30 Cdo 1975/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1975/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně BENEOB s. r. o. , se sídlem v Hati, K Remízce 301/54, identifikační číslo osoby 258 75 434, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, proti žalovaným 1) KDT development s. r. o. , se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Mánesova 1379/31, identifikační číslo osoby 284 43 527, a 2) DH Concept s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Mánesova 1379/61, identifikační číslo osoby 241 23 153, oběma zastoupeným Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 233/2013-44, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2014, č. j. 8 Co 856/2013-44, takto:

Dovolání žalovaných se odmítají .
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):



Okresní soud v Opavě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 17 C 233/2013-44, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovaným určení, že žalovaná 1) je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. 581/1 v katastrálním území O., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku), že žalobkyně vkladem předmětného pozemku do základního jmění žalované 2) nepozbyla své právo odporovat předmětné kupní smlouvě, a že její právní postavení se tak nijak nezhoršilo a požadovaným určením nemůže dojít k jeho zlepšení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 8 Co 856/2014-96, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že soudní praxe již dříve dovodila, že žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem nemovitosti je jeho dlužník, který ji neplatně převedl na jinou osobu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 1377/2001).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly žalované (dále též dovolatelky ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezují tím, že odvolací se vůbec v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jejich procesní obranou v tom směru, že žalobkyně nemá žádnou vymahatelnou pohledávku (dovolatelky odkazují na rozhodnutí R 12/1998 ), a dále, že odvolací soud pominul závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 11/2008 na str. 403 s právní větou), že šikanózní výkon práva projevující se podáním žaloby o určení vlastnického práva má za následek absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dovolatelky závěrem navrhly, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalovaných odmítla uplatněnou dovolací argumentaci, když má za to, že podané dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a proto by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podaná dovolání nejsou ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustná.
K první dovolatelkami vymezené právní otázce stran absence vypořádání se s jejich procesní obranou týkající se tvrzené neexistence vymahatelné pohledávky žalobkyně, je třeba uvést, že jde o namítanou (jinou) vadu řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což se ovšem netýká tohoto případu. Tuto právní otázku (v tomto případě z oblasti procesního práva) by bylo možno za určující pro rozhodnutí považovat tehdy, pokud by odvolací soud v napadeném rozhodnutí kupř. dovodil, že není povinen se takovou otázkou (vůbec) zabývat, případně by dospěl k závěru, že řešení takové právní otázky není pro meritorní rozhodnutí právně významné; žádná z těchto eventualit ovšem nenastala, nehledě na okolnost, že v dalším řízení právě vyřešení i této právní otázky bude spoluurčující pro meritorní rozhodnutí, takže dovolatelkám se i v tomto směru (nadále) zachovává možnost právně a skutkově argumentovat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolací argumentace, v níž dovolatelky namítají, že odvolací soud při rozhodování pominul zabývat se otázkou, zda v daném případě podanou žalobou (ne)jde o šikanózní výkon práva ze strany žalobkyně. Z povahy věci se odvolací soud touto otázkou v daném procesním stadiu ani zabývat nemohl (učiní tak až soud prvního stupně), neboť svým správným právním závěrem korigoval judikatuře dovolacího soudu kolidující právní názor soudu prvního stupně, že v daném případě má žalobkyně toliko účinný právní nástroj v podobě odpůrčí žaloby ve smyslu § 42a obč. zák.
V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dovodil, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení . Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, že žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu .
Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle § 42a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003). Toto ustanovení občanského zákoníku z roku 1964 stanovilo, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Z povahy věci nebylo možné uplatnit odpůrčí žalobu v těch případech, pokud předmětný právní úkon byl postižen absolutní neplatností (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99).
Lze tedy sumarizovat, že věřitel může mít podle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví dlužníka k nemovitosti, jestliže jejím prodejem ve vykonávacím (exekučním) řízení hodlá uspokojit svou vykonatelnou pohledávku (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015). Je tedy zřejmé, že shora vyložený právní názor odvolacího soudu plně reflektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu