30 Cdo 1996/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1996/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobců a) R. K. , zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, a b) M. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 8, proti žalovanému Ing. A. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Kuncem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1047/35, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 128/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2014, č. j. 20 Co 543/2013-444, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítají .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kunce, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1047/35.

O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Hradci Králové (dále již soud prvního stupně nebo nalézací soud ) rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 9 C 128/2010-342, určil, že žalobce a) je vlastníkem ideální 1/6 označených nemovitostí (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jejich otec zůstavitel R. K., byl ke dni své smrti 14. června 2013, vlastníkem označených nemovitostí (výrok II.), dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné pozemky (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení uvedeného rozsudku, soud prvního stupně stran skutkových zjištění primárně vycházel ze zjištění učiněných v předcházejícím řízení u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 13/2006, které vedla vůči žalovanému sama žalobkyně b) a žalobce a) v něm vystupoval jako svědek. Nalézací soud konstatoval, že Ač ve věci této převzal zjištění z řízení uvedeného, dospěl k opačnému závěru o nároku žalobce a) odpovídajícím nároku žalobkyně b) uplatněnému v uvedeném řízení 11 C 13/2006, jenž v něm nebyl shledán. Příčinou toho je, že soud ve věci této po zhodnocení všech důkazů, které měl k dispozici pro své rozhodnutí, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, jinak zhodnotil věrohodnost provedených důkazů a dospěl i k jiným právním závěrům. Dále je z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že tento soud převzal předmětné pasáže o skutkových zjištění učiněných v onom řízení sp. zn. 11 C 13/2006 (viz str. 4 až 7) a dále pak uvedl, že Na rozdíl od posouzení věci 11 C 13/2006 se soudu ve věci této jeví popis žalovaným vztahů mezi účastníky předcházejících uzavření výše uvedených smluv značně nepravděpodobným. Své závěry postavil na jiném hodnocení vyjádření žalovaného ze dne 22. srpna 2011 a ze dne 15. června 2012. Z výslechu svědkyně E. K. nalézací soud neučinil žádné - pro rozhodnutí v této věci zásadně významné -skutkové zjištění (které by mělo vést k závěru o absolutní neplatnosti předmětného právního úkonu). Dále pak neuvěřil tvrzení žalovaného, že prodej nemovitostí žalobci byl motivován nutnou potřebou žalobce a) financí pro své podnikání, pro což by byl ochoten či nucen prodat svůj nemovitý majetek, když z výše uvedeného plyne, že peníze od žalovaného žalobce a) použil pro finanční spekulace, ze kterých lze očekávat zisk, aniž by bylo v řízení prokázáno, že by jej k takovým transakcím cokoli nutilo. Konstatoval, že považuje...za přesvědčivější skutkovou verzi prezentovanou v řízení žalobci, a tedy, že pravým záměrem účastníků bylo sjednat půjčku, že od něj přijatou půjčku splatí z prostředků inkasovaných od svědkyně K. na základě smlouvy o půjčce splatné před splatností půjčky od žalovaného. Dodal, že To, že byla půjčka mezi žalobcem a) s žalovaným fakticky výslovně ujednána, prokazuje i to, že jako půjčku označil vztahy účastníků sám zástupce žalovaného v odvolání ze dne 6. 2. 2004 proti usnesení zdejšího soudu čj. 10 C 16/2004-12 z 26. 1. 2004, kde jménem žalovaného uvedl, že žalobci a) na základě smlouvy o půjčce z 29. 3. 2002 půjčil částku 2.600.000,- Kč, kterou měl vrátit do 28. 6. 2002 a ať již zástava, či převod nemovitostí měly sloužit k tomu, aby jejich prodejem mohl být nárok žalovaného na vrácení půjčky bez jakýchkoliv průtahů uspokojen. Přesvědčení soudu o tom, že k takovému vyjádření a identifikaci vztahů účastníků zástupce žalovaného nevedl omyl, ale znalost skutečného obsahu ujednání účastníků, posiluje, že on byl autorem smluvních ujednání účastníků a v neposlední řadě potom i jeho přístup ke svědectví v řízení této, jemuž se zjevně vyhýbal. Za příkrou překážku uvedeným závěrům soud nepovažuje projevy žalobců jako uznávací prohlášení v rámci zpětvzetí žaloby ve věci 10 C 16/2004 z 22. 6. 2004 či uznání žalobce a) vůči žalobkyni b) z 3. 9. 2004, i působení žalobce a) v řízení 11 C 13/2006, ať již vyjádření ze 17. 8. 2006, či jako svědka při jednání, když toto jednání přičítá vlivu žalovaného na žalobce a) a jeho snaze žalovanému v nastalé situaci po podpisu kupních smluv bezmezně vyhovět v důvěře, že se mu podaří zachránit rodový majetek...
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 20 Co 543/2013-444, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I. tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, jinak napadený rozsudek (v jeho zbývajících výrocích II. až IV.) podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ohledně měnícího rozsudečného výroku uzavřel, že Žalovaný odvozuje své vlastnické právo k předmětným nemovitostem od dvou kupních smluv, přičemž je zřejmé a nesporné, že tyto kupní smlouvy tehdejší vlastníci nemovitostí podepsali vlastnoručně a navíc oba žalovaní, a zejména žalobce, opakovaně v řízeních deklarovali a vlastnoručním podpisem stvrzovali vůli nemovitosti žalovanému prodat ... Z důkazů v řízení provedených pak nelze s jistotou uzavřít to, co tvrdí (a zároveň průběžně v řízeních zpochybňují a popírají) žalobci, tedy že by byla uzavřena ústní formou smlouva o půjčce značné částky peněz mezi žalovaným a žalobcem, která by byla zajištěna formou tzv. propadné zástavy za pomoci kupních smluv.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podali žalobci a) a b) (dále též dovolatel a dovolatelka nebo dovolatelé ) prostřednictvím svých advokátů včasná dovolání.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a - jak lze dovodit z obsahu podaného dovolání - předpoklady přípustnosti tohoto dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení otázky (týkající se aplikace procesního práva) rozsahu dokazování v odvolacím řízení, na jehož podkladě byl zjištěn skutkový stav vedoucí k meritorní změně rozsudku soudu prvního stupně, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť některé důkazy, jimiž soud prvního stupně provedl dokazování, nezopakoval, ač podle dovolatele měl, přičemž na základě takto vadného procesního postupu vycházel z jiného skutkového stavu věci než soud prvního stupně a na jeho podkladě přistoupil ke změně předmětného rozsudečného výroku. Podle dovolatele zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně je nutno právně posoudit tak, že mezi dovolatelem a žalovaným byla sjednána smlouva o půjčce, a proto právní posouzení kupních smluv ze dne 29. března 2002 provedené odvolacím soudem, spočívající v tom, že jde o platné právní úkony, je nesprávné.
Podle dovolatelky je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky změny skutkových zjištění a právního posouzení věci, k nimž dospěl soud prvního stupně. Dále rovněž v otázce, do jaké míry lze posuzovat důkazy provedené v předmětném řízení pod vlivem dřívějšího rozhodnutí soudu prakticky ve shodné věci, nicméně s rozdílným složením účastníků a s jinak vedeným důkazním řízením. Podle dovolatelky je vadné i samotné hmotně právní posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávné právní posouzení věci považuje dále dovolatelka posouzení možnosti odvolacího soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela zásadním způsobem měnit zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně, a to tím spíše, že odvolací soud provedl sám dokazování ve velmi omezené míře a účastníky, zejména žalobce neupozornil na možnou změnu skutkových zjištění a právních závěrů ohledně skutečností, zda žalovaný poskytl dovolateli půjčku. Jakkoli odvolací soud kritizuje soud prvního stupně, pokud jde o údajnou překvapivost rozhodnutí, sám v tomto směru překročil hranice ústavnosti, když provedl určité důkazy přečtením listin, aniž by účastníkům osvětlil, proč jsou důkazy prováděny, tím méně, že by uvedl, jaké skutečnosti má za prokázané na rozdíl od soudu prvního stupně a jaký má na věc právní názor. Účastníci tak zůstali zcela bez možnosti jakýmkoli způsobem ovlivnit průběh řízení. K těmto výše uvedeným dalším vadám je třeba přihlížet podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Vadné je ovšem i samotné právní posouzení věci odvolacím soudem v hmotně právní rovině. Aby totiž hmotně právní hodnocení mohlo být správné, je třeba stručně a jasně popsat skutečný stav věci, jak byl soudem zjištěn, a ten posoudit podle platných ustanovení zákona. Oboje ovšem podle dovolatelky v napadeném rozhodnutí chybí. Absenci řádného hmotně právního posouzení je pak třeba podřadit pod nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovoláním žalobců popřel relevanci jejich uplatněné dovolací argumentace a zdůraznil, že podle jeho názoru jsou důvody pro odmítnutí dovolání. Žalobci v průběhu řízení před soudem prvního stupně totiž vůbec nebyli vyslechnuti jako účastníci řízení, přičemž jejich ústní vyjádření při jednáních před uvedeným soudem nebyla učiněna v rámci jejich výslechu; odvolací soud proto mohl z jejich tvrzení učiněných v předmětných jednáních vycházet, aniž by žalobci svá ústní vyjádření museli před odvolacím soudem opakovat anebo aniž by museli být odvolacím soudem vyslechnuti jako účastníci řízení. Případné opakování výslechu svědků odvolacím soudem pak rovněž nebylo na místě, neboť soudem prvního stupně vyslechnutí svědci neuváděli, že by byli přítomni uzavírání jakékoliv smlouvy o půjčce mezi žalobcem a) a žalovaným a zejména ani soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací) založil svá skutková zjištění na provedených listinných důkazech, které následně odvolací soud při jednání zopakoval. Odvolací soud tedy postupoval zcela v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř., když zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy, za situace, kdy měl za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně a po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně zjistil odvolací soud skutkový stav tak, že mohl o věci náležitě rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (srov. § 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců nejsou ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustná, neboť s ohledem na procesní okolnosti daného případu a zjištěný skutkový stav v této věci nelze uzavřít, že by se odvolací soud v procesu verifikace důkazních prostředků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Lze uvést, že gros (zákonu nekolidujícího) procesního postupu odvolacího soudu přesně vystihl a popsal (prostřednictvím svého advokáta) žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovoláním.
Je faktem, že Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky /dále již Ústavní soud / jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a dále, že rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. A že také judikoval, že jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
Takto citovaným rozhodnutím dovolacího soudu předjímaná procesní situace v průběhu odvolacího řízení ovšem nenastala. Právně relevantní skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel při meritorním rozhodnutí, nebyla učiněna z výpovědí svědků či z výslechů účastníků, nýbrž vesměs z listinných důkazů. Pak tedy odvolací soud nebyl procesně povinen (např. ve smyslu shora připomenutého rozhodnutí dovolacího soudu) přistoupit k zopakování důkazů, případně k vyložení (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku), proč takové (v nalézacím řízení provedené) důkazy nezopakoval. Kromě toho v daném případě odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč se odklonil od skutkového závěru soudu prvního stupně.
K (jiným) vadám řízení lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout tehdy, je-li dovolání přípustné. V tomto případě ovšem obě podaná dovolání nebyla shledána přípustnými, takže předmětná dovolací výtka se zde neuplatní.
Prostřednictvím shora vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání se tedy dovolatelům nepodařilo osvědčit naplnění přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž dovolatelem v jeho dovolání (také) uplatněná skutková polemika (sama o sobě) přípustnost dovolání pochopitelně nezakládá, neboť skutkový stav v dovolacím řízení revidovat nelze.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětné kupní smlouvy (s ohledem na odvolacím soudem učiněná skutková zjištění) nejsou postiženy absolutní neplatností, je již tato formulace zcela jasným právně kvalifikačním závěrem o posouzení skutkového stavu, který v konečném důsledku přivodil změnu předmětného meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V případě ostatních dovoláním napadených výroků dovolání nesplňuje předpoklady pro řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když obě dovolání byla odmítnuta, v důsledku čehož vzniklo žalovanému (který se k dovolání dovolatelů avšak pouze k měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu - písemně vyjádřil prostřednictvím svého advokáta) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
V usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že i po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013 se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, považuje za tarifní hodnotu cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání dovolatelů pouze k měnícímu meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 300.000,- Kč, tj. z cen spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, jak byly sjednány v předmětné kupní smlouvě), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 9.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 2.058,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 11.858,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.858,- Kč jsou dovolatelé povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu