30 Cdo 1994/99
Datum rozhodnutí: 04.09.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1994/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Duchoně ve věci žalobce F. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. M. V. a 2. M. N., oba zastoup. advokátem, o 101.220,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 14 C 347/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.3.1999, č.j. 35 Co 39/99-58, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.3.1999, č.j. 35 Co 39/99-58, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3.9.1998, č.j. 14 C 347/96-34, a zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci 70.521,50 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně a za řízení odvolací, se zrušuje a věc v tomto rozsahu se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 9. 1998, č.j. 14 C 347/96-34, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 101.220,- Kč se 17% úrokem od 3.3.1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 31.052,- Kč, vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobce na podkladě příkazní smlouvy ve smyslu ust. § 472 obč. zák. provedl pro žalované dohodnuté práce, spočívající v investorsko-inženýrské činnosti a činnosti stavebního dozoru, v obvyklém rozsahu a obvyklým způsobem. Žalovaní v průběhu stavby neplnění sjednaných činností žalobci nevytkli, nespokojenost projevili až 25.11.1995, kdy odmítli zaplatit doplatek sjednané odměny. Ve smyslu příkazní smlouvy však žalobce za vytýkané zpoždění stavby a zjištěné vady podle názoru soudu neodpovídá, a proto soud žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.3.1999, č.j. 35 Co 39/99-58 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 70.521,50 Kč s příslušnými úroky z prodlení, jinak jej s úpravou lhůty k plnění potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil povahu právního vztahu založeného účastníky jako vztah příkazní smlouvy a nikoli smlouvy o dílo. Závazek žalobce spočíval pouze v provedení určité smluvně vymezené činnosti, nikoli též v dosažení určitého výsledku, v posuzované věci zhotovení stavby. Příkazníkovi náleží odměna za řádné a včasné provedení sjednané činnosti bez ohledu na nastalý výsledek a včasné provedení, s výjimkou případu, kdy je vztah příčinné souvislosti mezi nedosažením výsledku a porušením příkazníkovy zákonné či smluvní povinnosti. Podle názoru odvolacího soudu není v posuzované věci důvodů k závěru, že by žalobce neměl nárok na odměnu ve smyslu ust. § 730 odst. 2 obč. zák., neboť sjednaný výsledek sledovaný žalovanými se dostavil. Uvažovat lze pouze o tom, uvádí se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále, zda žalobce provedl sjednané činnosti řádně a včas a zda mu náleží doplatek odměny, jak jej žalovaným fakturoval. Odvolací soud doplnil dokazování listinami ze dne 26.6.1995 a 22.9.1995, z nichž zjistil, že kolaudaci zajišťoval první žalovaný. Z tohoto zjištění (obsah označených listin v odůvodnění rozsudku není zmíněn) pak dovodil, že z hlediska objemu sjednaných prací a časové náročnosti této činnosti představuje činnost spojená se zajištěním kolaudačního rozhodnutí 10% sjednané činnosti žalobce, t.j. 30.863,- Kč; nárok na odměnu v rozsahu odpovídajícím tomuto poměru žalobci nepřiznal. Žalobu zamítl i co do návrhu na zaplacení 39.658,50 Kč podle faktury č. 2/96 s odůvodněním, že jde o odměnu za investorsko-inženýrskou činnost, doplatek odměny za tuto činnost byl však žalovaným účtován již fakturou č. 1/96. Částka 39.658,50 Kč podle faktury č. 2/96 tak přesahuje sjednanou odměnu podle smlouvy a pro takovéto plnění žalovanými žalobci odvolací soud neshledal důvod.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba ohledně částky 70.521,50 Kč zamítnuta, podal žalobce dovolání z důvodů tkvících v ust. § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Námitky žalobce (dále dovolatele) se soustřeďují proti závěru odvolacího soudu, že dovolatel při zajištění kolaudačního rozhodnutí nesplnil svou povinnost podle smlouvy (blíže neurčené), což obnáší, promítnuto do odměny, bez bližšího zdůvodnění 10% sjednané ceny. Tento závěr nemá podle dovolatele oporu v provedených důkazech; žalobce připravil návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí a tento návrh žalovaný pak podepsal. I kdyby soud dospěl k závěru o nesplnění části sjednané povinnosti dovolatele, bylo nezbytné provést důkazy ke zjištění poměru části povinnosti, která dovolatelem údajně nebyla splněna, k části povinnosti sjednané. Podle dovolatelova názoru nemá oporu v provedených důkazech ani závěr odvolacího soudu o tom, že odměna za činnost dovolatele účtovaná fakturou č. 2/96 ve výši 39.658,50 Kč je nad rámec sjednané odměny. Naopak z provedených důkazů podle dovolatele vyplynulo, že dovolatel na žalovaných požadoval méně, než bylo účastníky ujednáno. Závěrem dovolání dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba ohledně částky 70.521,50 Kč zamítnuta, byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), oprávněnou k tomu osobou a že po formální a obsahové stránce odpovídá náležitostem ve smyslu ust. § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. Je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v rozsahu vymezeném dovoláním ve smyslu ust. § 242 odst. 1, 3 o.s.ř.

Dovolatel odůvodňuje dovolání předně odkazem na ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a vyslovuje přesvědčení o vadnosti skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při rozhodování vycházel.

O skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a z nějž rozhodnutí odvolacího soudu vychází se jedná tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, je vadné. Jde o případ, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak za řízení nevyšly najevo, kdy v hodnocení důkazů nebo poznatků učiněných z přednesů účastníků či jiných poznatků je logický rozpor, případně výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem odpovídajícím z ust. § 133 až § 135 o.s.ř.

Oproti závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení částky 39.658,50 Kč právem, neboť nárok je podložen obsahem smlouvy účastníků ze dne 3.6.1994 s dodatkem z téhož dne, odvolací soud, aniž opakoval důkaz listinami, jejichž obsahem soud provedl důkaz a z nichž vycházel, shledal, že požadavek dovolatele není po právu, neboť odměna za tuto činnost podle faktury č. 2/96 přesahuje dohodnutou odměnu ze smlouvy. Měl-li odvolací soud pochybnosti o správnosti závěru soudu prvního stupně, že dovolatel požadoval na žalovaných peněžité plnění za činnost v souladu se smlouvami ze dne 3.6.1994, měl opakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž tento soud při skutkových závěrech vycházel. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, že by tak soud učinil a není to zřejmé ani z obsahu protokolu o jednání ze dne 2.3.1999. K této otázce, jež je pro posouzení oprávněnosti žaloby v části týkající se požadavku na zaplacení 39.658,50 Kč právně významná, odvolací soud neprovedl ani jiné důkazy, včetně doplňující výpovědi účastníků. Skutkové závěry odvolacího soudu byly tedy učiněny způsobem, který je v rozporu s ust. § 122, § 131, § 211 a § 213 o.s.ř.; řízení odvolacího soudu bylo postiženo vadou (jinou, než některou z taxativně uvedených v ust. § 237 o.s.ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jde o případ, s nímž občanský soudní řád spojuje dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/, k němuž dovolací soud přihlédne vždy, bez zřetele, zda byl výslovně uplatněn či nikoli. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku dotčeném dovoláním, v části týkající se zamítavého rozhodnutí o 39.658,50 Kč je proto důvodné.

Rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 30.863,- Kč rovněž nemůže obstát. Odvolací soud na podkladě listin ze dne 26.6.1995 a 22.9.1995, jimiž provedl důkaz, bez bližšího uvedení jejich obsahu, dospěl ke skutkovému závěru, že kolaudaci zajišťoval první žalovaný a protože dovolatel neprovedl jednu ze smluvně sjednaných činností, přísluší mu toliko 10% sjednané odměny z komplexu investorsko-inženýrské činnosti. K závěru o míře, jakou se podílí činnost na zajištění kolaudace k ostatním činnostem účastníky smluvně dohodnutým, odvolací soud dospěl volnou úvahou. Občanský soudní řád ustanovením § 136 soudu umožňuje, aby výši nároků určil podle své úvahy, pakliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo ji nelze zjistit vůbec. Dovolací soud rozsudku odvolacího soudu v této části vytýká, že závěr, že dovolatel nezajistil kolaudaci, nepodložil - mimo důkaz obsahem listin - dalším důkazem, případně vyjádřením dovolatele tak, aby úvaha z hlediska její správnosti v tomto směru byla přezkoumatelná. Odvolací soud zvolil postup ve smyslu ust. § 136 o.s.ř., výši nároku volnou úvahou byl však oprávněn určit teprve po zjištění skutečností, které by umožnily úvahu o podílu vyjadřujícím poměr činnosti potřebné k zajištění kolaudace stavby, ve vztahu k ostatní činnosti podle smlouvy účastníků. Rozhodl-li soud o výši nároku volnou úvahou ve smyslu ust. § 136 o.s.ř., aniž měl k dispozici zjištění umožňující určité kvantitativní posouzení základních souvislostí, jde o nedostatek naplňující dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.

Dovolací soud uznal dovolání důvodným ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/, c/ o.s.ř. a aniž se za tohoto stavu mohl zabývat dalším důvodem dovolání podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a ve vedlejším výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

V dalším řízení bude odvolací soud postupovat ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2000

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková