30 Cdo 1906/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



30 Cdo 1906/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 50/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 62 Co 164/2012-123, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012, č. j. 25 C 50/2011-99, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 60.000,- Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu orgánů činných v trestním řízení, kvůli němuž se žalobce nemohl domoci náhrady škody jakožto poškozený v rámci trestního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že se žalobce mohl domoci svého nároku v rámci konkurzního řízení komanditní společnosti (do které žalobce vložil částku, které se nyní domáhá), ale svůj nárok řádně neuplatnil, nikoli na vyřešení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu [námitka dovolatele označená 1)], zda připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody dochází ke stavení promlčecí doby i tehdy, když trestní stíhání skončí odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno [námitka 3)], zda je v případě promlčení nezbytné prokázat uplatnění této námitky osobami, které škodu primárně způsobily [námitka 4)]. Vzhledem k tomu, že se těmito otázkami odvolací soud vůbec nezabýval, jejich vyřešení dovolacím soudem by se nikterak neprojevilo v poměrech žalobce. Tyto dovolací důvody proto nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a nemohou tak naplnit podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec lze uvést, že se k otázce promlčení nároku na náhradu škody ve skutkově prakticky totožné situaci Nejvyšší soud již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, kde shledal žalobcem předkládanou právní konstrukci promlčení jeho nároku za nesprávnou.
Ani otázka, zda jsou žalobcovy nároky, které uplatnil v trestním řízení a konkurzním řízení rozdílné, nezakládá zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pro vysvětlení žalobci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odpovědnost státu za škodu nastupuje až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníku z důvodu pochybení státu, ačkoliv pohledávku vůči němu měl a byl by dosáhl jejího uspokojení, nebýt nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu. I kdyby za původního dlužníka měly být považovány osoby, proti kterým bylo vedeno trestní řízení, ani tehdy by nebyl stát subsidiárně odpovědný za škodu, neboť žalobce se nedomáhal náhrady škody vůči těmto osobám v občanskoprávním řízení, ačkoli mu v tom nic nebránilo, což konstatoval již soud prvního stupně. Tento závěr odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle něhož připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody dochází ke stavení promlčecí doby i za situace, kdy trestní stíhání nebylo zahájeno řádně. Žalobce se tedy mohl domáhat náhrady škody vůči osobám, proti kterým bylo vedeno trestní řízení. Subsidiární odpovědnost státu tedy nepřichází v úvahu, a proto nemohla být dána příčinná souvislost mezi nesprávným postupem státu a vzniklou škodou. Nejvyšší soud ještě pro úplnost poznamenává, že skutečnost, že žalobce nedosáhl náhrady škody v rámci trestního řízení, sama o sobě škodu nepředstavuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007).
Pokud jde o tvrzené vady řízení (odmítnutí žalobcem navržených důkazů, překvapivost rozhodnutí), jedná se o dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterým se v případě posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 in fine ), a samy o sobě tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 do 1886/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu