30 Cdo 1893/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1893/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. l., a. s., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví a zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím, vedené

u Okresního soudu Praha - západ pod. sp. zn. 7 C 1047/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, č. j. 27 Co 437/2004-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č. j. 7 C 1047/2001 - 83, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 801 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.

pro obec R., kat. území D., konkrétně domu č. p. 548 se zastavěnou plochou parcelní číslo 656 o výměře 130 m2 a zahrady parcelní číslo 382/81, dále zamítl žalobu o zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 20. 3. 2000 prodala žalobkyně žalovanému předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 2.200.000,- Kč, která jí žalovaným byla zaplacena, a byl povolen vklad vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Téhož dne uzavřela žalobkyně jako leasingový nájemce se žalovaným jako leasingovým pronajímatelem leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl dům čp. 548 na parc. č. 656, parc. č. 382/81 v kat. území D. u R. s výjimkou pozemků, a dále podepsala dodatek k této smlouvě a Všeobecné smluvní podmínky leasingu uvedených nemovitostí, které převzala na základě předávacího protokolu ze dne 20. 3. 2000. Dále bylo zjištěno, že žalovaný vypověděl leasingovou smlouvu z důvodu neplacení splátek a že u Okresního soudu Praha - západ podal žalobu, aby žalobkyni byla uložena povinnost nemovitosti vyklidit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tvrdila, že podpis na kupní smlouvě není jejím pravým podpisem, provedl soud prvního stupně obsáhlé dokazování, v jehož průběhu byla vyslechnuta řada svědků, byl vyžádán znalecký posudek z oboru písmoznalectví znalkyně Mgr. J. Ž.,

a byl proveden důkaz znaleckým posudkem znalkyně PhDr. M. a znalce PhDr. V., účastníky předloženými. Z těchto důkazů vzal soud za prokázané, že žalobkyně podepsala dne 20. 3. 2000 v sídle žalovaného kupní smlouvu o převodu nemovitostí, leasingovou smlouvu týkající se týchž nemovitostí i další listiny s tím spojené, přičemž k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí udělila plnou moc advokátovi JUDr. Z. Závěry znaleckého posudku znalce PhDr. V., předloženého žalobkyní, nepovažoval soud za správné. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud žalobkyně vyplacenou kupní cenu následně předala M. T., proti kterému je vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu, nemění to nic na platnosti kupní smlouvy ani smlouvy o leasingovém nájmu. Dospěl proto k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná kupní smlouva ve smyslu ust. § 558 obč. zák., na jejímž základě se vlastníkem předmětných nemovitostí stal žalovaný. Rovněž žaloba na náhradu škody v částce 15.000,- Kč, kterou žalobkyně vynaložila

na nákladech za vypracování znaleckého posudku znalce PhDr. V., není opodstatněná, neboť žalovaný neporušil žádnou právní povinnost (§ 420 obč. zák.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č. j.

27 Co 437/2004 - 109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu

a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Za neopodstatněnou považoval odvolací námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy týkající se posouzení pravosti jejího podpisu na kupní smlouvě ze dne 20. 3. 2000, a že znalecký posudek je bezcenným důkazem pro podjatost znalkyně Mgr. Ž. Poukázal na to, že okresní soud při zjišťování pravosti podpisu žalobkyně na kupní smlouvě vycházel nejen

ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. Ž., nýbrž i z dalších provedených důkazů (výpovědi svědků a listinných důkazů, včetně znaleckého posudku znalkyně PhDr. M.). O skutečnosti, že žalobkyně předmětnou smlouvu podepsala, svědčí

i doložka advokáta JUDr. Z., stvrzující, že ji obě smluvní strany podepsaly před ním, a rovněž okolnost, že týž den uzavřela v postavení nájemkyně uvedených nemovitostí leasingovou smlouvu a potvrzení o převzetí předmětu leasingu a že následně převzala od žalovaného kupní cenu. Za tohoto stavu odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za potřebné dokazování doplňovat revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti nároku žalobkyně na zaplacení částky 15.000,- Kč

s příslušenstvím.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje situaci, která nastala v řízení před soudem I. stupně, jenž měl k dispozici několik znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, jejichž závěry si zásadním způsobem odporovaly , přičemž soud za důkaz s nejvyšší silou považoval znalecký posudek znalkyně Mgr. Ž. Dovolatelka má za to, že v řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků v občanském soudním řízení, když soudy jí neumožnily zpochybnit znalecký posudek soudem ustanovené znalkyně tím, že by vzaly v úvahu závěry znaleckého posudku znalce PhDr. V., které jsou zcela opačné. V řízení proto měl být vyžádán revizní znalecký posudek znaleckého ústavu tak, aby bylo zjištěno, který ze znaleckých posudků je správný. Opačný postup zvolený soudy obou stupňů totiž nutně znamená, že výsledek sporu je závislý na náhodě. Dále uvedla, že znalkyně Mgr. Ž. se neprojevila jako znalec nezávislý, když při vypracování znaleckého posudku zjevně preferovala žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízením, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího sudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo která je odvolací soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust.

§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobkyně sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu jejího dovolání

(z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a soudům vytýká, že vycházely jen ze závěrů znaleckého posudku znalkyně Mgr. Ž. Protože dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, nýbrž skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží

k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.

Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z toho důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítané vadě řízení, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ohledně částky 15.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je vyloučena ust. § 237

odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, proti němuž rovněž směřuje dovolání, ač je obsažen ve výrokové části rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti němu se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení.řípustnost dovolání proti tomuto výroku není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být

v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998).

Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních upravených. Dovolání žalované tedy směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu