30 Cdo 1889/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1889/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) Ing. J. P.,


a b) nezl. T. P., zastoupené zákonnými zástupci - otcem


a matkou, obou zastoupených advokátem, proti žalované Městské nemocnici Č., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené


u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 99/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Co 379/2005-230, takto:


I. Dovolání žalobců se odmítá.


II. První žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.200,- Kč jejímu zástupci


advokátu.


III. Ve vztahu mezi druhou žalobkyní a žalovanou se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2005, č.j. 36 C 99/2004-204, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila prvému žalobci 1,000.000,- Kč a druhé žalobkyni 500.000,- Kč, jako náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených státem.


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Co 379/2005-230, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, zatímco ve výroku


o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem jej změnil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Žalobci spatřovali neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na soukromí a práva na zdraví Ing. J. P., manželky prvního žalobce a matky druhé žalobkyně, v poškození zdraví jmenované v souvislosti


se zanedbáním pracovních povinností pracovníky žalované. Při hospitalizaci


Ing. P. v souvislosti s jejím porodem nebylo podle tvrzení žalobců provedeno předporodní ultrazvukové vyšetření k určení velikosti plodu, během porodu nebyla uskutečněna kardiotokografická kontrola činnosti dělohy a srdeční akce plodu a přísně individuálně nebyl dávkován oxytocin. Navíc namísto ukončení porodu císařským řezem byl porod urychlován tlakem na břicho rodičky (Kristellerova exprese).


Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo zjištěno, že by žalobci tvrzené neprovádění kontinuální kontroly kardiotokografem (jako jediného zjevného opomenutí), dále tzv. přidržení fundu (Kristellerova exprese), provedené podle znaleckého posudku postupem lege artis, ani žádné jiné jednání či opomenutí pracovníků žalované, mělo příčinnou souvislost se vznikem ruptury dělohy a syndromu diseminované intravaskulární koagulace. Nebyl tak prokázán neoprávněný zásah


do osobnostních práv žalobců, takže nelze dovodit ani odpovědnost žalované podle § 13 o.z.


Současně poukázal na to, že v souvislosti s žalobci dovozovanou odpovědností žalované podle § 11 násl. o.z. za neoprávněný zásah proti zdraví paní Ing. P. nejsou tito k uplatnění tohoto nároku věcně aktivně legitimováni. Věcná aktivní legitimace je stav vyplývající z hmotného práva a znamená, že subjekt je nositelem práva. Aktivní legitimace tak svědčí pouze ing. P. a nikoli žalobcům.


Připomněl též, že součástí práva na soukromí je i právo na rodinný život zahrnující v sobě vztahy mezi blízkými příbuznými, vytváření a rozvíjení vzájemných vztahů a v jejich rámci naplňování vlastní osobnosti. Okolnost, že žalobci nesli (popř. nadále těžce nesou) zdravotní potíže postižené, však není podle názoru soudu v příčinné souvislosti s postupem žalované jako zdravotnického zařízení, v němž jmenovaná byla hospitalizována při porodu.


Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 24. března 2006 a právní moci nabyl téhož dne.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23. května 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť mají zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít


za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).


Jako vadu řízení označují neprovedení navržených důkazů (soudním spisem obsahujícím revizní znalecký posudek, zápisem z jednání znalecké komise Ministerstva zdravotnictví a popisem zmíněného porodu v časopise Č.gynekologické


a porodnické společnosti), které postup žalované v předmětné věci zpochybňují. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na závěr soudů obou stupňů, podle kterého aplikace postupu přidržení fundu (nikde v lékařské literatuře nepopsaného a v oficiální lékařské vědě zcela neznámého) může být postupem lege artis . Podle žalobců je takovýto názor v rozporu s čl. 4 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvy o lidských právech a biomedicíně , podle nějž je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.


Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 29. června 2006. Podle ní nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť dovolání napadá pouze skutková zjištění. Navrhuje proto, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Její předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení


a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/


a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že


v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).


Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Tato situace však v dané věci nenastala, neboť důvodem dovolání není právní otázka řešení střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu, ale vytýkány jsou nedostatky ve skutkových zjištěních.


Dovolání žalobců je zaměřeno prakticky výlučně na tvrzené nedostatky týkající se skutkových závěrů, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil. Fakticky tak vychází též z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jak však již bylo vyloženo, tento důvod se při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci neuplatní.


Pokud dovolatelé vycházejí z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva


na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.


Přesto, že dovolatelé výslovně namítají tento dovolací důvod podle § 241a


odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve své podstatě konkrétněji nespecifikují, čím by měl být naplněn. Přitom je zřejmé, že pokud s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly v tomto dovolacím řízení dány) soud druhého stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 násl. o.z., učinil tak zákonu odpovídajícím způsobem (který ostatně dovolání ani ve svém základu nezpochybňuje, když jeho výtky směřují převážně proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu). Jako zásadní se proto jeví nezpochybnění úvahy odvolacího soudu o tom, že žalobci nejsou aktivně legitimováni


k uplatnění nároku podle § 11násl. o.z. za zásah do zdraví Ing. J. P., resp., že není dána odpovědnost žalované za tvrzený zásah do jejich soukromí. Není proto možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/


a odst. 3 o.s.ř.


Jestliže tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi prvním žalobcem a žalovanou je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když


v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem


v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle


§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů


za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").


Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni


z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).


Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a/ vyhlášky činí sazba odměny


ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno


s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50%, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 3.125,- Kč.


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů


a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.200,- Kč.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi druhou žalobkyní a žalovanou je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1,


§ 151 a § 150 o.s.ř., když bylo přihlédnuto k věku druhé žalobkyně i k objektivně nastalé situaci v její rodině.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. prosince 2006


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu