30 Cdo 199/2015
Datum rozhodnutí: 23.02.2016
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 199/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobců a) Ing. V. J. , a b) Ing. J. J. , zastoupených JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3 266 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 334/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co 401/2013-599, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Žalobci se žalobou domáhali v záhlaví uvedené částky jako náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku řízení vedeného u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 13 C 28/2008 (dále též jako restituční řízení ), jež trvalo 17 let a 10 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 41 C 334/2010-575 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2013, č. j. 41 C 334/2010-587) rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 3 266 000 Kč zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a státu nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobcům (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j.35 Co 401/2013-599, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá v dovolání uvedená námitka, že v řízení zůstalo sporným, zda na straně žalobců vznikla škoda a zda je v daném případě dána odpovědnost státu za škodu. Jak je v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, soudy při posouzení věci vycházely především z právních názorů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako rozsudek R 7/2013 ), dle kterého: [p]roti státu lze za tohoto stavu uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že nesprávný úřední postup, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci bez průtahů, vedl ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě. Příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem soudu by tudíž byla dána, jen kdyby bylo možno uzavřít, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (oprávněná osoba by nárok úspěšně vymohla vůči osobě povinné), přičemž oprávněná osoba přišla o možnost vymoci nárok úspěšně vůči osobě povinné právě v důsledku onoho porušení povinnosti. [ ] Jinak řečeno, odpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v restitučním sporu by mohla být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat věc vůči povinné osobě. Stát v takovém případě odpovídá osobě oprávněné v restitučním vztahu za to, že nepostupoval tak, aby jí poskytl ochranu práva, tedy za doby nečinnosti, případně průtahů.

Závěr napadeného rozhodnutí, že samotná tvrzení žalobců o neuplatnění pohledávky u osoby povinné ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vylučují úspěch žalobců ve věci, je tudíž souladný s rozsudkem R 7/2013. Jak vyplývá z výše uvedeného, jedná se o závěr o vyloučení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, jenž sám o sobě vylučuje odpovědnost státu. V judikatuře Nejvyššího soudu je zcela ustálen právní názor, že pokud chybí některý ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Otázce, zda žalobcům skutečně škoda vznikla, nebylo tedy za dané situace potřeba se věnovat.
Ve světle uvedeného nelze přisvědčit ani dalším tvrzením dovolatelů, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od zmiňovaného rozsudku R 7/2013 tím, že neposuzovaly otázku vzniku škody, kdo škodu způsobil a zda existuje příčinná souvislost mezi škodlivým jednáním a způsobenou škodou.
Dovolací soud neshledává relevantním ani názor, podle kterého závěry rozsudku R 7/2013 neměly být na nyní posuzovanou věc (z důvodu jejích specifik) aplikovány. Jak dovolatelé rekapitulují, délka restitučního řízení byla ovlivněna řešením otázky, zda dovolatelé (jakožto osoby oprávněné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích) svůj nárok uplatnily u osoby povinné včas, přičemž ve věci Nejvyšší soud svými rozsudky z roku 1999 a 2008 zrušil (dovolatelům nevyhovující) rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně. Dle názoru dovolatelů pak po nich nebylo možné požadovat, aby svůj nárok na náhradu ušlého zisku uplatňovali po osobě povinné, neboť by takový nárok byl soudy též zamítán. S uvedenou argumentací dle dovolacího soudu souhlasit nelze. Jak bylo uvedeno též v rozsudku R 7/2013, [j]akkoli je zřejmé, že spor o náhradu ušlého zisku vzniklého porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb. zahájený oprávněnou osobou vůči povinné osobě za trvání restitučního řízení je závislý na výsledku restitučního řízení (v němž se meritorně řeší jedna z otázek, jež má povahu otázky předběžné ve sporu o náhradu ušlého zisku), nic to nemění na závěru, že možnost domáhat se náhrady ušlého zisku vůči povinné osobě (a zabránit tím i případnému promlčení tohoto nároku) má oprávněná osoba i v průběhu restitučního řízení. Nelze důvodně očekávat, že by v případně vedeném řízení o náhradu ušlého zisku byla předběžná otázka posouzena odlišně, od konečného meritorního posouzení v restitučním řízení.
Co se týká dalšího obsahu dovolání, je z něj patrný pouze názor dovolatelů, že v restitučním řízení soudy nižších stupňů nerespektovaly právní názor vyslovený v prvním zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozsudku ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 28 Cdo13/98), čímž měla být též povinná osoba utvrzena ve svém názoru, že restituované nemovitosti nemusí vydat. Z uvedeného má pak dle dovolatelů vyplývat přímá odpovědnost státu.
Naznačené argumentaci rovněž přisvědčit nelze. Skutečnost, že v řízení došlo k vydání rozhodnutí, která byla posléze zrušena, se projevila v nepřiměřené délce restitučního řízení, v jejímž důsledku mohlo na straně dovolatelů dojít ke vzniku škody (ušlého zisku). Za uvedenou škodu (ušlý zisk) ovšem žalovaná odpovídá za podmínek vyjádřených v rozsudku R 7/2013. Žádná přímá škoda způsobená těmito rozhodnutími v řízení tvrzena nebyla.
Jestliže dovolatelé shora uvedenou argumentací míní, že povinná vedla řízení pouze z důvodu, že byla nesprávnými rozhodnutími utvrzena v názoru o neexistenci povinnosti vydat restituované nemovitosti, nelze jí přisvědčit již z logiky věci. Procesní strany bez nejmenších pochybností vedou řízení, aby pro sebe dosáhly příznivého rozhodnutí, nikoliv z důvodu, že bylo vydáno rozhodnutí vyznívající v jejich prospěch. Byť vyhovující rozhodnutí může stranu řízení utvrdit v jejím dosavadním postoji, nejedná se o samotný důvod vedení řízení, ale maximálně o jednu z pohnutek (motivů), která neurčuje chování jednajícího (zde procesní strany) přímo. Již z uvedených důvodů dovolateli naznačená argumentace nemůže vést k neaplikovatelnosti závěrů rozsudku R 7/2013, natož aby vedla k přehodnocení této ustálené judikatury.
Namítají-li dovolatelé, že jim svědčí princip ochrany legitimního očekávání, neboť svůj nárok uplatnili v souladu s tehdy platnou judikaturou (přičemž poukazují na překonané právní názory plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 399/2010, sp. zn. 28 Cdo 1319/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2460/2010), ani této námitce nelze přiznat jakoukoliv relevanci. Dovolatelé podali žalobu v této věci dne 20. 12. 2010, ale rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 399/2010 bylo vydáno až dne 11. 5. 2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 1319/2009 až dne 17. 4. 2012, a ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2460/2010 až dne 5. 6. 2012. Z časových souvislostí je tedy zjevné, že dovolatelé v době podání žaloby nemohli být ve svých právních názorech ovlivněni uvedenou judikaturou, ale naopak se mohli řídit názory zformulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 842/99 a 25 Cdo 628/2001. Obě rozhodnutí byla přijata v roce 2001 (23. 8. 2001 a 18. 12. 2001).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek dovolatelů.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu