30 Cdo 1961/2012
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1961/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) M. Š. , a b) I. T. , oběma zastoupeným JUDr. Lukášem Kuboněm, advokátem se sídlem v Chotči 64, proti žalovaným 1) M. R. , a 2) F. V. , oběma zastoupeným Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 153/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č.j. 22 Co 327/2011-295, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lukáše Kuboně, advokáta se sídlem v Chotči 64.
O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Berouně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. března 2011, č.j. 5 C 153/2010-243, určil, že spoluvlastnicemi budovy č.p. 89 na pozemku parc. č. st. 97, pozemku parc. č. st. 97 a parc.č. 498/2, vše v k.ú. S. u K., obec S., jsou se spoluvlastnickým podílem id. 1/2 M. Š. (,) a se spoluvlastnickým podílem id. 1/2 I. T. (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Shledal, že kupní smlouva, uzavřená dne 11. září 2009 mezi žalobkyněmi a žalovanými, je absolutně neplatná a žalovaným tak nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy jak článek II., tak i článek III. odst. 2 předmětné kupní smlouvy obsahuje ujednání o výši kupní ceny, je nutno obsah obou těchto článků posuzovat ve vzájemné souvislosti. Ujednáním obsaženým v článku III. odst. 2 kupní smlouvy dochází k navýšení, resp. snížení kupní ceny sjednané v článku II. odst. 1 kupní smlouvy, takže kupní cena nebyla sjednána určitě. Ujednání o kupní ceně je tedy neurčité a tato neurčitost nemůže být odstraněna a překlenuta ani za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2, 3 obč. zák.). Soud prvního stupně tak nepochybil, když uzavřel, že kupní smlouva je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti sjednané kupní ceny a rozhodl, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi shora specifikovaných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání (zjevně omylem označené jako dovolání žalobce), jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody spatřují v § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelé formulují následující otázky, které jsou podle jejich názoru zásadního právního významu: 1) zda skutečnost, že kupní smlouva, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem obsahuje ujednání o tom, že se kupní smlouva sníží o částku pohledávky zajištěné zástavním právem na převáděných nemovitostech vyplývající z ujednání uzavřeného mezi prodávajícím a třetí osobou v případě nevypořádání pohledávky dle uzavřeného ujednání mezi prodávajícím a kupujícím způsobuje neurčitost ujednání o kupní ceně a tudíž i absolutní neplatnost kupní smlouvy, 2) zda má jednání stran kupní smlouvy, které se týká výše a způsobu úhrady kupní ceny učiněné před a po podpisu kupní smlouvy vliv na platnost či neplatnost kupní smlouvy, 3) zda má prodávající, který byl účasten vypořádání kupní ceny způsobem dle uzavřené smlouvy právo domáhat se její absolutní neplatnosti z důvodu neurčitosti výše kupní ceny, 4) zda ujednání o způsobu úhrady kupní ceny a jeho jazykový výklad z textu smlouvy má přednost před ujednáním obsaženým ve smluvním ujednání, které přesně stanoví výši kupní ceny, 5) zda ujednání o výši kupní ceny a způsobu její úhrady obsažené v kupní smlouvě má v případě posouzení určitosti či neurčitosti kupní ceny přednost před prohlášením prodávajícího o úhradě kupní ceny obsažené v kupní smlouvě a vyplývající z úkonů prodávajícího, a 6) zda se může prodávající jako účastník kupní smlouvy domáhat neurčitosti ujednání o kupní ceně z důvodu neurčitosti výše budoucího závazku vyplývajícího z ujednání, jehož je účastníkem. Zdůraznili, že ujednání, o jehož neurčitost opřel odvolací soud své rozhodnutí, bylo včleněno do smlouvy pouze pro případ zajištění práv kupujících a zamezení vzniku škod na jejich majetku a rozhodně nebylo a ani nemohlo soužit k porušení jakýchkoliv práv prodávajících. Uvedli, že určení neplatnosti smluv by mělo být výjimkou při posuzování jednotlivých jejich ustanovení. Navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedly, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a že soudy obou stupňů rozhodly ve svých rozsudcích správně. Uvedly, že jsou šokovány tím, že osoba, která před soudem prvního stupně vystupovala v pozici svědka (jehož výpověď na podporu tvrzení žalovaných byla velmi nevěrohodná), nyní žalované v dovolacím řízení právně zastupuje. Dále poukázaly na skutečnost, že účelem smlouvy nebyla koupě nemovitostí, neboť (jak vyplynulo z provedeného dokazování) žalobkyně neměly v úmyslu prodat své nemovitosti, ale kupní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění vrácení poskytnuté půjčky ve výši 650.000,- Kč. Z uvedených důvodů je zcela nepochopitelné poukazování žalovaných na ustálenou judikaturu s tím, že by soud měl přihlédnout ke všem okolnostem uzavření předmětné kupní smlouvy, když právě přihlédnutí ke všem okolnostem uzavření předmětné smlouvy by bylo dalším důvodem k odmítnutí dovolání. Proto navrhly, aby podané dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo rovněž publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelé ovšem ve svém dovolání neformulovali (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedli ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Odvolacím soudem řešená otázka platnosti právního úkonu (zde předmětné kupní smlouvy) z hlediska jeho určitosti (určitosti kupní ceny) vyústila v závěr, že ujednání o kupní ceně je neurčité, kdy neurčitost tohoto ujednání nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2, 3 občanského zákoníku). Tento závěr odvolací soud učinil s ohledem na předmětná skutková zjištění, která mu takový závěr opodstatňovala učinit.
Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít (ze zákona) písemnou formu (srov. § 46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák.
Smlouva o převodu nemovitosti (zjednodušeně vyjádřeno) představuje dvoustranný právní úkon, kdy na straně jedné vystupuje převodce (prodávající, dárce) a na straně druhé nabyvatel vlastnického práva (kupující, obdarovaný), přičemž předmětem převodu je úplatný nebo bezúplatný převod vlastnických práv k předmětné (předmětným) nemovitosti (nemovitostem).
Obsah smlouvy o převodu nemovitosti coby právní úkon je třeba, a to pochopitelně i v otázce jejího předmětu, vykládat (interpretovat) prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, in www.nsoud.cz).
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145).
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, in www.nsoud.cz). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu.
Od této připomenuté judikatury se odvolací soud při právním posouzení věci (ve skutkových poměrech dané věci) nijak neodchýlil, pokud s přihlédnutím k obsahu kupní smlouvy ze dne 11. září 2009, uzavřené mezi účastníky, dospěl k závěru, že předmětný právní úkon je (pro neurčitost dohodnuté kupní ceny) ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem, neboť z článku II. odst. 1 kupní smlouvy vyplývá, že smluvní strany sjednaly kupní cenu za předmět převodu dohodou na částku 2,900.000,- Kč. , zatímco Z článku III. odst. 2 kupní smlouvy pak vyplývá odlišný způsob určení kupní ceny. V posledně uvedeném článku smlouvy se totiž mj. uvádí, že pokud ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujících dle této smlouvy budou výše uvedené pohledávky i zástavní právo existovat, tak se o výši plnění, které bude zástavní věřitel požadovat na kupujících jako vlastnících Předmětu převodu sníží kupní cena dle čl. II této smlouvy a prodávající jsou povinni takový rozdíl ve výši kupní ceny poukázat kupujícím do tří dnů od sdělení výše částky požadované zástavním věřitelem a sdělení čísla bankovního účtu. K tomu lze dodat, že i kdyby snad (při jiné formulaci) ujednání o kupní ceně bylo určité, nemohlo by ve vazbě na okolnost, jež by mohla nastat (až) po podání návrh na vklad (v tomto případě) vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené převodní smlouvy vyvolat zamýšlený právní následek, tj. (zde) změnu ujednání o kupní ceně, a to pro nepřípustnost kumulativní novace smlouvy o převodu nemovitosti po povolení vkladu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, in www.nspoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč jsou dovolatelé povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. srpna 2012

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu