30 Cdo 1903/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1903/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Martinou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.701.854,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 201/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 21 Co 533/2013-176, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Žalobce podal proti žalované žalobu, jíž se domáhal náhrady majetkové újmy ve výši 2.201.854,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, vzniklé průtahy v řízení a nezákonným rozhodnutím státu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 E 2612/2009. Žalobce v žalobě tvrdil, že na podkladě odvolacího rozhodnutí označeného správního orgánu a prvostupňového správního rozhodnutí, jehož předmětem bylo nařízení odstranění nepovolené stavby označeného rodinného domu žalobci a jeho manželce, podal Úřad Městské části Praha 15 dne 15. dubna 2009 k obvodnímu soudu pro Prahu 8 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, byť tříletá propadná lhůta pro nucený výkon rozhodnutí uplynula dnem 3. listopadu 2007. Uvedený soud přesto výkon rozhodnutí nařídil. V průběhu vykonávacího řízení manželka žalobce Y. B. ve stresu dne 9. května 2011 předmětnou stavbu zbořila.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. července 2013, č. j. 15 C 201/2012-125, žalobu (v celém rozsahu) zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 21 Co 533/2013-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu žalobce si především dostatečně neujasnil, zda požaduje náhradu majetkové a nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo z důvodu nesprávného úředního postupu, za které stát ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, poskytuje náhradu. Žalobce konkrétně žádné rozhodnutí jako nezákonné neoznačil, když pouze obecně uvedl, že jde o rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 43 E 2612/2009, přičemž v této věci byla vydána řada rozhodnutí, žádné však nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Pouze výkladem lze dovodit, že žalobce brojí proti celkovému postupu soudu v tomto řízení, které bylo nakonec ukončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2011, č. j. 39 Co 217/2011-143, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se výkon rozhodnutí nařízený označeným prvoinstančním rozhodnutím ve spojení s označeným rozhodnutím odvolacího soudu zastavuje, když odvolací soud konstatoval, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu prekluzivní tříletá lhůta uplynula a výkonu povinnosti z vykonávaného rozhodnutí se již cestou výkonu rozhodnutí domáhat nelze. Ani toto rozhodnutí však pro nezákonnost zrušeno nebo změněno nebylo. Pochybení státu žalobce v zásadě spatřuje v tom, že nebylo zabráněno v předmětném vykonávacím řízení, ačkoliv se tak z důvodu uvedené prekluze stát mělo.
Odvolací soud dále uvedl, že považoval-li žalobce za nesprávný úřední postup činnost soudu v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 E 2612/2009, který posuzoval otázku prekluzivní lhůty, nepředstavují tvrzená pochybení nesprávný úřední postup, nýbrž by mohla znamenat nesprávnost rozhodnutí vydaných na základě chybného skutkového zjištění. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, zdůraznil, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je však splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno, což se však v posuzované věci nestalo.
Z obsahu samotné žaloby vyplývá, že k majetkové škodě, kterou žalobce vyčíslil na částku 2.201.854,- Kč, došlo v příčinné souvislosti s jednáním manželky žalobce Y. B., která nepovolenou stavbu sama dne 9. května 2011 dobrovolně zbořila (přičemž důvody jejího postupu jsou nerozhodné) a nikoliv v příčinné souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem soudu
Konečně odvolací soud neshledal důvodným ani žalobcem tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce za popsané psychické útrapy žalobce a ponížení s jeho neoprávněným vystěhováním, či z důvodu tvrzené nepřiměřené délky řízení vedeného u předmětného soudu výkonu rozhodnutí, když uvedené řízení probíhalo ve standardních lhůtách, aniž by byly zjištěny neodůvodněné průtahy přičitatelné státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jak bude rozvedeno níže neshledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným.
Vycházeje z obsahu podaného dovolání dovolací argumentace dovolatele se týká (ve stručnosti shrnuto) tří oblastí: 1. zda lze za nezákonné rozhodnutí považovat rozhodnutí, které nebylo zrušeno z důvodu neexistence prostředku k jeho zrušení, 2. příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí a činností manželky dovolatele směřující k (dobrovolné) demolici předmětné stavby, a 3. délky vykonávacího řízení.
Ohledně ad 1. odvolací soud rozhodl v souladu ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku odkazované rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2162/2005), přičemž dovolací soud neshledává - s ohledem na dovolatelem vymezenou právní otázku - důvod k odklonu do této své judikatury.

Ohledně ad 2., kdy dovolatel tvrdí, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí vedlo k tomu, že jeho manželka nechala předmětnou stavbu (dům) dobrovolně zdemolovat, zde dovolatel podle odvolacího soudu vůbec neprokázal, že mezi dobrovolnou demolicí a předmětným rozhodnutím soudu výkonu rozhodnutí je příčinná souvislosti. Zpochybňuje-li v tomto směru dovolatel skutkové okolnosti případu, respektive poukazuje-li na skutkové okolnosti, které podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování nezohlednil, jde ve své podstatě o dovolání směřující do skutkových zjištění, která však v dovolacím řízení nelze revidovat; v tomto směru je tedy dovolací argumentace dovolatele právně bezpředmětná (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání založit nemohla.
Ohledně ad 3. dovolatel pouze polemizuje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se délky řízení, avšak tato polemika je obecného rázu, aniž by odkazovala na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jež by v uvedeném směru naplňovala relevanci takto uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobce ve smyslu § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. září 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu