30 Cdo 1901/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 o. s. ř., § 11 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák.







30

Cdo 1901/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce
JUDr. M. J.
, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1, proti žalované obchodní společnosti
R - PRESSE, spol. s r.o.,
se sídlem v Praze 1, Křemencova č. 10, IČO: 61457345, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná č. 26, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 1/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č.j. 1 Co 338/2007-90, takto:

I. Dovolání žalované
se zamítá.
II. Žalovaná
je povinna
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bohuslava Hubálka, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2007, č.j. 37 C 1/2007-52, zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí v časopisu Respekt v rubrice Komentáře/Názory omluvu žalobci v následujícím znění:
Obchodní společnost R-PRESSE, spol. s r.o., jakožto vydavatel periodika Respekt se tímto velice omlouvá JUDr. M. J., jednak za nepravdivá tvrzení uveřejněná v Respektu č. 44/2006 v článku autora E. T., člena redakce Respektu, nazvaném Bořitel státu J.P. , neboť není pravdou, že by JUDr. M. J. vymýšlel za mnohamilionové odměny pro ČSSD takové korupční strategie, jako byl třeba ten posléze raději odvolaný návrh na vládní licenci pro výrobu biopaliv, jednak za tamtéž obsažené nepravdivé a urážlivé označení JUDr. M. J., jako korupčníka.
Současně

rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť napadená věta je vytržena z kontextu článku, v němž je uvedeno něco jiného, že použitý termín
korupční strategie
se vztahuje k hodnocení vládního návrhu licence pro výrobu biopaliv, jehož hodnocení jako korupčního bylo veřejně diskutováno v tisku. Poukázal na to, že žalobce tím, že zastupoval J. P. a ČSSD, se stal osobou veřejně známou, proto musí snášet, že jeho činy budou diskutovány a stanou se předmětem spekulací, a že o něm budou psány věci nepříjemné a šokující. Ohledně podtitulku článku Tunelář v objetí s korupčníkem dovodil, že je tím míněna vláda. Uvedl rovněž, že žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by mu nějaká újma vznikla, a že by se jej předmětný článek nějakým způsobem dotkl. Soud rovněž shledal nepřiléhavost požadované omluvy, protože podle jeho názoru obsahuje omluvu za něco, co nebylo v článku uvedeno, nebo v něm nebylo uvedeno ve vztahu k žalobci.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2008, č.j. 1 Co 338/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) změnil tak, že žalované uložil povinnost do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí uveřejnit v časopisu Respekt v rubrice Komentáře/Názory omluvu následujícího znění:
Obchodní společnost R-PRESSE, spol. s r.o., jakožto vydavatel periodika Respekt, se tímto omlouvá JUDr. M. J. za tvrzení uveřejněná v Respektu č. 44/2006 v článku autora E. T., člena redakce Respektu, nazvaném Bořitel státu J.P. , že by JUDr. M. J. vymýšlel za mnohamilionové odměny pro ČSSD takové korupční strategie, jako byl třeba ten posléze raději odvolaný návrh na vládní licenci pro výrobu biopaliv a za tamtéž obsažené označení JUDr. M. J., jako korupčníka. ,
Jinak napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil
.
Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že napadená věta je vytržena z kontextu. Uvedl, že pod mezititulkem Tunelář v objetí s korupčníkem je vyjádřena obava ze spojení šíbrů, kteří jsou na ně napojeni , když z předchozího textu vyplývá, že jde o uskupení ODS a ČSSD. Z dalšího textu: nechvalně proslulý podnikatel A. Ch., jehož úspěšný tunel na Investiční a poštovní banku stál a při tomto úspěšném podnikatelském tahu mu pomáhal poradce M. J.-právník, vymýšlející dnes za mnohamilionové odměny pro ČSSD takové korupční strategie, jako byl třeba ten posléze raději odvolaný návrh na vládní licence pro výrobu biopaliv , kdy pod uvedeným mezititulkem není zmínka o žádné jiné osobě než o A. Ch. ve spojení s jeho úspěšným tunelem a o žalobci ve spojení s vymýšlením korupční strategie . Podle názoru odvolacího soudu je pro každého průměrného čtenáře jednoznačné, že korupčníkem je míněn žalobce. Napadený údaj neshledal vytrženým z kontextu, neboť následuje po pomlčce za textem A je dobré si připomenout, že při tomto úspěšném podnikatelském tahu mu pomáhal poradce M. J. , a je tím vysvětlováno, kdo je žalobce, přičemž je mu přisuzováno popsané jednání, takže jde jednoznačně o skutkové tvrzení, jehož pravdivost, stejně jako pravdivost toho, že žalobce zastupoval J. P. a ČSSD, nebyla v řízení prokázána. Zveřejnění předmětné neprokázané znevažující informace, kterou tak nelze pokládat ani z hlediska pravdivosti jen za více či méně nepřesnou, tedy za tzv. novinářskou zkratku, tak přesahuje přípustnou intenzitu možného zásahu do té míry, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 18. března 2008 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 16. května 2008 včasné dovolání, a to do jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Má za to, že odvolací soud vycházel ze stejného skutkového stavu věci, který byl zjištěn soudem prvního stupně, avšak právně ho hodnotil jinak, takže jde o omyl ve výkladu práva. Domnívá se, že podstatou sporu je výklad pojmů tunelář a korupce (resp. korupčník ) ve vztahu k oprávněnosti použití těchto pojmů nikoli v právním významu, nýbrž ve významu novinářském obecném, respektive v použití těchto pojmů v poloze hodnotících soudů, nikoli skutkových sdělení. Soud prvního stupně vnímal tato sdělení jako legitimní hodnotící soudy, odvolací soud se naopak staví na nesprávné stanovisko, že korupčníkem může být označen jen ten, kdo byl za takový trestný čin odsouzen, či jinak mu bylo takové jednání prokázáno. Dovolatelka také nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce pracoval (zastupoval) pro ČSSD (P.), i když podle jejího názoru toto bylo prokázáno články v jiných tiskovinách, jimiž byl důkaz proveden. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 6. března 2009, kdy navrhl jeho zamítnutí.



Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu
,
jejímž cílem je přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, v co nejúčinnější míře vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu (srov. Švestka, Spáčil, Škárová a kol. Občanský zákoník I, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 197).

Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Dovolací soud tak pravidelně při svém rozhodování v obdobných věcech vychází ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K tomu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou přesně vymezená skutková zjištění týkající se obsahu sporného článku (nikoli výklad pojmů tunelář a korupčník , jak to předestírá ve svém dovolání žalovaná), a dále pak úvaha, že tvrzení v tomto článku obsažené, je v souzeném případě skutkovým tvrzením.

Skutková tvrzení se opírají o fakta objektivně existující, která jsou zjistitelná pomocí dokazování neboli u kterých je jejich pravdivost ověřitelná (srov. Švestka, Spáčil, Škárová a kol. Občanský zákoník I, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 190). Podle odvolacího soudu šlo v dané věci o tvrzení, které má znevažující charakter a je objektivně způsobilé porušit právo žalobce na ochranu osobnosti, neboť jej obviňuje z úmyslného jednání, jehož cílem je umožnění korupce. Podle tvrzení žalobce toto tvrzení není pravdivé a žalovaná nenavrhla žádný důkaz k prokázání jeho pravdivosti. Z toho, co bylo uvedeno shora vyplývá, že odvolací soud věc posoudil na základě konkrétních skutkových zjištění v souladu s uvedenými zásadami a současně je logicky zdůvodnil. Ostatně ani sama dovolatelka neuvedla takové skutečnosti, které by eventuálně naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. skutečně odůvodňovaly.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud vycházel ze stejného skutkového stavu věci, který byl zjištěn soudem prvního stupně, avšak právně ho hodnotil jinak, aniž by tyto důkazy sám provedl, že tedy jde o omyl ve výkladu práva, zřejmě hodlá uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., z něhož by vyplývalo, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží však, že podle ustáleného výkladu ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř., je odvolací soud povinen zopakovat důkazy (s výjimkou důkazů písemných) pouze, pokud se hodlá odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně (srov. a contrario rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14.4.1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 6-7/1966 pod č. 64, rozhodnutí téhož soudu ze dne 27.6.1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 9/1968 pod č. 92 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod č. 11). Z výše uvedeného je zřejmé, že k namítanému procesnímu pochybení odvolacího soudu nemohlo dojít. Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) není ani to, že za důkaz dle odvolacího soudu nelze považovat skutečnost, že o jednání žalobce bylo psáno v dřívějším čísle Respektu, popř. v jiných tiskovinách. Podle názoru dovolacího soudu zdůvodnění tohoto rozhodnutí má oporu v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. III ÚS 73/02. Nelze tak ani eventuálně dovodit, že by řízení u odvolacího soudu bylo poznamenáno případnou vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. např. v důsledku neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Konečně pak uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Konkrétní výtky dovolatelky však nesvědčí pro naplnění tohoto uplatněného dovolacího důvodu.

Jestliže tedy v souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal náležitě v úvahu konkrétní skutková zjištění týkající se okolností daného případu, pak z hlediska výtek uplatněných žalovanou v dovolání je třeba napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na výsledek dovolacího řízení, když v něm žalobci vznikly náklady v souvislosti s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 15.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 7.500,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. března 2011


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu