30 Cdo 2009/2013
Datum rozhodnutí: 28.01.2014
Dotčené předpisy: § 40 předpisu č. 120/2001Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb.



30 Cdo 2009/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné CP INKASO s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti povinnému J. P. , pro 77 947,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 23 EXE 705/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 29 Co 639/2012-64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 27. 8. 2012, č. j. 23 EXE 705/2012-44, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 6. 6. 2012, č. j. 23 EXE 705/2012-18, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M. náhradu nákladů 4 200,- Kč. Soud z obsahu Smlouvy o úvěru č. 00501102212, ze dne 6. 1. 2010, a z obsahu Úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele, na něž bylo odkazováno v rozhodčím nálezu rozhodce JUDr. Jana Mikše sp. zn. K 2011/01784 (v souzené věci je ale exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce JUDr. Michaela Langa ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. K/2011/03016, jímž bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 85 800,70 Kč s příslušenstvím), zjistil, že účastníci sjednali rozhodčí doložku pod bodem XIII., že majetkové spory, které vzniknou z této Smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení, a. s. IČ 26421381, se sídlem: Praha 2, Sokolská 60, PSČ 120 00 (dále jen Společnost ) podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. Klient a Banka prohlašují, že jsou srozuměni s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Sazebníkem odměn rozhodců, Organizačním řádem a Kancelářským řádem Společnosti (dále jen Jednací dokumenty ) a dalšími informacemi uvedenými níže. ......Informace o rozhodčím řízení: O právech a povinnostech plynoucích z Jednacích dokumentů se Klient a Banka mohou informovat v sídle Společnosti nebo na internetové adrese: http://www.rozhodci-rizeni.cz/ ... . Poté okresní soud dospěl k závěru , že rozhodčí smlouva (doložka) popsaná ve Smlouvě o úvěru a v obsahu Úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele a v rozhodčím nálezu je neplatná, protože obchází § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen zák. č. 216/1994 Sb. ). Uvedl, že Společnost pro rozhodčí řízení, a. s. není stálým rozhodčím soudem, který může být podle § 13 zák. č. 216/1994 Sb. zřízen pouze na základě zákona. Proto není oprávněna vydávat statuty a řády, které by vymezovaly způsob jmenování rozhodců. S ohledem na obsah Návrhu na uzavření smlouvy a Akceptaci návrhu o uzavření smlouvy nelze mít ani za to, že by se účastníci případně dohodli na rozhodci ad hoc, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen. Soud současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dále rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, Ústavní nález ze dne 1. listopadu 2011, II. ÚS 2164/10, včetně článku v odborném periodiku Právním fórum 3/2010 (Rozehnalová N., Havlíček J.: Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí anebo quo vadis ?, s. 117, 118). Je-li rozhodčí doložka neplatná, nebyla dána pravomoc rozhodce vydat ve věci rozhodčí nález (otázka zkoumání pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, spadá mezi skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/2011), proto je třeba podle názoru okresního soudu exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka je neplatná pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák., a proto nebyla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Připomněl rovněž, že povinný před uzavřením smlouvy neměl možnost zjistit, zda osoba, která bude vybrána jako rozhodce, má předpoklad pro výkon funkce rozhodce, takže toto ujednání je nekonkrétní a výběr rozhodce netransparentní.
Oprávněná v dovolání, jež směřuje proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013), přičemž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž platnost rozhodčí doložky, pakliže byla rozhodčí smlouva/doložka fakticky uzavřena, v exekučním řízení zkoumat nelze . Oprávněná zastává názor, že i v případě, že by rozhodčí doložka nebyla sjednána platně, nemůže být k tomu v řízení o zastavení exekuce přihlédnuto. V této souvislosti oprávněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, v němž je rovněž odkaz na usnesení téhož soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Posouzení platnosti rozhodčí doložky je podle oprávněné nalézáním práva, které v řízení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nemá místo. Také Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 vyjadřoval k platnosti rozhodčí doložky ve vztahu k nalézacímu, nikoli exekučnímu řízení. Uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, na něž soud prvního stupně rovněž odkázal, se vztahuje k případu, kdy rozhodčí smlouva nebyla uzavřena. K témuž případu se vztahuje i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 871/11. Pokud jde o argumentaci v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11, zdůraznila, že ústavní nález je obecně závazný pouze ve své výrokové části. Úvaha vtělená do odůvodnění nálezu o tom, že není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování , obecně závazná není. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterém se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Oprávněná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že lze v exekučním řízení přezkoumávat pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu i tehdy, byla-li rozhodčí smlouva (byť neplatně) uzavřena.
Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (rozhodnutí je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), přijal závěr, že nevydal-li rozhodčí nález (v dané věci byl také rozhodčí nález vydán podle zák. č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012) rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje , aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal). Z toho vyplývá, že neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nelze za správný považovat právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v obecné rovině (bez vztahu k problematice neexistence rozhodčí doložky řešené v rozhodnutích ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 , v usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a řadě dalších), a to, že jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu .
Z citovaného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se od právního názoru vysloveného v R 83/2011 odklonil pro případy, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné.
Protože se v souzené věci o takový případ jedná, neobstojí nadále námitka oprávněné, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přezkoumával-li v souzené věci pravomoc rozhodce. Dovolání proto není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Ačkoliv oprávněná dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, dovolání v tomto směru neobsahuje vymezení důvodu dovolání ani vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání v tomto směru trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Oprávněná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, povinnému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1, § 243c odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2014

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu