní proti České republice (rozsudek druhé sekce ESLP ze dne 11. 10. 2005), která jsou dostupná v českém jazyce na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti ( http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 ), popřípadě odůvodnit, proč přiznal žalobkyni částku nižší. Odvolací soud rovněž zcela pominul tvrzení žalobkyně, která poukázala na judikatorní praxi Nejvyššího soudu ohledně stanovení částky 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 38).
Takto náhodně stanovenou částku bez bližšího odůvodnění nelze s ohledem na celkovou délku řízení považovat za přiměřenou konkrétním okolnostem případu, nehledě na to, že odvolací soud ani nezjišťoval, v jakém stádiu se nachází řízení u Ústavního soudu (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) a jaká je tedy celková délka posuzovaného řízení (včetně případné skutečnosti, zda přicházelo ke zhodnocení zjevné nedůvodnosti stížnosti, viz vpředu již uvedené stanovisko Nejvyššího soudu). Odůvodnění odvolacího soudu je nedostatečné co do právního zhodnocení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk, na jejichž posouzení spočívá úvaha o konečné výši zadostiučinění, jeho rozhodnutí je co do stanovení výše zadostiučinění reálně v právním posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu