30 Cdo 1887/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1887/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) J. J. , a b) M. J. , zastoupeným JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v Novém Boru, Sloupská 135, proti žalovanému Ing. L. K. , zastoupenému JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Sokolská tř. 39, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 141/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. listopadu 2010, č.j. 35 C 361/2010-124, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. července 2010, č.j. 15 C 141/2009-106 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k označené bytové jednotce a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podali žalobci prostřednictvím advokátky včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelé ve svém dovolání neformulovali právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak, a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedli ani (žádná) konkrétní rozhodnutí, v nichž by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Dovolatelé sice ve svém dovolání výslovně zmiňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak ve skutečnosti uplatňují pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který je ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně zapovězen. Soudům totiž vytýkají nesprávně zjištěný skutkový stav věci, resp. vadné hodnocení provedených důkazů, a v dovolání předkládají svou skutkovou verzi věci, kterou právně hodnotí a kdy tento jimi učiněný právně kvalifikační závěr (kriticky) konfrontují s právním posouzením věci odvolacím soudem, resp. oběma soudy. Dovolací argumentace nesprávného právního posouzení věci tak vychází ze skutkových závěrů dovolatelů, tedy (jinými slovy řečeno) směřuje proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Na základě takto vymezeného dovolání ovšem přípustnost dovolání nelze posuzovat [k tomu srov. již cit. § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 3 o. s. ř.].
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Nákladový výrok je pak odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobci s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu