30 Cdo 1921/2010
Datum rozhodnutí: 30.07.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1921/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce F. F. , zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, náměstí Míru 3760, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 304/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 7. ledna 2010, č.j. 60 Co 441/2009-287, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Zbořila, advokáta se sídlem v Kroměříži, nám. Míru 3760.


Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 30 Cdo 3026/2006-224, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně (dále již odvolací soud ) ze dne 13. dubna 2006, č.j. 60 Co 6/2006-186, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži (dále již soud prvního stupně ) ze dne 19. září 2005, č.j. 6 C 268/2001-146, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že odvolací soud vyřešil předběžnou právní otázku platnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem podle § 39 obč. zák., která byla pro meritorní rozhodnutí zásadní (určující), nesprávně. I když shledal za správný názor odvolacího soudu stran realizace smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, tj. že prodlením dlužníka se mění zajišťovací funkce převedeného vlastnického práva ve funkci uhrazovací, neztotožnil se již vzhledem k zásadám uvedeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 s jeho dalším závěrem, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 4. října 2000, uzavřená mezi původní žalobkyní a žalovaným, je platná a že se žalovaný stal vlastníkem předmětných nemovitostí. K tomu dodal, že byť v této smlouvě byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), kdy prodlení dlužnice s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se žalobce jako věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku a dlužnici (a osobám s ní nemovitosti užívající) vznikne povinnost nemovitosti vyklidit, vykazuje taková smlouva z obsahového hlediska všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě podle § 39 obč. zák. a je tudíž podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že kasační důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platily i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky uvedených soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení rozsudkem ze dne 24. července 2009, č.j. 6 C 304/2008-256, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, pracoviště Holešov pro okres Kroměříž, obec M., katastrální území M. u H. na LV č. 75 a to objektu bydlení č.p. 7 na pozemku parcelní číslo st. 18/1, zbořeniště na pozemku parcelní číslo st. 18/2, pozemku parcelní číslo st. 18/1 o výměře 671 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo st. 18/2 o výměře 114 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo 14/1 o výměře 1596 m2 zahrada, pozemku parcelní číslo 14/2 o výměře 342 m2 ostatní plochy a pozemku ve zjednodušené evidenci parcely původ Pozemkový katastr parcela číslo 247 o výměře 5942 m2 a parcela číslo 386 o výměře 1441 m2. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a státu (výrok III.). Soud prvního stupně s ohledem na shora vyložený závazný právní názor dovolacího soudu dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. a proto podané žalobě na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vyhověl.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č.j. 60 Co 441/2009-287, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrdil a současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení. S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu odvolací soud zdůraznil, že veškeré odvolací námitky žalovaného, jimiž polemizoval se závěry dovolacího soudu v této věci, je nutno z důvodu zmíněného závazného právního názoru odmítnout. K další odvolací argumentaci žalovaného, poukazující na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ), odvolací soud uvedl, že poukaz na tuto judikaturu není případný, neboť tato vychází z jiného skutkového stavu, než je v dané věci. Odvolací soud se tak zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. V dovolání vymezuje (ve stručnosti shrnuto z obšírně koncipovaného dovolání) právní otázky, které považuje za zásadního právního významu a k nimž zaujímá, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu či na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, právní názory, které současně představují polemiku se shora judikovaným právním názorem Nejvyššího soudu. V závěru svého dovolání žalovaný namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v příkrém rozporu s nálezy Ústavního soudu týkajícími se problematiky 'autonomie vůle smluvních stran' a . Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření, které učinil prostřednictvím svého advokáta, odmítl uplatněnou dovolací argumentaci, k jednotlivým dovolacím výtkám se podrobně vyjádřil a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Nad rámec uvedeného zdůraznil, že odkaz žalovaného na judikaturu Ústavního soudu stran principu výkladu smluv a autonomie smluvních stran považuje za nepřiléhavý. Předmětná smlouva nepřipouští dvojí výklad, tj. jeden svědčící pro její platnost a druhý pro její absolutní neplatnost, nýbrž toliko jediný správný výklad, dle něhož vady, kterými tato smlouva trpí, mají za právní následek její absolutní neplatnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) předně konstatuje, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné není, neboť předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 6 C 268/2001-70, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 10. srpna 2004, č.j. 47 Co 82/2004-81, z důvodu, že skutkový stav věci nebyl soudem prvního stupně zjištěn natolik, aby bylo možné o věci rozhodnout, ačkoliv žalobkyně v tomto směru navrhovala další důkazy. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu písm. c) téhož zákonného ustanovení, neboť Nejvyšší soud oproti mínění žalovaného má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam z toho důvodu, že z hlediska meritorního posouzení významná (určující) otázka týkající se platnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, byla již vyřešena cit. rozhodnutím Nejvyššího soudu, kdy oba soudy byly judikovaným právním názorem dovolacího soudu vázány. Žalovaný tak ve své podstatě opakuje stejné právní argumenty, na které poukazoval i v řízení odvolacím, přičemž zcela nepatřičně odkazuje na judikaturu dovolacího soudu či Ústavního soudu, která ovšem nijak nenarušuje právní závěry, jež byly vyjádřeny v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu či v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, č.j. 31 Odo 495/20006 (in www.nsoud.cz ) vztahujícího se k institutu zajišťovacího převodu práva. Pokud žalovaný v dovolání uplatnil též dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 téhož zákonného ustanovení o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), učinil tak zjevně nedůvodně, neboť při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. se k těmto důvodům (po novele občanského soudního řádu, provedené prostřednictvím zákona č. 7/2009 Sb.; k tomu srov. Čl. II, bod 12 cit. novely) nepřihlíží.
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená za užití § 15 podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 cit. vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky vzhledem k tomu, že advokát žalobce v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby sepis vyjádření k dovolání], a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za shora již cit. úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. celkem 5.300,- Kč. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalobce v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu