30 Cdo 1971/2011
Datum rozhodnutí: 18.01.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1971/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně E. S. , zastoupené Mgr. Tomášem Přikrylem, advokátem se sídlem v Praze 8, Slancova 1253, proti žalované Ing. K. P. , zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 197/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2010, č.j. 28 Co 412/2010-114, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně ) ze dne 4. června 2010, č.j. 28 C 197/2009-84 (jehož meritorním výrokem I. bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí), podala žalovaná (dále též dovolatelka ) včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež nebylo Nejvyšším soudem České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo rovněž publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem [který shledal předmětnou smlouvu (uzavřenou mezi žalobkyní, jako prodávající, a Ivanem Trnkou, jako kupujícím, a nazvanou jako smlouva o zajišťovacím převodu práva) za absolutně neplatný právní úkon pro obcházení zákona] a dovozuje platnost převodní smlouvy. Z (nesprávného) řešení této právní otázky odvolacím soudem dovozuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud musí ovšem konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil zmíněnou právní otázku v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, jež je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání neformulovala právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu