30 Cdo 201/2000
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 201/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně - O. V. P., se sídlem tamtéž, proti žalovaným 1/ P. Š. a 2/ J. Ž., o neplatnost kupní smlouvy o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp.zn. 9 C 24/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 1999, č.j. 10 Co 898/98 - 227 o určení vlastnictví, takto:

I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.

II.Druhý žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů žalobkyně jejímu zástupci částku 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 27. 4. 1998, č.j. 9 C 24/96-151, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. dubna 1998, č.j. 9 C 24/96-155, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 27. října 1994 mezi prodávající obcí V. P. a kupujícími P. Š. a ing. P. Ž. je ve vztahu ke sporem dotčeným pozemkům neplatná.Dále ve výroku II. určil, že vlastníkem dotčených nemovitostí je obec V. P. a konečně ve výroku III. zamítl návrh na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 27.října 1994 mezi účastníky řízení je neplatná ve vztahu k těmto pozemkům v době před uskutečněním prodeje. Soud I. stupně též rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. května 1999, č.j. 10 Co 898/98-227, vyslovil, že se rozsudek soudu prvého stupně mění ve výrocích I., II. a IV. tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 27. října 1994 mezi prodávající obcí Valašská Polanka a kupujícími P. Š. a J. Ž. ohledně pozemků zapsaných na D-LV jako p.č. 2816, 2815/1, 2807/1, 2804, 2803, 2802, 2801, 2800/1 a 2815/2 zapsaných tehdy na LV č. 712 pro obec a katastrální území V. P., kdy vklad práva vlastnického byl povolen rozhodnutím kat. úřadu V. pod č.j. 110 Vl-1575/94. Dále rozhodl, že se určuje, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u kat. úřadu ve V. na LV č. 832 pro obec a kat. území V. P., a to p.č. 2801, p.č. 2816, st. 571, st. 572/1, st. 573/1, st. 576/2 a st. 577, je obec V. P. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 1999 nabyl právní moci dne 16. září 1999.

Proti ocitovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - konkrétně proti jeho výroku, kterým byla jako vlastník dotčených nemovitostí uznána žalobkyně a dále proti výrokům o náhradě nákladů řízení podal dne 14. října 1999 dovolání druhý žalovaný. V tomto dovolání dovolatel uvedl především to, že je podává z důvodů, že napadené rozhodnutí trpí takovou vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Žalovaný zde poukázal na jím tvrzený rozpor rozhodnutí soudu prvého stupně a rozhodnutí odvolacího soudu pokud se týká pozemku p.č. 2801. Dále z jeho dovolání lze dovodit, že soudu vytýká nedostatky vážící se jak ke konkrétním skutkovým zjištěním, tak i k právnímu posouzení věci. Toto své dovolání druhý žalovaný k výzvě soudu prvního stupně doplnil svým podáním ze dne 9. listopadu 1999, v němž výslovně uvedl, že přípustnost podaného dovolání vyvozuje z ustanovení § 238 odst.1 písm. a/ o.s.ř., přičemž toto dovolání podává z důvodů ve smyslu ust. § 241 odst.3 písm. d/ o.s.ř. Dovolatel pak výslovně abstrahuje od původní výtky obsažené v dovolání ze dne 14. října 1999, pokud zmiňoval údajný rozpor mezi rozhodnutími soudů obou stupňů ve vztahu k pozemku p.č. 2801 (bod II. dovolání).

K podanému dovolání se žalobce vyjádřil písemně svým podáním ze dne 7. prosince 1999 se závěrem, aby dovolání druhého žalovaného bylo zamítnuto.

Dovolání druhého žalovaného podané v této věci není přípustné.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř." - (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ust. § 238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je takto založena na rozdílnosti, to jest nesouhlasnosti, rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. V této souvislosti se připomíná, že o nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů u těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, či nikoliv, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ust. § 220 téhož zákona. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak případně rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným pak není to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, t.j. zda výrok formuloval jako měnící nebo potvrzující.

V posuzovaném případě výrok napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo vysloveno určení vlastnictví žalobkyně ve vztahu ke sporem dotčeným pozemkům nemá ve své podstatě povahu rozhodnutí měnícího rozsudek soudu prvého stupně, ale ve svém základu jde o výrok rozhodnutí soudu prvého stupně v této části potvrzující, když i Okresní soud ve Vsetíně zde deklaroval vlastnictví žalobce. Nelze se proto úspěšně domáhat přípustnosti dovolání proti tomuto výroku podle ust. § 238 odst.1 písm. a/ o.s.ř.

Dále je nutno připomenout, že odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§ 238 odst. 1 o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Skutečností též je, že ze spisu nevyplývá, že by druhý žalovaný v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř. vůbec navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Zde je nutno poukázat na skutečnost, že již tím, že zde není seznatelný případný návrh žalovaného na připuštění dovolání, činí sám tento fakt vyloučeným, aby přípustnost dovolání v označené věci byla případně založena na základě úpravy obsažené ve zmiňovaném ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

I za vyloženého stavu je však povinností dovolacího soudu zabývat se bez dalšího, otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Protože však dovolatel sám žádnou z takovýchto případných vad ve svém dovolání nezmiňuje, přičemž se ani žádná z těchto vad ze spisu nepodává, není dána přípustnost dovolání ani z tohoto důvodu.

Při uvážení vyloženého je proto nutno shrnout, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona, přičemž ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.

Protože tedy v případě dovolání druhého žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když druhý žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobkyni vznikly v souvislosti s jejím zastoupením advokátem v dovolacím řízení náklady ve výši 1.075,- Kč. Jde o jeden úkon mimosmluvní odměny advokáta podle § 9 odst.3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 7 téže vyhlášky a o paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve smyslu § 13 odst.3 citované vyhlášky.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2000

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková