30 Cdo 1922/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: čl. 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., čl. 237 o. s. ř., čl. 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1922/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 226/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 14 Co 158/2014-105, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti České republice domáhal zaplacení 352 500 Kč jednak jako náhrady škody (v částce 2 500 Kč), jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 350 000 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 5 C 226/2012-76, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobce, jež mu měly vzniknout jednak v důsledku zničení garážových vrat při zásahu policie dne 9. července 2012 (náhrada škody v částce 2 500 Kč), jednak v důsledku nepřiměřeného zásahu policie ve dnech 8. a 9. července 2012 (zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 350 000 Kč). Dovolání v rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody, o kterém rozhodoval odvolací soud, není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč.
V rozsahu uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 350 000 Kč) spatřuje žalobce splnění předpokladu přípustnosti dovolání předně v nastolení otázky, zda Česká republika odpovídá za zásah policejního orgánu do vlastnických práv poškozeného objektivně, nebo zda se jedná o odpovědnost založenou na zavinění.
Z obsahu spisu však jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, jež byla žalobcem v dovolání vymezena, nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o souladnosti postupu policejních orgánů při zásazích ve dnech 8. a 9. července 2012 se zákonem, otázkou povahy odpovědnosti státu za postup jeho orgánů se tak vůbec nezabýval. Daná otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu založen není.
Ani na další žalobcem vymezené otázce, zda postup policejních orgánů při zásazích ve dnech 8. a 9. července 2012 lze považovat za přiměřený, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z hlediska právního hodnocení vyšel odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že policisté měli při obou zásazích dostatek informací, jež je opravňovaly k závěru, že se žalobce pohybuje na cizím pozemku protiprávně, jakož i z toho, že žalobce svým chováním vzbuzoval důvodnou obavu, že v tomto jednání bude pokračovat. Otázka přiměřenosti postupu policejních orgánů při uvedených zásazích tak předmětem posouzení odvolacím soudem vůbec nebyla. Tato otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu založen není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K žalobcem namítané vadě řízení (nesprávné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu