30 Cdo 2010/2011
Datum rozhodnutí: 21.06.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.







30 Cdo 2010/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) D. P. , b) J. P. , c) K. H. , a d) A. H. , všech zastoupených JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem v Olomouci, třída Svobody 31, proti žalovaným 1) K. K. , a 2) P. K. , zastoupeným JUDr. Jurajem Hadrbulcem, advokátem se sídlem v Bratislavě, Riečná 2, Slovenská republika, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 128/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2010, č.j. 56 Co 114/2010-106, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Juraje Hadrbulce, advokáta se sídlem, v Bratislavě, Riečná 2, Slovenská republika.


Odůvodnění:



Okresní soud v Olomouci (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č.j. 23 C 128/2009-82, zamítl žaloby o určení, že žalobci a) a b), a dále žalobci b) a c) (dále též žalobci ) mají ve společném jmění manželů specifikované bytové jednotky a dále ideální polovinu specifikovaných nebytových jednotek spolu s ideálním podílem na společných částech uvedené budovy a pozemku (dále též předmětné jednotky nebo majetek ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení skutkově uzavřel (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku), že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětných jednotek, a to na základě kupní smlouvy ze dne 12. listopadu 1996, kterou jako kupující uzavřeli s prodávající společností TECHNIA, a. s. Dále zjistil, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí k uvedeným jednotkám, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny, rovněž zapsáni jako vlastníci, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 8 C 15/93-442, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2006, č.j. 56 Co 55/2006-444 (vydaných v restitučním sporu o vydání předmětného majetku). V důsledku posledně cit. rozhodnutí bylo v katastru nemovitostí zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví vzhledem ke konkurenci tzv. nabývacích právních titulů k tomuto majetku. Soud prvního stupně poté uzavřel, že kupní smlouva ze dne 12. listopadu 1996 je podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, absolutně neplatným právním úkonem, a že z tohoto neplatného právního úkonu nemohlo žalobcům vzniknout vlastnické právo k předmětným jednotkám. Soud se zabýval i žalobci tvrzenou námitkou nabytí uvedeného majetku v dobré víře. Konstatoval, že tato dobrá víra žalobců nemohla vést k vydržení tohoto majetku, neboť netrvala po dobu deseti let. Na danou věc se nevztahovaly právní závěry (stran ochrany vlastnického práva nabytého v dobré víře) obsažené v cit. rozhodnutích Ústavního soudu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Závěr o neplatnosti převodní smlouvy (tzv. nabývacího titulu žalobců k předmětnému majetku) v odůvodnění svého rozsudku dále rozvedl ve světle citované judikatury. K opětovně v odvolacím řízení vznesené námitce žalobců ohledně jejich dobré víry při nabytí majetku pak uvedl následující:


K problematice dobré víry žalobců k datu uzavření kupní smlouvy, z níž žalobci dovozovali, že kupní smlouva není z téhož důvodu právním úkonem neplatným, je třeba připomenout, že existence dobré víry nechrání nabyvatele majetku před právními důsledky blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., který pod sankcí bezpodmínečné neplatnosti takového úkonu zakazuje dispozici s majetkem, k němuž oprávněná osoba uplatnila restituční nárok. Článek 11 Listiny základních práv a svobod chrání věcná práva a působí proti všem. Jestliže žalobci v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí bez vědomosti o probíhajícím restitučním sporu, uzavřeli kupní smlouvu s osobou, která neměla oprávnění s nemovitostmi nakládat, neboť jí v tom bránilo blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona (č.) 87/91 Sb., jde o vztah žalobců k tomu převodci a o jejich nárok vůči převodci na vrácení kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy. Existence dobré víry na straně jedné ze smluvních stran absolutně neplatné kupní smlouvy nemůže mít za následek, že vůči této smluvní straně se právní důsledek blokačního ustanovení (absolutní neplatnost smlouvy) neuplatní. V daném případě se neuplatní závěry Ústavního soudu ČR publikované v rozhodnutí II. ÚS 1747/07, které se týkají jiné právní problematiky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné, když zejména judikaturou Ústavního soudu je řešena otázka ochrany práv nabytých na základě právních úkonů, které se staly nebo které byly od počátku neplatné v důsledku neplatnosti předchozích právních úkonů jiných účastníků, případně jiných právních skutečností. Poukazují na souvislosti týkající se privatizace původního státního podniku Technomat a následného restitučního řízení, na okolnosti týkající se převodu majetku povinnou osobou a situace, ve které se nyní nacházejí. Připomínají (ve prospěch použití jimi citované judikatury Ústavního soudu v dané věci), že restituční spor probíhal od března 1992, přičemž vlastnické právo žalovaných bylo obnoveno až právní mocí restitučních soudních rozhodnutí, tj. dne 16. listopadu 2006. To vlastně znamená, že až do tohoto data byly předmětné nemovitosti stále ve vlastnictví státu, ale v oprávněné držbě žalobců z důvodu nabytí v dobré víře. Právní mocí cit. restitučních rozhodnutí však stát přestal být vlastníkem uvedeného majetku, takže veškeré následky neplatnosti privatizace i restitučního sporu dopadají na žalobce. Od žalobců přitom stát žádné plnění nepřevzal a nemá jim tudíž podle § 451 či § 457 obč. zák. co vracet. Stejná je pozice společnosti TECHNIA, a. s., která získala dispozici s nemovitostmi v důsledku privatizace. V neposlední řadě soudy obou stupňů popírají dobrou víru žalobců v držbě nemovitostí dle ust. § 134 a 130 obč. z. po celou dobu od nabytí v r. 1996 až do právní moci restitučních rozhodnutí, tj. (do) 16. 11. 2006. Žalobcům je odpíráno základní právo vlastnit majetek v důsledku nezákonného postupu jiného subjektu podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a proto mají žalobci právo domáhat se proti následkům nezákonného postupu státu soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato ochrana základních ústavních práv byla však žalobcům rozsudky obou soudů upřena. Z těchto všech důvodů žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudek odvolacího soudu zrušil. V doplňujícím podání žalobci odkázali na aktuální rozsudek (páté sekce) Evropského soudního dvora ve věci Otava proti České republice ze dne 27. května 2010 s tím, aby dovolací soud při rozhodování o tomto dovolání k němu přihlédl, zejména pak k jeho článkům č. 46, 48 a 57.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření, sepsaném jejich advokátem, odmítli uplatněnou odvolací argumentaci, poukázali na jimi vedený restituční spor s tím, že dovolání žalobců je nedůvodné. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů tohoto řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnuti odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobci v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a to v jím řešené otázce ochrany jejich tvrzeného vlastnického práva, které měli žalobci nabýt v dobré víře. Při posuzování přípustnosti dovolání vychází Nejvyšší soud ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. Tento skutkový stav věci však neumožňoval učinit závěr, že by žalobci předmětné jednotky vydrželi, jak správně uzavřel soud prvního stupně, s jehož právním (jako věcně správným) posouzením se zcela ztotožnil odvolací soud. Rovněž právní závěr odvolacího soudu vytěsňující jako relevantní námitku žalobců o jejich dobré víře, ochraně jejich vlastnického práva a platnosti předmětné kupní smlouvy ve vztahu k nabytí jejich vlastnického práva k předmětnému majetku, je zcela správný a souladný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud opakovaně zaujal právní názor, že V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz , zejména pak níže cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již R 29/2007 ), zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již R 56/2010 )].
Je faktem, že Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in http://nalus.usoud.cz ), ve kterém reflektoval svou dosavadní judikaturu upínající se k dané problematice (na kterou zčásti žalobci v dovolání odkazují), mj. judikoval, že obecné soudy (musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám , avšak nosné důvody , z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru nabyvatele , tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §§ 129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně v R 29/2007 zdůraznil, že Akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. § 134 obč. zák.). Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru nabyvatele nad (římsko) právní (Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má).
Pokud v otázce řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a posledně zmíněnou právní zásadou velký senát Nejvyššího soudu ve zmíněném R 56/2010 zdůraznil, že Za určující pro další postup obecných soudů v obdobných případech má přitom...nález pléna Ústavního soudu (nález ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06) , jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu dobré víry neplyne , není důvodu se od tohoto právního názoru v rozhodovací praxi odchylovat, obzvláště, není-li zde k dispozici zcela zřetelná a z pohledu judikovaného názoru na nosných důvodech stojící argumentace ústící v závěr, že i v důsledku absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti lze nabýt vlastnické právo, byl-li nabyvatel v dobré víře, a že v takovém případě se právní úprava (ne)oprávněné držby věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, in www.nsoud.cz ) či vydržení stává obsoletní. Není jistě bez zajímavosti, že princip ochrany nabytých práv byl v odborné literatuře chápán jako speciální způsob časového omezení účinnosti právních norem do minulosti (Fiala, J.: Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soud, Právník, ročník 1999, číslo 3, str. 250), resp. byl vnímám v tom směru, že spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo. (Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 209). V odborné literatuře bylo také zcela jednoznačně uvedeno, že v platném občanském zákoníku obecně neexistuje ochrana poctivého nabyvatele , resp. že v občanském právu je institut nabytí od nevlastníka vyloučen... (Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam, ročník 2007, číslo 2, str. 48).
Přitom právní závěry, které vyplývají z rozsudku (páté sekce) Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. května 2010, ve věci č. 36561/05 Otava proti České republice, na který žalobci (za účelem podepření své dovolací argumentace) odkázali, a ve kterém uvedený soud s odkazem na svou předchozí judikaturu zdůraznil, že zmírňování předchozích křivd nesmí způsobovat nové nepřiměřené křivdy , s tím, že Při posuzování břemena, jež musely nést osoby povinné k restituci...musí Soud přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého případu, zejména k podmínkám, za nichž stěžovatelé sporný majetek nabyli (dobrá víra, postavení dotyčných a případné zneužití nebo nedodržení předpisů z jejich strany, pochybení správních orgánů... , vycházejí z poněkud odlišných skutkových okolností, než je tomu v daném případě. Žalobci nebyli v postavení povinných osob v restitučním procesu, pouze se vůči nim uplatnil zákonný důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu, který byl učiněn po uplatnění restitučního nároku. Soudy se (k námitce žalobců) pečlivě zabývaly otázkou dobré víry, avšak na základě zjištěného skutkového stavu nedospěly k závěru, že by této námitce bylo možno přiznat právní relevanci. Námitka žalobců stran vydržení uvedeného majetku byla již soudy vyřešena jako zcela nedůvodná (učinil tak soud prvního stupně, s jehož závěrem se zcela ztotožnil i odvolací soud) a Nejvyšší soud ani v tomto směru vázán skutkovým stavem věci (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže konstatovat, že by takto vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, a že by tudíž bylo možno skrze řešení této otázky dovodit přípustnost dovolání žalobců.
Nepřípustnost tohoto dovolání současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle § 18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za společné zastupování více účastníků podle § 19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhl č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Žalobci byli zavázáni k této náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně k rukám advokáta žalovaných (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně 21. června 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu