30 Cdo 1981/2009
Datum rozhodnutí: 10.06.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1981/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce O. H. , zastoupeného Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou Advokátní kanceláře Buchlovský a společníci, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému P. W. , zastoupenému JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, o zaplacení částky 441.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 442/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2008, č.j. 13 Co 357/2006-71, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Městský soud v Brně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. června 2006, č.j. 15 C 442/2004-46, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 441.000,- Kč, a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že k tvrzenému bezdůvodnému obohacení mohlo dojít v roce 1997, přičemž i kdyby subjektivní dvouletá lhůta počala běžet až v roce 2004, 2005, proběhla objektivní promlčecí lhůta, pohledávka je dle názoru soudu promlčena.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. v meritu věci potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, jinak jej v nákladovém výroku II. změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak vyplývá z odůvodnění cit. rozsudku, odvolací soud při rozhodování přihlédl též ke skutkovým tvrzením, jež žalobce v průběhu odvolacího řízení doplnil potud, že žalovaná částka představuje polovinu hodnoty bytu , který na žalobce a jeho (bývalou) manželku žalovaný nepřevedl zpět poté, kdy mu jmenovaní vrátili půjčku. Vydání poloviny hodnoty bytu se žalobce domáhal z důvodu, že v době podání žaloby byl již rozvedený. Žalobce dále uvedl, že nevěděl ani o uzavření smlouvy o půjčce, ani o závazku k vystěhování a že se o všem dozvěděl teprve, když byl vyzván, aby se z předmětného bytu vystěhoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě došlo k promlčení žalobcem uplatněného práva. Dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení počala žalobci plynout nejpozději dnem 7. srpna 1998 a uplynula dne 7. srpna 2000. Tato subjektivní lhůta tedy uplynula dříve, než mohla uplynout objektivní tříletá nebo desetiletá lhůta upravená v § 107 odst. 2 obč. zák., která počala plynout dnem 4. března 1998, kdy žalovaný uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu s J. T., a uplynula až dne 4. března 2001, eventuelně dne 4. března 2008, tedy v obou případech až po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby. Jestliže za této situace vznesl žalovaný námitku promlčení uplatněného nároku, nebylo možné žalobci přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval vůbec otázkou platnosti smlouvy o zajištění půjčky ze dne 23. dubna 1997, když v daném případě lze uvažovat o několika důvodech absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu, a to dle ustanovení § 37 odst. 1, § 39 nebo § 41a odst. 2 občanského zákoníku. Dále namítá, že z listinných důkazů i z nesporných tvrzení účastníků je zřejmé, že vůlí účastníků nebylo převádět členská práva a povinnosti; smlouva o převodu členských práv a povinností nesplňovala z tohoto pohledu podstatné náležitosti této smlouvy, což je úplatný převod těchto práv a povinností a ve vztahu k družstvu byla tato smlouva prezentována jako běžná smlouva o převodu členských práv a povinností, nikoliv jako zajišťovací převod práva, což by mělo být v této smlouvě výslovně zmíněno, aby bylo zřejmé, že se jedná pouze o zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce, nikoliv o klasický převod členských práv a povinností. Pokud by byl vzat v úvahu evidentní nepoměr mezi půjčenou částkou a hodnotou zajištění půjčky, je zřejmé, že tento způsob zajištění je i v rozporu s dobrými mravy . Dovolatel má za to, že v daném případě se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný přijal půjčené finanční prostředky a nesplnil svůj závazek ze smlouvy o zajištění půjčky ze dne 23. dubna 1997 převést zpět členská práva a povinnosti na dovolatele a jeho (bývalou) manželku. Podstatné pro posouzení tohoto dovolání však bez ohledu na výše uvedené zůstává...pouze otázka promlčení uplatněného nároku, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, neboť byla posouzena v rozporu s hmotným právem. Soudy obou stupňů měly v dané věci aplikovat ustanovení § 107 odst. 2 občanského zákoníku o desetileté promlčecí době a následně pak zkoumat rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, přičemž rozsah tohoto bezdůvodného obohacení je roven tržní hodnotě práv a povinností, které si žalovaný v rozporu se smlouvou o zajištění půjčky ze dne 23. dubna 1997 ponechal a následně pak úplatně převedl na jinou osobu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Předně je třeba uvést, že dovolatelova výtka, že odvolací soud se při rozhodování vůbec nezabýval otázkou platnosti předmětného právního úkonu, naplňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jenž ovšem v tomto případě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. založit nemůže. Je tomu tak proto, že uvedený dovolací důvod týkající se právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury (před novelizací občanského soudního řádu prostřednictvím zákona č. 7/2009 Sb.) výjimečně uplatnit v případě dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky Nejvyšší soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Ve světle skutkových okolností případu, kdy i Nejvyšší soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, nelze ani dovodit, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil právní otázku týkající se promlčení práva v rozporu s hmotným právem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, in www.nsoud.cz ). Přitom samotná polemika dovolatele se zaujatým právním názorem odvolacího soudu a s výtkou poukazující na absenci řešení otázky platnosti zmíněného právního úkonu a tedy vycházející z jiného skutkového základu věci, přípustnost dovolání nezakládá, nehledě na skutečnost, že skutkové okolnosti dané věci není možné nijak revidovat (k tomu srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Zcela nad rámec možno také uvést, že byla-li by opodstatněná dovolatelova námitka o absolutní neplatnosti předmětného zajišťovacího převodu práva, znamenalo by to, že dovolatelem tvrzený právní následek by postihoval i navazující (převodní) právní úkon(y). S tímto hmotněprávním aspektem tak jistěže souvisí stěžejní otázka volby příslušného žalobního požadavku reflektujícího ty právně významné okolnosti případu, jež jsou předvídány v hypotéze příslušné právní normy, která by při prokázání těchto tvrzených okolností měla být aplikována. Pokud dovolatel měl za to, že v daných materiálních souvislostech případu se měl žalovaný na úkor dovolatele z tvrzeného důvodu a v uvedeném rozsahu bezdůvodně obohatit, přičemž odvolací soud na základě shora uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru o promlčení předmětného práva, nelze odvolacímu soudu přičítat (z hlediska možnosti založení přípustnosti dovolání) právní pochybení při rozsouzení této věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, , § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2010


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu