30 Cdo 1960/2012
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1960/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. Č. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalovaným 1) M. K. , 2) M. K. , 3) M. R. , 4) M. C. , 3), zastoupeným Narciem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 193/20, a 5) M. H. , zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 274/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2012, č.j. 10 Co 177/2011-109, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2012, č.j. 10 Co 177/2011-109, se v části prvního výrokového odstavce, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2011, č.j. 10 C 274/2009-84, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje ; jinak se dovolání odmítá.
Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. ledna 2011, č.j. 10 C 274/2009-84, ve výrocích I., III. a IV., a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č.j. 10 C 274/2009-84, zamítl jednak žalobu o určení neplatnosti označené kupní smlouvy [uzavřené mezi žalovanými 1) až 4) (prodávajícími) a žalovanou 5) (kupující)], jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, a dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným 1) až 4) uzavřít se žalobcem kupní smlouvu specifikovaného obsahu týkající se převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Soud prvního stupně rovněž podle procesního výsledku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy soud prvního stupně zamítl pro absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť v daném případě je zřejmé, že vydáním rozsudku, kterým by byla určena požadovaná neplatnost, se žalobce nestane vlastníkem předmětných nemovitostí, když na základě požadovaného výroku není možné zapsat vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem a naléhavý právní zájem zde tedy evidentně není dán. Zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem předmětnou kupní smlouvu soud pak odůvodnil tím, že takováto kupní smlouva mezi žalobcem a 1.-4. žalovaným již existuje, což nepopírá žádný z účastníků řízení a není proto důvod, aby 1.-4. žalovanému byla určena povinnost s žalobcem takovou kupní smlouvu uzavřít.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil pouze nákladové výroky cit. rozsudku soudu prvního stupně, jinak napadený rozsudek (v jeho meritorních výrocích) podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Dodal, že i kdyby měl žalobce ve věci plný úspěch, rozhodnutí o určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy a povinnosti žalovaných uzavřít znovu kupní smlouvu by nemělo za následek zápis vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. V situaci, kdy byl vzat zpět návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pokud jde o kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovanými 1) až 4), žalobce by zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí nedosáhl a katastrální úřad by na základě vyhovujícího rozhodnutí soudu takovýto vklad neprovedl. Pouhá skutečnost, že ohledně téže nemovitosti došlo k dvojímu převodu, nevede bez dalšího k neplatnosti později uzavřené kupní smlouvy. Byla-li stejná nemovitost převáděna dvakrát, stane se jejím vlastníkem ten, kdo jako první doručil návrh na vklad vlastnického práva do katastru katastrálnímu orgánu, přičemž v důsledku nemožnosti plnění podle § 575 obč. zák. dochází k zániku závazku z kupní smlouvy, u které byl podán návrh na vklad později. Odvolací soud se rovněž ztotožnil i s právním názorem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem označenou kupní smlouvu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Namítá, že vyhověním jak žalobního návrhu I. a II. dojde k tomu, že řízení o zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ohledně později uzavřené smlouvy bude zastaveno, neboť na základě neplatné smlouvy nelze vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zapsat. Dále pak dojde k zápisu vkladu vlastnického práva z kupní smlouvy, kde projev vůle žalovaných 1) až 4) jako prodávajících bude nahrazen pravomocným vyhovujícím rozsudkem ohledně žaloby II.
Žalovaní se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a že obsahuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo však zčásti shledáno přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jinak přípustné není.
Dovolatel nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (jímž byl při posuzování přípustnosti vázán dovolací soud), že ohledně předmětných nemovitostí byla nejprve uzavřena kupní smlouva mezi žalovanými 1) až 4) (jako prodávajícími) a žalobcem (jako kupujícím) a později ohledně stejných nemovitostí žalovaní 1) až 4) (jako prodávající) uzavřeli kupní smlouvu s žalovanou 5) (jako kupující). V době rozhodování o odvolání bylo podle zjištění odvolacího soudu správní řízení o povolení vkladu podle posledně označené kupní smlouvy (uzavřené mezi žalovanými) rozhodnutím přísl. katastrálního úřadu přerušeno do pravomocného skončení této věci. Za této skutkové situace odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, ohledně které bylo vkladové řízení přerušeno. S tímto právním názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolení vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Na základě shora vyložené judikatury je tedy možné v poměrech této věci uzavřít, že pokud před katastrálním úřadem probíhá řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle převodní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k označeným nemovitostem z vlastnictví žalovaných 1) až 4) do vlastnictví žalované 5), přičemž žalobce v řízení prokázal, že ohledně stejných nemovitostí uzavřel s vlastníky žalovanými 1) až 4) - kupní smlouvu, která měla mezi těmito stranami založit příslušný závazkový (obligační) právní vztah, a tvrdil, že má v úmyslu dosáhnout převodu tohoto vlastnického práva, pak je třeba konstatovat, že za daných okolností má žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Je tomu tak z toho důvodu, že určením neplatnosti této převodní smlouvy by nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle této smlouvy z prodávajících - žalovaných 1) až 4) na kupující žalovanou 5) (katastrální úřad by na základě neplatné kupní smlouvy nemohl povolit vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí), a (naopak) žalobce by se mohl domáhat splnění tvrzené povinnosti žalovaných 1) až 4) převést na něj vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Skutečnost, že žalobce vzal z jím uváděného důvodu zpět návrh na vklad podle kupní smlouvy, kterou uzavřel s žalovanými 1) až 4), v situaci, kdy chce dosáhnout věcně právních účinků podle této smlouvy, jeho naléhavý právní zájem na určení neplatnosti převodní smlouvy uzavřené mezi žalovanými nijak nevytěsňuje.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v popsané části uplatnil dovolatel po právu, Nejvyšší soud v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu. Neboť důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v předmětném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v této kasační části rozhodnutí je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Pokud jde o zbývající část dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, tj. týkající se potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným 1) až 4) uzavřít se žalobcem předmětnou kupní smlouvu, zde Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání dovolatele bylo přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je totiž dovolací soud vázán zjištěným skutkem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud. V tomto případě odvolací soud vycházel ze závěru, že se dovolatel po žalovaných 1) až 4) domáhá uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu stejného obsahu, kterou již s těmito žalovanými uzavřel dne 23. dubna 2009 (ostatně sám dovolatel již v podané žalobě (v r. 2009) uvádí, že Předmětná kupní smlouva však zrušena nebyla, její obligačně právní účinky trvají. ). S přihlédnutím k tomu závěru však dovolatel ve svém dovolání neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo měla být řešena a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní, ani neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Přitom z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání směřující do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným 1) až 4) uzavřít s žalobcem označenou kupní smlouvu, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu