30 Cdo 1945/2014
Datum rozhodnutí: 24.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 238 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 1945/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilého T. J. , zastoupeného Magistrátem města České Budějovice jako kolizním opatrovníkem syna J. J. , právně zastoupeného JUDr. Pavlou Martinkovou, advokátkou se sídlem Vimperk, 1. máje 144, a M. J. , právně zastoupené JUDr. Jiřím Šmrhou ml., advokátem se sídlem Strakonice I, Plánova 600, o změně výchovného prostředí, o změně úpravy styku nezletilého s otcem, o návrhu na zvýšení výživného, o návrhu na snížení výživného, o úpravě styku nezletilého s otcovskou babičkou, o uložení výchovného opatření, o návrzích otce na nařízení výkonu rozhodnutí a o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 P 74/2001, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2013, č. j. 6 Co 2537/2013-1093, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 3 P 74/2001-972, (dále jen rozsudek soudu prvního stupně ) rozhodl o zamítnutí návrhu otce na změnu výchovného prostředí, o změně úpravy styku otce J. J. s nezletilým T. J., o změně výše výživného hrazeného otcem pro nezletilého T. J., o povinnosti otce uhradit dlužné výživné, o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty za zmařené styky nezletilého T. J. s otcem, a to ve výši 15.000,- Kč, o zamítnutí návrhů otce na nařízení výkonu rozhodnutí za neuskutečněné styky nezletilého T. J. s otcem, o uložení povinnosti matce, otci a nezletilému T. J. využít odbornou poradenskou pomoc a povinnost dostavit se do poradenského centra do 15 dnů od právní moci rozsudku a o zamítnutí návrhu otcovské babičky B. J. na úpravu jejího styku s nezletilým T. J. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že matka je povinna nahradit České republice Okresnímu soudu v Prachaticích náklady státu ve výši 14.525,- Kč, otec je povinen nahradit České republice Okresnímu soudu v Prachaticích náklady státu ve výši 14.525,- Kč a otec je povinen nahradit České republice Okresnímu soudu v Prachaticích náklady státu spojené s účastí znalců při soudním jednání, které byly samostatným usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2014, č. j. 3 P 74/2001-1141, vyčísleny na 5.302,- Kč.
Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 21. srpna 2013, č. j. 3 P 74/2001-1021, (dále jen usnesení soudu prvního stupně ) rozhodl o návrhu otce na nařízení výkonu rozhodnutí tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za zmařený styk nezletilého T. J. s otcem a to ve výši 800,-Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 6 Co 2537/2013-1093, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o výživném a o dlužném výživném, v dalších výrocích rozsudek potvrdil a dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec (dále jen dovolatel ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolací soud ), jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž cituje znění celého ustanovení, aniž by vymezil, která ze čtyř možných skutečností má zakládat přípustnost dovolání. V čem by skutečnost, která přípustnost zakládá, měla konkrétně spočívat, pak dovolatel nespecifikuje vůbec. V rozsáhlém podání se dovolatel zabývá zejména kritikou soudkyně, která věc rozhodovala v prvním stupni a jejím postupem, kdy navíc často kritizuje rozhodnutí, která ani nejsou předmětem tohoto řízení. V převážné míře se stěžovatele omezuje na doslovné zopakování odůvodnění podaného odvolání. Dovolatel se domáhá zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvnímu stupně k novému projednání. Otec se dále domáhá, aby dovolací soud současně nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 19. prosince 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen dovolací soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud proto dospěl k názoru, že proti rozsudku odvolacího soudu v části, která směřuje proti výroku ve věcech upravených zákonem o rodině, tedy v té části, která směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (změna výchovného prostředí), II. (úprava styku nezletilého s otcem), IV. (zamítnutí návrhu na snížení výživného), VII. (uložení povinnosti podrobit se odborné poradenské pomoci) a VIII. (zamítnutí návrhu na upravení styku nezletilého s otcovskou babičkou) a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž se mění výrok III. a IX. rozsudku soudu prvního stupně (úprava výživného pro nezletilého) není dovolání přípustné. Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině, přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolacímu soudu tak nezbylo nic jiného než v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud proto dospěl k názoru, že dovolání v části, která směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku X. (povinnost matky nahradit České republice Okresnímu soudu v Prachaticích náklady státu ve výši 14.525,- Kč), XI. (povinnost otce nahradit České republice Okresnímu soudu v Prachaticích náklady státu ve výši 14.525,- Kč) a XII. (povinnost otce nahradit náklady státu spojené s účastní znalců, vyčíslené na 5.302,- Kč) a proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu (rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) není podle výše citovaného ustanovení přípustné, protože směřuje proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v souzené věci nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Dovolacímu soudu tak nezbylo nic jiného než v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv je dovolání žalobce relativně obsáhlé, v jeho převážné části se dovolatel zabývá těmi částmi rozsudku odvolacího soudu, proti nimž není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) a d) o. s. ř., jak bylo vyloženo výše. Pokud jde o tu část dovolání, která směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém potvrzuje výrok V. a výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, tedy ty výroky, kterými bylo rozhodnuto o výkonu rozhodnutí uložením pokut a o zamítnutí návrhu otce na nařízení výkonu rozhodnutí, mohla by být přípustná, pokud by byly naplněny podmínky ustanovení § 237 o. s. ř. V této části dovolání se však dovolatel omezuje na tvrzení, že výše pokuty, tak jak byla vyměřena je výsměchem práva otce , vyjadřuje svůj nesouhlas s vyměřenou výší pokuty, aniž by však specifikoval, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci. K výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty matce, se pak dovolatel nevyjadřuje vůbec.
Dovolatel tedy nespecifikuje, zda rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, ani v čem by taková skutečnost měla spočívat. Není tak naplněna podmínka, kterou stanoví ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že dovolání musí obsahovat vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 328 o. s. ř.). Pokud jde o výtky dovolatele upínající se k otázce skutkových zjištění, tyto neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.,
předseda senátu