30 Cdo 1934/2015
Datum rozhodnutí: 28.07.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 218a o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1934/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolská 22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 448/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, č. j. 70 Co 195/2011-89, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil (výrokem I) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 10. 2010, č. j. 27 C 448/2009 - 50, v zamítavém výroku (I) o věci samé a ve výroku (II) o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl (výrokem II) o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soud byl žalobkyni doručen dne 9. 8. 2011.
Dne 22. 4. 2014 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalobkyně, jehož obsahem je žádost o prověření stavu dovolání podaného žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu; žalobkyně tvrdí, že dovolání odeslala soudu prvního stupě již dne 6. 10. 2011 v příloze elektronického podání podepsaného uznávaným elektronickým podpisem jejího zástupce.
Opětovně (z pohledu tvrzení žalobkyně) bylo dovolání doručeno soudu prvního stupně dne 30. 5. 2014 (viz záznam na č. l. 144 spisu).
Následující šetření soudu prvního stupně ohledně doručení dovolání, jež u něj nebylo dohledáno (spis byl dle referátu na volném listu připojeném k č. l. 91 založen již v květnu roku 2012 na spisovnu), vyústilo ve výzvu danou žalobkyni usnesením ze dne 26. 1. 2015, č. j. 27 C 448/2009-162, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení předložila důkazní prostředky způsobilé prokázat , že v období od 9. 8. 2011 do 10. 10. 2011 (tedy v otevřené lhůtě pro podání dovolání) soudu prvního stupně dovolání doručila.
Na shora uvedenou výzvu žalobkyně reagovala předložením znaleckého posudku znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a elektronika Ing. Jaroslava Kothánka, Ph.D., dle jehož závěru bylo dovolání odesláno z počítače v sekretariátu advokátní kanceláře zástupce žalobkyně jí tvrzeného dne 6. 10. 2011 v 13:08 hod. na elektronickou adresu soudu prvního stupně posta@osoud.pha2.justice.cz, a to v příloze emailové zprávy opatřené zaručeným elektronickým podpisem zástupce žalobkyně.
Elektronické potvrzení o přijetí odeslaného dovolání žalobkyni dle vlastních tvrzení soudem prvního stupně zasláno nebylo, resp. jím, na rozdíl od dalších elektronických podání odeslaných soudům v nepřetržité časové řadě v období od 3. 10. 2011 do 12. 10. 201, žalobkyně nedisponuje.
Otázkou sporného doručení podání odeslaného dle tvrzení účastníka řízení soudu v elektronické podobě se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 137/15. V něm po podrobném zrekapitulování své předchozí judikatury ve věcech včasnosti doručení podání zasílaných soudům v elektronické či faxové podobě vyložil v této otázce mj. následující:
Předně nelze z ničeho dovozovat, že by došlo k jakémukoli pochybení na straně městského soudu stran přijetí e-mailu. V seznamu přijatých e-mailů se předmětné podání nenacházelo, stěžovatelce nebylo zasláno potvrzení o jeho přijetí a stěžovatelka se pokoušela prokázat pouze to, že e-mail odeslala , neboť dodání soudu podle vlastních slov prokázat nemohla (naopak v případě faxu lze obvykle doložit alespoň navázání a proběhnutí komunikace s druhou stranou, z čehož je možno případně dovozovat, že "nenalezení" faxové kopie bylo způsobeno chybou na straně příjemce). Ústavní soud dále poznamenává, že společným rysem případů, na které odkazuje stěžovatelka, je, že soudy byly s existencí předmětného podání seznámeny, a to prakticky ve stejný moment, jako by tomu bylo u "bezproblémových" podání. U elektronických podání se jednalo o situace, kdy před koncem lhůty odeslaná podání byla oproti očekávání doručena pár minut po jejím konci (či v neúplné podobě), přičemž Ústavní soud zohlednil, že se s podáním pracovalo až ráno v průběhu obvyklé pracovní doby. Pokud se týče faxových podání, ta sice na soudě nalezena nebyla (není nyní důležité, z jakého důvodu), nicméně stěžovatelé posléze v souladu s § 42 odst. 2 občanského soudního řádu do tří dnů doručili originál svého podání, bez nějž by se k faxovému podání nepřihlíželo. V nyní projednávané věci však byl městský soud se stěžovatelčinou žalobou obeznámen až po více než dvou a půl letech od uplynutí lhůty k jejímu podání . Pakliže se tedy v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 mohlo konstatovat, že doručení podání (odeslaného před koncem lhůty) pár minut po lhůtě nemohlo mít na zásadu koncentrace řízení žádný praktický vliv a soudy postupovaly přehnaně formalisticky, když jej považovaly za opožděné, v nynějším případě to zjevně neplatí. Naopak, připuštění stěžovatelčiny žaloby by za daných okolností bylo ve významném rozporu se smyslem existence institutu lhůt , kterým je snížení neurčitosti při uplatňování práv (resp. pravomocí), časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů... Stěžovatelčin výklad by vedl k tomu, že by panovala dlouhodobá nejistota, zda je např. určité rozhodnutí skutečně rozhodnutím konečným, neboť by existovala nikoli zcela nepravděpodobná možnost, že jeden z účastníků řízení podal před několika lety e-mailem opravný prostředek, který nebyl doručen. Tato nejistota je v případě e-mailů výraznější než v případě odeslání podání prostřednictvím orgánu, který má povinnost doručit, neboť jak konstatoval i Nejvyšší správní soud a jak jsou účastníci upozorňováni na stránkách www.justice.cz , e-mailová komunikace je všeobecně považována za nezaručenou. Navíc, což sama stěžovatelka přiznává, v případě e-mailové komunikace jsou možnosti zpětného ověření odeslání e-mailu (a jeho obsahu) omezené. Mimo jiné i proto § 2 odst. 5 vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, stanovil, že doručení datové zprávy se potvrzuje odesilateli neprodleně zasláním datové zprávy. Toto ustanovení mělo krom jiného za cíl i zvýšit právní jistotu odesílatele a případně mu umožnit, aby nedoručení svého podání napravil .
Ústavní soud si nemohl nevšimnout postupu stěžovatelky (respektive jejího právního zástupce) po údajném odeslání e-mailové žaloby. Stěžovatelčin právní zástupce byl obeznámen s tím, že Městský soud v Praze zasílá potvrzení o doručení datové zprávy do své elektronické podatelny (jednak to bylo stanoveno uvedenou vyhláškou, jednak stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila kopii e-mailového potvrzení, které předmětný soud právnímu zástupci stěžovatelky zaslal v jiné věci, a to krátce předtím, co stěžovatelka měla poslat žalobu, která byla předmětem nyní napadených rozhodnutí). Minimálně druhý den ráno tedy již musela stěžovatelka tušit, že při doručování žaloby došlo k problému. Na tuto skutečnost však nijak nereagovala, byť lhůta k podání žaloby byla stále zachována Je zcela v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), aby stěžovatelka ignorovala absenci potvrzení o doručení žaloby, nepokusila se o její opětovné doručení (srov. postup stěžovatele ve věci sp. zn. I. ÚS 892/14) či nekontaktovala neprodleně soud za účelem zjištění důvodu absence potvrzení a následně po dvou a půl letech podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci této žaloby (srov. také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vogtmann proti Chorvatsku č. 10543/07 ze dne 17. 6. 2010, kde Evropský soud pro lidská práva za obdobných okolností zohlednil pasivitu stěžovatelky po předání žaloby, která nikdy nedorazila soudu, poštovnímu přepravci) Konkrétní okolnosti stěžovatelčiny věci, tak jak jsou popsány výše, pak podle názoru Ústavního soudu svědčí o tom, že zmeškání lhůty k podání žaloby bylo způsobeno nedostatečnou péčí stěžovatelky o vlastní práva, přičemž připuštění žaloby by s ohledem na prodlevu od uplynutí lhůty představovalo výrazné narušení funkce a účelu institutu lhůt Ústavní soud nesouhlasí, že by snad stěžovatelka byla kvůli volbě e-mailové formy podání diskriminována. Zákonodárce poskytuje účastníkům řízení různé formy komunikace se soudy, které logicky mají i různé výhody a nevýhody. Stěžovatelčin názor by ad absurdum znamenal, že účastník, který se rozhodne učinit podání prostřednictvím poštovní sítě, je diskriminován, neboť na poště bývá obvykle v noční hodinu zavřeno, zatímco e-mail lze odeslat kdykoli. Není navíc pravda, že by se účastník musel vždy "pídit" po tom, co se s jeho elektronickým podáním stalo, neboť jak již bylo řečeno, Městský soud v Praze zasílal následující pracovní den ráno potvrzení o přijetí podání. Pouze v případě, kdy takové potvrzení zasláno nebylo, bylo nezbytné, aby účastník zjišťoval příčiny a aktivně se o svá práva staral .
Z výše uvedených závěrů, dovolacím soudem podrobněji citovaných vzhledem k jejich naprosté přiléhavost i v poměrech posuzované věci, vyplývá, že dovolání žalobkyně, odeslané (jak lze v této souvislosti i s přihlédnutím k závěrům žalobkyní předloženého znaleckého posudku připustit) na elektronickou adresu soudu prvního stupně dne 6. 10. 2011, nelze bez dalšího (tj. již na podkladě jeho odeslání) považovat současně za doručené.
Bylo na žalobkyni (resp. jejím zástupci), aby adekvátně reagoval na situaci ( zjišťoval příčiny a aktivně se staral viz shora citované usnesení Ústavního soudu), když do 10. 10. 2011 (tj. ani třetí pracovní den po tvrzeném odeslání dovolání a zároveň v poslední den lhůty k jeho podání) neobdržel potvrzení o doručení dovolání (resp. datové zprávy, jejíž mělo být přílohou). Tím spíše měl zástupce žalobkyně vyvinout v tomto směru potřebnou aktivitu za stavu, kdy mu byla, jak sám tvrdí a dokládá, dobře známa praxe bezodkladného automatického potvrzování doručování datových zpráv ze strany soudů. Neučinil-li v tomto směru v otevřené lhůtě pro podání dovolání ničeho (tak aby bylo možné dovolání v poslední den lhůty k jeho podání příp. elektronicky odeslat znovu či jej odevzdat orgánu, který má povinnost je doručit viz § 57 odst. 3 o. s. ř.), aby se posléze zajímal o osud dovolání bezmála dva roky a osm měsíců (!) po jeho (tvrzeném) odeslání, nelze takové počínání hodnotit jinak než jako rozporné se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a zapříčiňující zmeškání lhůty k (prokazatelnému) podání dovolání.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně (prokazatelně) doručené soudu prvního stupně (až) dne 30. 5. 2014 podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. a § 218a o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), pro opožděnost odmítl, neboť lhůta k jeho (včasnému) podání uplynula již dne 10. 10. 2011 (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 57 odst. 2 o. s. ř.). Připuštění včasnosti dovolání (jen na podkladě jeho snad prokázaného odeslání) by bylo v příkrém rozporu s funkcí a účelem institutu lhůt, zdůrazněnými Ústavním soudem ve shora citovaném usnesení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu