30 Cdo 1958/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 13 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1958/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem v Berouně, Plzeňská 441/73, pobočka v Praze 6, Dejvická 664/46 , proti žalované B & M ELECTRIC, s.r.o., IČ 26773392 , se sídlem v Praze 4, U Družstva Repo 1056/3 , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 2/2012, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2014, č. j. 1 Co 316/2013-120, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal žalobou na ochranu osobnosti, aby žalované bylo uloženo uveřejnit na internetových stránkách www.zvonky.cz omluvu a dále, aby jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 85.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ). Žalobce v žalobě tvrdil, že k zásahu do jeho osobnostních práv došlo tím, že žalovaná mu nezaplatila faktury, v důsledku toho se dostal do platební neschopnosti, byla tak zasažena jeho podnikatelská činnost a bylo mu znemožněno podnikání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2013, č.j. 37 C 2/2012-105, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle § 11 a násl. obč. zák. dospěl k závěru, že faktury, které se staly předmětem soudních sporů, nebyly faktury zaslané žalované k proplacení a zdůraznil, že mezi účastníky se jednalo o vzájemný obchodní vztah, kdy je vyloučena neoprávněnost zásahu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2014, č. j. 1 Co 316/2013-120, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej dílem změnil, dílem potvrdil a také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci se žalobce domáhal ochrany osobnostních práv v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tvrzené neproplacení faktur tak nesměřovalo proti chráněným hodnotám osobnosti žalobce, ale vyplývalo z podnikatelského rizika účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. června 2014 dovolání doplněné podáním jeho soudem ustanoveného zástupce ze dne 26. listopadu 2014. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, respektive má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že existence obchodního závazkového vztahu mezi účastníky sporu vylučuje neoprávněný zásah do sféry práv žalobce. Domnívá se, že tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a nebyla dosud vyřešena. Dále pak rekapituluje v řízení provedené a neprovedené důkazy a dovozuje, že došlo k poškození dobrého jména a cti žalobce a jednáním žalované mu bylo v podstatě znemožněno i další podnikání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. musí být pro rozhodnutí věci určující.
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Žalobce zdůvodňuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tím, že dovolacím soudem měla být posouzena jinak a nebyla dosud vyřešena otázka, zda skutečnost, že mezi účastníky sporu existoval obchodní závazkový vztah, vylučuje, že by mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do sféry práv žalobce. Přehlíží však, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzované věci neřešil takto obecně formulovanou otázku, ale svůj závěr založil na konstatování, že v konkrétním případě, kdy mezi účastníky šlo o vzájemný podnikatelský vztah, tvrzené neproplacení faktur nesměřovalo proti chráněným hodnotám osobnosti žalobce . Otázka předložená dovolatelem tedy nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, nespočívá-li na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže její řešení odvolacím soudem založit přípustnost tohoto dovolání tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu