30 Cdo 1924/2010
Datum rozhodnutí: 27.09.2010
Dotčené předpisy: § 114b o. s. ř.




30 Cdo 1924/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyň a) MUDr. I. F. , a b) Ing. J. L. , zastoupených JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované K. Z. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 72/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, č.j. 23 Co 570/2009-83, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, č.j. 23 Co 570/2009-83, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha západ (dále již soud prvního stupně ) v řízení o určení vlastnictví vedeném proti žalovaným 1) P. M., a 2) žalované (v záhlaví nyní označené pouze jako žalovaná) rozsudkem pro uznání ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 13 C 72/2009-50, určil, že zemřelý ing. V. M., naposled bytem Č., zemřelý dne 19.1. 2009, byl ke dni svého úmrtí 19.1. 2009 vlastníkem ideální poloviny rekreační chaty číslo popisné 778, v obci B., postavené na pozemku stavební parcela číslo St. 591, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku stavební parcely číslo St. 591, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku 174/80, ostatní plocha, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ na listu vlastnictví číslo 1645 pro katastrální území B. u Z. a obec B. jako vlastnictví druhé žalované. Dále rozhodl o povinnosti (původně) žalované 2) nahradit žalobkyním specifikované náklady řízení, a o vyloučení řízení o určení, že shora označený zemřelý byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny shora označených nemovitostí zapsaných jako vlastnictví (původně) žalovaného 1) (P. M.), k samostatnému řízení.
K odvolání (původně) žalované 2), vzhledem k tomu, že výrok rozsudku stran vyloučení řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a (původně) žalovaným 1) odvoláním dotčen nebyl a tudíž samostatně nabyl právní moci, Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem (v jehož záhlaví je již označována pouze žalovaná K. Z.) v napadených výrocích ve věci samé a v nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal právní názor, že povaha dané věci nevyžadovala vydání usnesení podle ustanovení § 114b o.s.ř. k výzvě žalované k vyjádření se k žalobě, neboť nejde o věc, ve které by pro jednání ve věci bylo nezbytné stanovisko žalované a ve které by bylo možno při prvním jednání tuto věc rozhodnout. Jde o věc, ve které se řízení neobejde bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a nebylo proto nezbytné s ohledem na povahu věci ukládat žalované podle § 114b odst. 1 o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřila. Z těchto důvodů neměl soud prvního stupně vydávat usnesení, kterým by žalované uložil, aby se ve věci písemně vyjádřila. Protože nebyl splněn první předpoklad k vydání tohoto usnesení, nebyly pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a o.s.ř. splněny zákonné předpoklady. Odvolací soud z těchto důvodů proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále již dovolatelky ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V dovolání podrobně rozvádějí, že v daném případě byly splněny všechny zákonem předvídané podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153a o.s.ř. Povaha projednávané věci vyžadovala vydání usnesení podle § 114b o.s.ř., a to s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků při zjišťování skutkového stavu věci, kdy bez znalosti stanoviska žalovaných nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dopouští nahrazování argumentace žalovaných, tvrdí-li, že se řízení neobejde bez nařízení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, když nemůže jakožto odvolací soud předpokládat argumentaci žalovaných, resp. jejich skutečné stanovisko. Odvolací soud takto překročil meze svěřené pravomoci a zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatelek písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je v daném případě ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, je důvodné.
Jak již bylo shora z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu zreferováno, odvolací soud v daném případě, kdy předmětem řízení je spor o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, dospěl k závěru, že povaha této věci nevyžadovala vydání usnesení podle ustanovení § 114b o.s.ř, k výzvě žalované k vyjádření se k žalobě, neboť nejde o věc, ve které by pro jednání ve věci bylo nezbytné stanovisko žalované a ve které by bylo možno při prvním jednání tuto věc rozhodnout.
Podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.
K použití postupu podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 173/2004; v něm dovodil, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení dle § 114b o.s.ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, zaujal následující právní závěry:
Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).
V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, S: Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 4 a násl.).
Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001)...
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, s přihlédnutím k výše připomenuté judikatuře, bylo...nezbytné při zpracovávání posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v zásadě vytvořily dvě důkazní skupiny, v rámci té které svědci vypovídali o chování a jednání M. N. v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znaleckou verifikaci označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet, získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocování a tvorbu odborného závěru.
Z vyloženého je zřejmé, že ve skutkově obdobných sporech nejenže se zpravidla nelze obejít bez znalecké verifikace skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci, ale zpravidla ani nelze abstrahovat od dokazování prostřednictvím výslechů účastníků řízení a (zejména) svědků, kteří mohou pro účely následné znalecké verifikace podat relevantní informace o chování již nežijící osoby v době, kdy tato osoba činila předmětný věcněprávní úkon, který podle žalující strany měl být učiněn v duševní poruše a proto je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatný. Z toho je pak ale také zřejmé, že v těchto sporech povaha dané věci umožňuje soudu zvolit postup předvídaný v ustanovení § 114b dst. 1 o.s.ř., tedy prostřednictvím usnesení vyzvat žalovanou stranu, aby se ve věci vzhledem k přepokládanému množství odlišných tvrzení (zde stran zdravotního stavu osoby v době, kdy tato osoba činila předmětný věcně právní úkon) - písemně vyjádřila.
Ve světle shora vyloženého tedy rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu