30 Cdo 190/2000
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 190/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. M., spol. s r.o., o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 17 C 212/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 1999, č.j. 13 Co 557/99 - 54, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 24. června 1998 č.j. 17 C 212/96 - 18 vyslovil, že se určuje, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 31. října 1994, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitosti p. č. 293 - ostatní plocha o výměře 1967 m2 a p. č. 1196/2 - díl "b" les o výměře 87 m2 zapsaných na LV 2731 v obci a katastrálním území R. je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně především s odkazem na ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dospěl k závěru že žalobce má na určení neplatnosti naléhavý právní zájem, který soud spatřoval v tom, aby v katastru nemovitostí byl zapsán oprávněný vlastník, který by mohl s nemovitostmi volně disponovat. Při posouzení věci samé pak měl zato, že uzavření dotčené smlouvy odporovalo zákonu o obcích, a to zejména jeho ustanovení § 36a.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. září 1999, č.j. 13 Co 557/99 - 54, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na požadované určení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti právního úkonu, je žalobou, na níž má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Podle soudu druhého stupně je- li žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník označených pozemků, má žalobce naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, neboť rozhodnutí soudu o této žalobě je v případě, že bude žalobci vyhověno, podkladem způsobilým vyvolat změnu zápisu v katastru nemovitostí. Ve věci samé pak odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. října 1994 neodporuje zákonu, neboť byla uzavřena za obě smluvní strany osobami k tomu oprávněnými a svým obsahem je svobodným, vážně míněným, určitým a srozumitelným projevem vůle dvou suverénních smluvních stran. Proto v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. října 1999.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce dne 1. listopadu 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost se odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V dovolání uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel především nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že je-li starosta obce jejím statutárním orgánem, pak je jím učiněný právní úkon platný a pro obec závazný i přesto, že je v rozporu s rozhodnutím obecního zastupitelstva, které nemá pro třetí subjekty žádný právní význam ani obecnou závaznost. Nesouhlasí též s názorem, že ani nedostatek předepsaného zveřejnění záměru obce prodat určité nemovitosti, není důvodem pro určení, že kupní smlouva je neplatná.

V písemném vyjádření k podanému dovolání žalovaný vyslovuje s obsahem dovolání nesouhlas. Navrhuje proto jeho zamítnutí.

Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání není důvodné.

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však v dovolání tvrzeny nebyly, a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V případě žalob na určení je povinností soudu zabývat se v prvé řadě otázkou, zda je u žalobce naplněn předpoklad naléhavosti jeho právního zájmu na takovém určení. V posuzovaném případě z rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací tuto otázku vážily se závěrem, že takovýto naléhavý právní zájem na straně žalobce skutečně také existuje. Poté, co takto tuto otázku zodpověděly, zabývaly se již dále vlastním meritem věci, přičemž odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl. Skutečností ovšem současně zůstává, že úvahy soudů obou stupňů, pokud se vztahovaly k aplikaci ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., nepovažuje dovolací soud za přiléhavé. Je totiž jisté, že je nutno přihlédnout k tomu, pokud právní otázka (v posuzovaném případě otázka platnosti kupní smlouvy), o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má ve své podstatě pouze povahu řešení předběžné otázky ve vztahu k existenci samotného práva nebo právního vztahu. Obecně je proto třeba konstatovat, že v takovém případě není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (§ 80 písm. c/ o.s.ř.). I v posuzovaném případě je nepochybné, že žalobce mohl žalovat přímo na určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, takže ve skutečnosti zde nelze dovozovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti sporem dotčené smlouvy. Proto v daném případě žaloba na určení neplatnosti smlouvy nemohla mít naději na úspěch bez ohledu na odlišný názor soudů prvního a druhého stupně týkající se výkladu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Pokud však přesto odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu ve věci zamítl, je tak toto rozhodnutí odvolacího soudu ve své podstatě věcně správné.

Z vyložených důvodů proto s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2000

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková