30 Cdo 1999/2009
Datum rozhodnutí: 16.12.2010
Dotčené předpisy: § 103 o. s. ř.




30 Cdo 1999/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Páčka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. D., zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 1511/230, proti žalovanému Městu Lovosice, se sídlem v Lovosicích, Školní č. 407/2, zastoupenému JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 5, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 99/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. 1 Co 292/2008-145, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. 1 Co 292/2008-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .
O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu prvního stupně 8. 9. 2000, se žalobkyně domáhala proti žalovanému označenému Okresní úřad Litoměřice vedle náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a placení renty též omluvy a náhrady nemajetkové újmy 1,500.000,- Kč s odůvodněním, že pochybením dětského lékaře, zaměstnance již zrušeného Okresního ústavu národního zdraví Litoměřice, který nepokračoval po propuštění žalobkyně z porodnice ve vakcinaci proti HBV dalšími dávkami, došlo u žalobkyně k onemocnění vertikálně přenesenou infekcí virovou hepatitidou B s chronickým průběhem .
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. července 2005 č. j. 34 C 99/2000-127 uložil Městu Lovosice, aby zaplatilo žalobkyni 1,500.000 Kč (odstavec I výroku), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu procesních nákladů (odstavec II výroku), Fakultní nemocnici Na Bulovce přiznal znalečné 18.691,50 Kč (odstavec III výroku), žalovanému uložil aby státu zaplatil na náhradě nákladů státu 18.691,50 Kč (odstavec IV výroku) a soudní poplatek 1.000,- Kč (odstavec V výroku), a zastavil řízení ohledně žalobkyní požadované omluvy (odstavec VI výroku).
Při rozhodování vycházel z toho, že v důsledku organizačních a územních změn se z původně žalovaného Okresního úřadu Litoměřice stalo žalovaným Město Lovosice, na které přešla práva a povinnosti Okresního ústavu národního zdraví v Litoměřicích, v jehož nemocnici se dne 14. 12. 1990 narodila žalobkyně své HBsAg pozitivní matce. Na základě provedených důkazů, vyjmenovaných v odůvodnění rozsudku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně byla postnatálně ošetřována non lege artis, že pochybení v jejím ošetřování se dopustil zaměstnanec předchůdce žalovaného, a že v důsledku toho utrpěla žalobkyně závažné poškození svého zdraví. Vzhledem k rozsahu tohoto poškození shledal z hlediska § 13 obč. zák. přiměřeným zadostiučiněním náhradu nemajetkové újmy ve výši 1,500.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2009, č. j. 1 Co 292/2008-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (včetně náhrady státem placených nákladů řízení) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud odkázal na ustanovení § 103 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že jednou z podmínek řízení je i způsobilost být účastníkem řízení, přičemž podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo, má způsobilost mít práva a povinnosti (resp. ten, komu ji zákon přiznává). Konstatoval, že v oblasti místní územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je právnickou osobou a má vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích). Výkonným orgánem obce je obecní rada. Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo městské části, je orgánem obce, který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly uložené mu obecní radou nebo obecním zastupitelstvem, usměrňuje po odborné stránce rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení, které si obec zřídila, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, a pomáhá komisím obecní rady v jejich činnosti, a který v oblasti přenesené působnosti obce vykonává státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu (srov. § 58 odst. 3 zák. č. 367/1990 Sb.). Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), obecnímu úřadu jako orgánu obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v žalobě označený jako žalovaný Okresní úřad Litoměřice nemá způsobilost mít práva a povinnosti, a proto nemá ani způsobilost být účastníkem řízení. Jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a který musí mít za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Postup soudu prvního stupně, který přes uvedený nedostatek podmínky řízení, k němuž je povinen přihlížet kdykoli za řízení (§ 103 o. s. ř.), který usnesením ze dne 6. 8. 2001, č. j. 34 C 99/2000-36, připustil, aby žalovaný Okresní úřad v Litoměřicích, kterého, jak uvedeno shora, nebylo možné považovat za účastníka řízení, z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupilo samostatné zdravotnické zařízení Poliklinika Lovosice a usnesením ze dne 16. 12. 2003, č. j. 34 C 99/2000-62, rozhodl, že na straně žalované bude v řízení pokračováno s Městem Lovosice , nebyl správný, neboť postup soudu podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. je přípustný pouze za situace, kdy původní žalovaný měl procesní způsobilost, nikoli však za situace, byl-li za žalovaného označen procesně nezpůsobilý subjekt.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. řízení zastavil.
Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo doručeno tehdejšímu zástupci žalobkyně dne 28. 1. 2009 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 10. března 2009 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že Okresní úřad Litoměřice neměl způsobilost být účastníkem daného řízení, neboť podle jejího názoru ji v době zahájení řízení měl. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaný vyjádřil písemným podáním svého zástupce, v němž se s napadeným rozhodnutí odvolacího soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté usnesení odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak již bylo uvedeno, žaloba byla v této věci podána dne 8. září roku 2000 tedy ještě před účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (od. 1. ledna 2001). V té době se k otázce způsobilosti okresních úřadů aktuálně vyjadřovalo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, Cpjn 68/97. Bylo proto v tomto případě na odvolacím soudu, aby při svém rozhodování v souladu s tehdy platnou právní úpravou uvážil, že, jak se uvádí ve zmíněném stanovisku, podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) o. z. 1) jsou právnickými osobami - kromě sdružení fyzických nebo právnických osob, účelových sdružení majetku a jednotek územní samosprávy - též jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.
Zákon může stanovit, že určitý subjekt je právnickou osobou, nejen tím, že onen subjekt ve svém ustanovení za právnickou osobu výslovně prohlásí, nýbrž (nepřímo) i tím, že danému subjektu přizná vlastnosti, kterými se podle platné právní úpravy právnické osoby vyznačují. K těmto vlastnostem zejména patří určení názvu a sídla, vymezení orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat jejím jménem v právních vztazích (statutárního orgánu) a vymezení vlastního majetku, sloužícího k plnění jejích úkolů (k její činnosti). 2) srov. také stanovisko pléna Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. V § 2 zákona č. 425/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou definovány jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. též čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky).


Orgány státní správy z titulu postavení vykonavatelů státní správy subjektivitu odlišnou od státu nemají. To ovšem neznamená, že správní úřady předurčené zákonem k výkonu státní správy (za tím účelem ustavené) nemohou vystupovat i v jiných právních vztazích, jež s výkonem státní správy bezprostředně nesouvisejí. Např. úprava obsažená v zákoníku práce 3) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů počítá s tím, že státní orgány (včetně orgánů státní správy) mohou být zaměstnavateli (srov. § 205d odst. 1 , věta třetí, a § 251 , část věty druhé za středníkem), tedy osobami, vystupujícími v pracovněprávních vztazích svým jménem a majícími odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (srov. § 8 odst. 2 zák. práce).
Při výkonu státní správy okresní úřady vystupují jako orgány státu a znaky právnické osoby jsou pro toto postavení bezvýznamné. Otázkou je jen to, jsou-li okresní úřady způsobilé mít práva a povinnosti v oblasti těch právních vztahů, jež za výkon státní správy považovat nelze.
Zákon č. 425/1990 Sb. okresní úřady za právnické osoby výslovně neoznačil (a neučinily tak ani jeho novely provedené zákony č. 266/1991 Sb., č. 542/1991 Sb., č. 321/1992 Sb., č. 254/1994 Sb. a č. 18/1997 Sb.); z ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 425/1990 Sb. však vyplývá, že na okresní úřady přecházejí práva a závazky, které měly ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k datu 24. 11 . 1990) okresní a krajské národní výbory.
Ze zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky 4) ve znění zákonů č. 579/1991 Sb., č. 166/1992 Sb., č. 321/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 189/1993 Sb., č. 57/1995 Sb., č. 160/1995 Sb. a č. 160/1997 Sb., je patrno, že okresní úřady se řídí vlastním rozpočtem, odděleným od rozpočtu státu (srov. § 1 , § 28 citovaného zákona). Tvoří-li podle ustanovení § 28 odst. 4 písm. e) tohoto zákona příjmy okresního úřadu mimo jiné též úvěry a půjčky, a podle jeho ustanovení § 28 odst. 5 písm. b) se z rozpočtu okresního úřadu hradí i splátky přijatých úvěrů a půjček a úroky z nich, předpokládá to, že okresní úřady jsou oprávněny příslušné právní úkony směřující k vytvoření uvedených zdrojů svého rozpočtu učinit a že z nich jsou také zavázány. Z ustanovení § 31 odst. 1 tohoto zákona dále vyplývá, že okresní úřady mohou zřizovat k plnění úkolů v oboru své působnosti rozpočtové či příspěvkové organizace, které jsou samostatnými právními subjekty. V případě zániku těchto organizací přecházejí podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení jejich práva a povinnosti na zřizovatele, tj. byl-li jím okresní úřad, přecházejí na něj.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. 5) zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Ustanovení § 18a odst. 1 uvedeného zákona pak stanoví, že pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad.
Okresním úřadům je právními předpisy svěřen výkon práva hospodaření s majetkem státu, který slouží k plnění jejich úkolů. Jde především o ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, které přiznává okresním úřadům právo hospodaření k věcem uvedeným v odstavci prvním a druhém § 4 uvedeného zákona. Podle článku II odst. 1 zákona č. 321/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění zákona č. 266/1991 Sb. a zákona č. 542/1991 Sb., přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona do vlastnictví měst Brna, Ostravy a Plzně věci z majetku České republiky, k nimž k tomuto dni příslušelo právo hospodaření okresním úřadům Brno - město, Ostrava - město a Plzeň - město s výjimkou věcí, k nimž měly ke dni svého zrušení právo hospodaření krajské národní výbory, a věcí uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K těmto věcem přísluší ode dne účinnosti zákona č. 321/1992 Sb. právo hospodaření okresním úřadům Brno - venkov, Opava a Plzeň - sever.
Subjektem práva hospodaření jako práva obdobného právu vlastnickému přitom může být pouze státní organizace, tj. právnická osoba nadaná právní subjektivitou, což plyne z ustanovení § 9a, § 64 odst. 2 a 3 a § 65 odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Aplikace těchto ustanovení je založena na ustanovení § 761 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), podle něhož právo hospodaření státních organizací s majetkem státu se do vydání nové úpravy řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení § 64, § 65 a § 72 až § 74b hospodářského zákoníku. V § 9a hospodářského zákoníku bylo uvedeno, že majetkem organizace se rozumějí věci, k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření, majetková práva, k nimž má právo hospodaření, a dále majetková práva organizace. Z ustanovení § 64 odst. 2 hospodářského zákoníku vyplývalo, že k jednotlivým věcem, pohledávkám a jiným majetkovým právům státu mají státní organizace právo hospodaření, případně právo společného hospodaření. Právo hospodaření s národním majetkem vykonávala podle § 65 odst. 1 hospodářského zákoníku zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Postup v případě vzniku pochybností o tom, která organizace má k určitému majetku vykonávat právo hospodaření, upravoval § 65 odst. 2 hospodářského zákoníku.
Všechna tato ustanovení vycházejí z toho, že subjektem práva hospodaření je příslušná státní organizace. Pojem "organizace" přitom hospodářský zákoník používal jako legislativní zkratku pro právnické a fyzické osoby (viz § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku). Rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, používá legislativní zkratku "organizace" pro označení státních hospodářských organizací, rozpočtových organizací a jiných státních organizací. Těmto subjektům svěřuje výkon práva hospodaření s národním majetkem.
Tyto případy ve svém souhrnu dokládají, že okresní úřady v soukromoprávních vztazích mohou vystupovat jako subjekty vybavené způsobilostí mít práva a povinnosti a vlastními úkony je nabývat. Co do dalších znaků právnické osoby platí, že okresní úřady mají orgán, který je oprávněn za ně jednat (srov. § 8 odst. 1 a 5, § 9 a § 10 zákona č. 425/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a že při jejich vzniku zákon stanovil název a sídlo (srov. ustanovení § 1 zákona č. 425/1990 Sb. ve spojení se zákonem č. 36/1960 Sb.).
Z uvedeného plyne, že okresní úřady byly v době podání žaloby - podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) o. z. - právnickými osobami.
Úvahy odvolacího soudu se však od vyloženého zásadně odlišují. Již z tohoto důvodu proto nelze dovoláním napadené rozhodnutí pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky tedy toto rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu