30 Cdo 1890/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1890/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce S. Š. , zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882, proti žalovaným 1) V. Z. , zastoupené JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bezručova 206, 2) Mgr. L. M. , zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Velké náměstí 147, a 3) D. E. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 12, Brožíkova 1567, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 19 Co 324/2014-292, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalované 1) se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dne 9. října 2012 podal žalobce u Okresního soudu v Rychnově (dále již soud prvního stupně ) žalobu, jíž se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označených nemovitostí (specifikovaného domu s pozemky). V žalobě tvrdil, že dne 14. srpna 2012 smlouvou o prodeji nemovitostí převedl na žalovanou 1) (která v tu dobu byla jeho družkou) předmětné nemovitosti. V uvedené smlouvě byla naoko sjednána kupní cena za prodej těchto nemovitostí, avšak žalovaná 1) ve skutečnosti žalobci kupní cenu nikdy neuhradila. Kupní smlouva tak byla postižena absolutní neplatností, stejně jako následně uzavřené další převodní smlouvy. Z toho žalobce dovozoval, že je stále vlastníkem označených nemovitostí a domáhal se určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 12 C 36/2012-185, tuto určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud předně konstatoval, že vůči žalovaným 1) a 2) nemá žalobce naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby, neboť v době rozhodování soudu byla podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastnicí předmětných nemovitostí žalovaná 3).
Vůči žalované 3) však soud prvního stupně z věcného hlediska neshledal žalobu důvodnou, neboť (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku) dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobce s žalovanou 1) simulovali uzavření kupní smlouvy a sjednali si bezúplatný převod, jak v žalobě tvrdil žalobce. V důsledku toho soud neshledal neplatnými ani další (v mezidobí uzavřené) převodní smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 19 Co 324/2014-292, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 14. srpna 2002 je platným právním úkonem a že žalobce neprokázal, že by byl dán důvod absolutní neplatnosti této smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), avšak právně relevantním způsobem nevymezuje předpoklad, případně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolatel v dovolání sice namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek práva hmotného a procesního, když v případě otázek hmotného práva některé v rozhodování dovolacího soudu dle dovolatele dosud nebyly řešeny vůbec a některé byly dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozhodovány odlišně, než jak rozhodl soud odvolací (shodně se soudem prvého stupně) , avšak v dovolání již nijak konkrétně nerozvádí, která právní otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, případně při řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel totiž v dovolání předkládá k řešení celou sadu právních otázek, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, případně tyto právní otázky formuloval z hlediska postižení jím tvrzených (jiných) vad řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Neboť v posuzované věci skutkový rámec, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování a který ani v dovolacím řízení nelze revidovat, byl založen na závěru, že žalobce dne 17. října 2011 uzavřel s žalovanou 1) kupní smlouvu, na jejímž základě prodal žalované 1) předmětné nemovitosti za kupní cenu 180.000,- Kč, která byla žalobci zaplacena před podpisem této smlouvy, přičemž žalovaná 1) následně převodní smlouvou převedla předmětné nemovitosti na žalovaného 2), který tytéž nemovitosti posléze převedl (jak bylo soudem prvního stupně v časové návaznosti vyloženo v odůvodnění jeho rozsudku) na žalovanou 3), která v době podání žaloby byla jako vlastník těchto nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí, přicházelo by v úvahu zabývat se přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z hlediska řešení těch právních otázek, které by se upínaly, respektive měly (ať již hmotněprávní či procesně právní) souvislost s výše popsaným skutkovým základem a k němu se vztahujícímu právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Za tím účelem by ovšem bylo nutné, aby dovolatel v podaném dovolání řádně vymezil alespoň jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání, k čemuž ovšem nedošlo.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jelikož v daném případě dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání žalobce vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nad rozsah odůvodnění dovolací soud přesto může konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, který (jak již shora bylo připomenuto) nelze v dovolacím řízení revidovat nijak nekoliduje s judikaturou dovolacího soudu a jím učiněné právní posouzení věci odpovídá zjištěným (právně rozhodným) skutečnostem. Odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, správně uzavřel, že žalobci nemůže svědčit naléhavý právní zájem na soudní deklaraci věcně právního vztahu k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí vůči osobám, které podle stavu zápis v tomto katastru nejsou zapsány jako vlastníci (spoluvlastníci) předmětného nemovitého majetku; v tomto směru polemika dovolatele je zcela bezcenná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) s tou výhradou, že nepřiznání práva na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované 1) vůči dovolateli je důsledkem aplikace § 150 o. s. ř., a to s ohledem na tíživý zdravotní (psychický) stav dovolatele (jak vyplývá z obsahu spisu) a jeho nemajetnost.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu