30 Cdo 194/2002
Datum rozhodnutí: 30.05.2002
Dotčené předpisy: § 610 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 194/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce České republiky - Okresního úřadu Jindřichův Hradec, se sídlem v Jindřichově Hradci, Janderova č. 147/II, proti žalovaným 1/ A. M., zastoupenému JUDr. J. D. a 2/ JUDr. J. D., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 8 C 979/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2001, č. j. 23 Co 1596/2001 - 58, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. ledna 2002, č. j. 22 Co 1596/2001 - 72, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2001, č. j. 23 Co 1596/2001 - 58, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. ledna 2002, č. j. 22 Co 1596/2001 72, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 5. června 2001, č. j. 8 C 979/99 36, určil, že Česká republika - Okresní úřad v Jindřichově Hradci je výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo 3521/73, ostatní plocha staveniště, o výměře 1.240 m2, v obci a katastrálním území J. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne ze dne 1. října 2001, č. j. 23 Co 1596/2001 - 58, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. ledna 2002, č. j. 22 Co 1596/2001 72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel mimo jiné z úvahy, že podle darovací smlouvy ze dne 21. prosince 1999 daroval první žalovaný druhé žalované sporem dotčený pozemek, přičemž právní účinky darovací smlouvy nastaly dne 22. prosince 1999. První žalovaný proto není ve sporu pasivně legitimován. Ve vztahu k druhé žalované odvolací soud připomněl, že účinnost kupní smlouvy s dohodnutou podmínkou připouštějící zánik právního vztahu založeného smlouvou ve smyslu ustanovení § 610 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") zaniká až uplatněním dohodnuté podmínky účastníkem smlouvy. Projev vůle s uplatněním dohodnuté podmínky je však třeba adresovat druhému účastníku smlouvy v dohodnuté lhůtě stanovené v § 610 odst. 2 o. z., tj. nejpozději uplynutím jednoho roku od uzavření kupní smlouvy. Pokud prodávající ve stanovené lhůtě svůj projev vůle neučiní, zaniká vedlejší ujednání v jednoroční prekluzívní lhůtě od uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud poukázal na to, že podle jeho názoru je i v jím přezkoumávané věci platnost vedlejšího ujednání o zpětné koupi v kupní smlouvě limitována jednoroční lhůtou ve smyslu zmíněného ustanovení. Pokud soud vyšel z data účinnosti smlouvy vážící se k datu 22. července 1997, zanikla by podle odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 610 odst. 2 o. z. platnost vedlejšího ujednání o zpětné koupi ke dni 22. července 1998. Ujednání účastníků o tom, že žalobce může uplatnit výhradu zpětné koupě ještě do dalších šesti měsíců po uplynutí jednoleté lhůty k zahájení výstavby rodinného domku, překračuje podle soudu meze ustanovení § 610 odst. 2 o. z. s prekluzívní jednoletou lhůtou od uzavření kupní smlouvy. Toto ujednání proto v této části odporuje zákonu a je neplatné (§ 39 o. z.) Pokud proto žalobce požadoval od prvního žalovaného zpětný odkup dotčeného pozemku až dne 7. ledna 1999, učinil tak po zániku platnosti vedlejšího ujednání prekluzí. Žaloba proto nebyla důvodná ani proti druhé žalované.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 31. října 2001.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. prosince 2001 včasné dovolání, jehož přípustnost se odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Jako důvod dovolání dovolatel uvádí odkaz na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se zejména neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě mohla být výhrada zpětné koupě uplatněna nejpozději pouze k 22. červenci 1998 s tím, že ujednání o šestiměsíční lhůtě, ve které mohl žalobce uplatnit výhradu zpětné koupě po uplynutí jednoleté lhůty k zahájení výstavby rodinného domku, odporuje zákonu a je neplatné, protože překračuje meze ustanovení § 610 odst. 2 o. z. s prekluzívní jednoletou lhůtou od uzavření kupní smlouvy. Dovolatel má naproti tomu zato, že v citovaném ustanovení určená jednoletá prekluzívní lhůta je stanovena pouze pro případ, kdy se účastníci nedohodnou jinak.

S ohledem na dovozovanou nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu proto dovolatel navrhl zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 o. s. ř., stalo se tak v průběhu dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání se opírá o možný případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 téhož zákona. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelem v jeho dovolání výslovně uvedenými a zobecněnými v dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Vada ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. záležející ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, se projevuje omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Zde soud buď použije jiný právní předpis, než který bylo třeba, nebo sice aplikuje správný předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok odvolacího soudu.

Jak vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, vychází toto rozhodnutí především z výkladu ustanovení § 610 o. z., kdy toto správně chápe jako ustanovení zvláštní ve vztahu k § 36 téhož zákona. Potud je toto posouzení přiléhavé a instruktivní. Nadto tento výklad plně odpovídá i dosavadní judikatuře (kdy lze uvést např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 756/97 a stejně tak i dovolatelem zmiňovaný rozsudek téhož soudu ze dne 18. prosince 2000, č. j. 29 Cdo 822/2000 - 132, s nimiž je napadené rozhodnutí v řešení naznačené otázky zcela konformní).

Závěry odvolacího soudu v otázce dodržení (resp. v tomto případě nedodržení) prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 610 odst. 2 o. z. však již odvolací soud nesdílí. Podle uvedeného ustanovení, pokud se účastníci nedohodnou jinak, zanikají výhrady a podmínky, jež zmiňuje ustanovení § 610 odst. 1 o. z., nejpozději uplynutím jednoho roku od uzavření kupní smlouvy, jestliže je prodávající v této lhůtě neuplatnil. Je tedy skutečností, že lhůta upravená ve zmíněném ustanovení má podpůrnou povahu, takže se uplatní jen tehdy, nedohodnou-li se strany na lhůtě jiné. Není však správný závěr, že takováto smluvená jiná lhůta musí být vždy kratší než jeden rok, kdy by nejpozději uplynutím jednoroční lhůty od uzavření kupní smlouvy vedlejší ujednání zanikala, nedojde-li k jejich uplatnění. Prekluzívní lhůta jednoho roku pro uplatnění sjednaných výhrad či podmínek totiž platí jen v případě, že účastníci sami nedohodli lhůtu, v níž je třeba výhrady či podmínky uplatnit, a současně nestanovili, kdo je k jejich uplatnění oprávněn. Ustanovení § 610 odst. 2 o. z. totiž mohou účastníci vyloučit zcela vlastním ujednáním s přihlédnutím k jeho dispozitivní povaze.

S ohledem na skutečnost, že odvolací soud vycházel v tomto případě z opačného právního názoru, nezajistil si tak předpoklady pro odpovídající posouzení otázky, zda žalobce výhradu zpětné koupě uplatnil včas či nikoliv. Nelze přitom současně přehlédnout, že ve věci Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 34/99, která posuzovanému řízení předcházela, Nejvyšší soud ČR se v rozsudku ze dne 18. prosince 2000, č. j. 29 Cdo 822/2000 132, již k otázce, zda výhrada zpětné koupě mající povahu rozvazovací podmínky, byla žalobcem u žalovaného uplatněna ve stanovené lhůtě, čímž došlo k zániku právního vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 23. září 1996 uzavřenou mezi účastníky, vyjádřil pozitivně.

S ohledem na uvedené skutečnosti je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Českých Budějovicích nelze z hlediska v dovolání uplatněných důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu