30 Cdo 1903/2008
Datum rozhodnutí: 10.03.2010
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák.






30

Cdo 1903/2008


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně
Mgr. L. B.
, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalovanému
SUNNY DAYS s.r.o.,
se sídlem v Praze 5, Štefánkova 75/48, IČ: 25148231, zastoupenému JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 97/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č.j. 1 Co 223/2007-78, takto:


I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č.j. 1 Co 223/2007-78, pokud jím byl změněn co do částky 20.000,- Kč výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20.000,- Kč,
se odmítá.

II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č.j. 1 Co 223/2007-78, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zajistit na vlastní náklady ve svém dalším nabídkovém katalogu uveřejnění omluvy ve znění výroku II. rozsudku soudu prvního stupně,
se zamítá.

III. Žalovaný
je

povinen
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Čs. legií 5.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2007, č.j. 32 C 97/2006-62, zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel zveřejňování obrazových snímků, na kterých je vyobrazena žalobkyně (výrok I.), aby zajistil na vlastní náklady ve svém dalším nabídkovém katalogu uveřejnění omluvy ve znění uvedeném ve výroku II. a aby žalobkyni zaplatil 80.000,- Kč (výrok III.). Současně žalobkyni uložil, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení žalovanému 16.123,- Kč (výrok IV.) a státu 1.495,04,- Kč (výrok V.).

Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobkyně podle žaloby spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaný ve svém katalogu LÉTO 2006 na straně 123, v dolní polovině stránky uveřejnil její fotografii pořízenou při jejím pobytu u moře na ostrově Rhodos bez jejího svolení. Vzal v úvahu též obranu žalovaného, že žalobkyně dala svolení k pořízení předmětné fotografie, a to přímo fotografovi, který snímky pořizoval, a že jí bylo zřejmé, k jakému účelu jsou tyto fotografie pořízeny. Vycházel ze zjištění, že fotografie žalobkyně a jejího přítele M. J. byly pořízeny s jejich souhlasem, a v tomto směru odkázal zejména na výpověď M. J., který potvrdil, že dokonce fotografovi pózovali. Pokud jde o užití této fotografie, dovodil, že tvrzení žalobkyně, že fotografie bude pořízena pro její osobní potřebu, zůstalo osamoceno a zejména není logické, zatímco výpovědi svědků fotografa A. F. a modelky K. T., která s ním byla přítomna při fotografování na Rhodosu v létě roku 2005, jsou věrohodné, a proto jim uvěřil. Dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by došlo k neoprávněnému zásahu, objektivně způsobilému zasáhnout její osobnostní sféru a z toho důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl. Nadto uvedl, že omluva sama o sobě by byla kontraproduktivní, protože by na rozdíl od fotografie žalobkyně nebyla identifikovatelná viditelně, ale pouze jménem, které však žalovaný nezveřejnil, a že navíc žalobkyně netvrdí zvlášť závažnou újmu na osobnostní sféře.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve věci samé mění tak, že žalovaný je povinen zajistit na vlastní náklady ve svém dalším nabídkovém katalogu uveřejnění omluvy v tomto znění: Omlouváme se Mgr. L. B. za to, že jsme v katalogu LÉTO 2006 na straně 123, v její dolní části, použili fotografii, na které je vyobrazena bez jejího svolení. , a že je povinen zaplatit žalobkyni 20.000,- Kč; jinak se potvrzuje. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 1.495,- Kč, na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobkyni 16.567,50,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni 38.222,- Kč.

Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně učiněných z jím provedených důkazů, avšak neztotožnil se s jeho závěrem, že v daném případě nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Za nepochybnou považoval skutečnost, že žalobkyně souhlasila s pořízením své fotografie. Základní otázku tohoto sporu potom spatřoval v tom, zda žalobkyně dala žalovanému svolení k použití předmětné fotografie v označeném katalogu. Z tohoto hlediska vycházel ze závěru, že ze svolení k zachycení podoby nelze bez splnění dalších podmínek ještě usuzovat, že bylo dáno svolení i k použití fotografie. Dovodil, že svolení lze vztáhnout jen na takové použití, jehož formu, způsob i rozsah svolující fyzická osoba v době udělování souhlasu znala, popřípadě znát musela. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, jestliže svědek A. F., který pořizoval fotografie, jak vyplynulo z jeho výpovědi, ve vztahu k žalobkyni a jejímu příteli M. J., jehož podoba je na předmětné fotografii rovněž zachycena, pouze uvedl, že fotí pro katalog pro příští sezónu . Za těchto okolností žalobkyně neznala ani znát nemohla způsob a rozsah použití její fotografie. Žalovaný tedy v řízení neprokázal svolení žalobkyně s použitím předmětné fotografie v jeho označeném katalogu, ačkoli na něm v tomto směru spočívalo důkazní břemeno. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalovaný bez svolení žalobkyně, tedy v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1 obč. zák., použil její fotografii tím způsobem, že ji uveřejnil ve svém katalogu LÉTO 2006, došlo tak k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. a v důsledku toho je nutno dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 obč. zák. Za přiměřené prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti žalobkyně podle ustanovení § 13 obč. zák. odvolací soud považoval přiznání jí morálního zadostiučinění ve formě omluvy navrženého znění a peněžité satisfakce ve výši 20.000,- Kč odpovídající závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání do měnících výroků týkajících se omluvy žalobkyni a přiznání jí náhrady nemajetkové újmy ve výši 20.000,- Kč. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, nesrozumitelnost výroku napadeného rozsudku, neboť z něho není zřejmé, co má být předmětem omluvy a co má být předmětem peněžitého odškodnění. Soud prvního stupně neprovedl k návrhu žalovaného důkaz smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a fotografem, který předmětnou fotografii pořídil. V rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjištěny okolnosti pro posouzení věci a přiznání peněžité náhrady. Především nebyly prokázány žádné škodlivé následky postihující žalobkyni. V řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že žalobkyně dala svůj souhlas s pořízením předmětné fotografie fotografovi, u kterého jí bylo zřejmé, že působí pro žalovaného a muselo jí být zřejmé, že tato fotografie pak bude zveřejněna. Existenci tohoto výslovného souhlasu s pořízením a publikací této fotografie pak potvrdila jak žalobkyně sama, tak i její přítel vyslechnutý jako svědek, jakož i fotograf, který snímky pořizoval. Skutková zjištění provedená odvolacím soudem nemají oporu v provedeném dokazování v podstatné části, když se týkají zejména skutečností, které mají význam pro skutkový závěr o věci, tedy že bylo do osobnostních práv žalobkyně zasaženo takovou intenzitou, že tomuto nároku odpovídá nárok na poskytnutí finančního zadostiučinění. Pokud bude v katalogu uveřejněna omluva stanoveného rozsahu, bude zcela zřejmé, že osoba, kterou by nešlo jinak identifikovat, bude svou identitu zcela rozkrytu a naopak dojde k následku, kterého se žalobkyně obávala. Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že by byla zveřejněna na fotografii v nějaké indiskrétní situaci anebo že by se jednalo o zásah do její intimní sféry. Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písmeno a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písmeno b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písmeno c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci napadá žalovaný část rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn co do částky 20.000,- Kč výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí o peněžitém plnění, nepřevyšujícím zákonnou hranici 20.000,- Kč, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné.

Jelikož dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného v tomto rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Jestliže dovolání žalovaného směřuje rovněž proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zajistit na vlastní náklady ve svém dalším nabídkovém katalogu uveřejnění omluvy ve znění výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Vytýká-li dovolatel nesrozumitelnost výroku napadeného rozsudku, dovolací soud shledal, že tento výrok přesně, určitě a srozumitelně vymezuje práva a povinnosti účastníků řízení, takže není pochyb, jak odvolací soud rozhodl.

Námitka, že soud prvního stupně neprovedl k návrhu žalovaného důkaz smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a fotografem, který předmětnou fotografii pořídil, není důvodná. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nehodlá vyhovět, může být zamítnut usnesením. Z uvedeného hlediska nelze ve vztahu k projednávané věci považovat označený důkazní návrh za právně významný, přičemž podle obsahu spisu soud prvního usnesením rozhodl, že tento navrhovaný důkaz neprovede s tím, že uvedené rozhodnutí odůvodnil (viz. protokol č.l. 57).

Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaný nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.

Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

Protože dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 12.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 2.560,- Kč. Celkovou částku 15.360,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. března 2010


JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu