30 Cdo 1975/2009
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.




30 Cdo 1975/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí č. 17, proti žalované obchodní společnosti PRIVAMED, Healthia, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Kotíkovská č. 19/927, IČO 26397943, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova č. 1, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 173/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č.j. 1 Co 229/2008-90, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č.j. 1 Co 229/2008-90, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č.j. 36 C 173/2007-44, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), a co do částky 700.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. května 2002 byla žalobkyně hospitalizována a při následné operaci ji byla odstraněna děloha a vaječníky. Bez kontrolních vyšetření - při přetrvávajících bolestech břicha a dalších potížích - byla žalobkyně dne 20.května 2002 propuštěna z nemocnice. Vzhledem k přetrvávajícím potížím byla v roce 2004 v téže nemocnici zjištěna nefunkčnost její levé ledviny, která jí musela být následně odňata dne 19. července 2004. Při této operaci bylo zjištěno, že disfunkce a atrofie ledviny byla způsobena podvazem levého močovodu při první operaci. Tímto jednáním bylo u první žalobkyně zasaženo do její tělesné integrity, s vážnými následky na zdraví tělesném i duševním a na rodinný život. Žalovaná se tak dopustila neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, a to formou opomenutí, které mělo v příčinné souvislosti za následek řadu zdravotních následků u žalobkyně. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák. přihlédl soud prvního stupně především k závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobkyně. K námitce promlčení vznesené žalovanou se soud prvního stupně nevyjádřil.
K odvolání každé z účastnic Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č.j. 1 Co 229/2008-90, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve vyhovující části změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 300.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl, jinak jej potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a změnil výrok o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel z ustanovení § 11 a § 13 obč. zák., ale zcela při tom pominul námitku promlčení vznesenou ze strany žalované, kterou však odvolací soud naopak shledal jako zásadní. Z toho důvodu se již blíže nezabýval ostatními námitkami uplatněnými v jednotlivých odvoláních účastnic. Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, promlčuje se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 o.z.). Jestliže v dané věci tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně měl být způsoben dne 20. května 2002, kdy byla žalobkyně propuštěna po provedené první operaci z nemocnice, začala již od následujícího dne běžet tříletá promlčecí lhůta, která uplynula dne 20. května 2005. Protože žalobkyně žalobu podala až dne 9. července 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Námitku promlčení, uplatněnou žalovanou před soudem prvního stupně, proto odvolací soud označil za opodstatněnou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 19. prosince 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 22. ledna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí zejména, že napadené rozhodnutí nerespektuje rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení otázky promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, resp. na jeho rozsudek ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, a další). Mimo jiné se též domnívá, že odvolací soud nadto zaujal nesprávný právní názor pokud jde o počátek běhu promlčecí doby, který podle dovolatelky nastal až v souvislosti s odejmutím ledviny, t.j. 19. července 2004. Pokud tedy žalobu podala dne 9. července 2007, učinila tak ve lhůtě. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčuje v tříleté lhůtě. K tomu uvádí, že problematika promlčení byla v době, ze které dovolatelka cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, značně diskutována, právní teorie ani praxe soudů k ní nezaujímala jednotné stanovisko. I v otázce počátku běhu promlčecí doby je žalovaná ve shodě s názorem odvolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (v případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) a podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve vztahu k výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když v tomto případě je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože právní otázku uplatnění námitky promlčení řeší v rozporu s hmotným právem). Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně, a tím i zamítnutí žaloby, bylo, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovanou v souzené věci odvolací soud dovodil, že uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je promlčen.
V dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu), bylo ovšem judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i práva na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté však došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), v němž je obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
V této souvislosti se může naskýtat otázka, zda akceptace námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR není případným ohrožením zásady právní jistoty, jako jednoho ze základních principy právního státu. Je proto namístě poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. března 2009, sp.zn. III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo vyloženo, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. Současně je nutno uvážit, že není možné, aby zákony stanovovaly všechna pravidla s absolutní přesností (viz např. Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. listopadu 1996, § 31). V demokratickém právním státě je pak přesný obsah zákonů dotvářen v judikatuře soudů. Jedná-li se navíc o komplikovanou, resp. spornou právní otázku, nemusí být názor soudů na ni od počátku jednotný, takže proces jeho sjednocení může trvat jistou dobu.
V posuzovaném případě je odůvodněné poukázat na to, že v rozhodnou dobu na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. nepanovala shoda ani v právní teorii, ani v právní praxi. Ač se tedy žalobkyně v průběhu řízení mohla reálně domnívat, že soudy zaujmou ve zmiňované otázce stejný názor jako ona, přesto (vzhledem k tehdejší různosti prezentovaných názorů na řešení naznačeného problému) by nepochybně nebylo možno nezvratně dovozovat, že negativní výsledek sporu musel být pro žalobkyni nutně zcela překvapivý a nepředvídatelný. Nelze současně přehlédnout, že ke sjednocení judikatury Nejvyššího soudu ČR došlo způsobem, který pro tento účel stanoví zákon.
Současně je ovšem třeba zdůraznit, že objektivní tříletá promlčecí lhůta však nemusí být aplikována za všech okolností, ale případná tvrdost zákona může být eventuálně odstraněna tím, že námitce promlčení není přiznán účinek. Tak například Ústavní soud dospěl opakovaně ve svých nálezech (především analogicky srovnej jeho nález sp. zn. II. ÚS 635/09) k závěru, že soudy jsou povinny zvlášť pečlivě a citlivě zkoumat, zda uplatnění námitky promlčení žalovanou stranou není v rozporu s dobrými mravy. Tomu tak zejména bude, jestliže postižená osoba marné plynutí promlčecí doby nezavinila, její aplikace by pro ni znamenala nepřiměřeně tvrdý postih a výsledek sporu by tak nebylo možné považovat za spravedlivý. Soudy jsou podle Ústavního soudu zejména v případech, kdy postižená osoba utrpěla velmi závažnou a trvalou újmu spojenou s poškozením zdraví, povinny posuzovat rozpor s dobrými mravy námitky promlčení méně restriktivně, než činí v kontextu jiných skutkových okolností. V souvislosti s předpokládanou aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je obecně nezbytné vycházet z individuálních okolností případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; s tím je spojena povinnost soudů udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Přitom posouzení věci s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu optikou ustanovení § 3 odst. 1 o.z. je odrazem vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. .
Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. již též ve svém nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž uvedl: Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura Nejvyššího soudu ČR se závěrem, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Obecně se vychází z toho, že ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ instrumentem prostřednictvím něhož je třeba realizovat ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 mimo jiné konstatoval: Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
Nelze též přehlednout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08 poukázal na to, že zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. . Pojem dobrých mravů ve smyslu citovaného ustanovení je tak třeba vykládat jako souhrn etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srovnej nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000).
Jak však vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, lze mít za to, že z vyložených zásad nevycházel, resp. není zřejmé, zda je bral v úvahu. Ač, jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, se odvolací soud blíže nezabýval dalšími skutečnostmi rozhodnými pro posouzení důvodnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy v penězích (což v odůvodnění rozsudku sám uvádí), dosud učiněná skutková zjištění nevylučují úvahu, že v souzeném případě může jít právě o případ, na nějž dopadají výš uvedené zásady. Nelze kromě toho též pominout to, že ač soud prvního stupně s odkazem na závěry znaleckého dokazování dovodil u žalované postup non lege artis v tom, že podvaz močovodu nebyl dodatečně zjištěn a odstraněn (s čímž tento soud spojoval neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně), odvolací soud při svých úvahách o počátku běhu promlčecí doby pouze bez dalšího bližšího zdůvodnění konstatoval, že zásah do osobnostních práv žalobkyně měl být způsoben nejpozději dne 20. května 2002, kdy žalobkyně byla propuštěna z nemocnice po provedené první operaci. Dovolací soud proto uzavírá, že soud druhého stupně se s otázkou, zda uplatněný nárok je odůvodněný či nikoliv, resp. zda se v jeho případě uplatní žalovanou vznesená námitka promlčení, dosud odpovídajícím způsobem nevypořádal.
Protože tedy nelze zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda předseda senátu předseda senátu