30 Cdo 1884/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1884/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené

u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 39/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2005, č.j. 1 Co 58/2005-107, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně jejímu zástupci, advokátu, částku 3.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č.j. 24 C 39/2000-79, výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 25.000,- Kč a v části, v níž žalobkyně požadovala, aby žalovaný byl povinen jednak zdržet se konkrétních tvrzení o ní, dále tato tvrzení odvolat a žalobkyni poskytnout omluvu zveřejněnou v tisku. Výrokem II. uložil žalovanému písemně se žalobkyni omluvit formou doporučeného dopisu s textem:

Vážená paní Saláková,

omlouvám se Vám touto cestou za nepravdivé údaje a urážlivé výroky, že jste zloděj a podrazník, že jste okradla bydlící o 800.000,- Kč a následně, že je tento podvod stál 1,000.000,- Kč, které jsem o Vás šířil mezi obyvateli našeho domu:

1. formou ručně psaného textu na pozvánce na členskou schůzi bydlících domu v B., konané dne 8. června 2000, který zněl takto: Nepřehlédněte! Vážení spolubydlící, dostavte se na schůzi pokud možno všichni. Podám Vám informace o tom, jací jsou Ing. B. a Ing. S. zloději a podrazníci. Š. P., bydlící nájemník ,

2. formou ústního vystoupení na členské schůzi našeho domu v B. dne 11. září 2000, kdy jsem o Vás řekl Ing. S. a ti další okradli bydlící

o 800.000,- Kč,

3. formou strojem připsaného textu na sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže datované dne 14. srpna 2000:

Vážení spolubydlící, co Vás tento podvod stál:

1/ katastrofální kvalita prací

2/ byli jste okradeni o 1,000.000,- Kč, slovy jeden milion Korun českých. Š. P. .

Těmito nepravdivými údaji a urážlivými výroky, že jste zloděj a podrazník, že jste okradla spolubydlící o 800.000,- Kč a následně, že je tento podvod stál 1,000.000,- Kč, které souvisely s opravou panelových domů V. a P. až 13, kterou zadalo Stavební bytové družstvo D., jsem ohrozil Vaši vážnost ve společnosti a dotkl se Vaší cti a tím jsem porušil Vaše právo na ochranu osobnosti. Ještě jednou se Vám omlouvám. P. Š.

Výrokem III. a IV. bylo žalovanému uloženo strpět jednak vyvěšení tohoto rozsudku na nástěnce uvedeného domu, jednak aby žalobkyně na nejbližší členské schůzi bydlících v tomto domě ústně seznámila její účastníky s tímto rozsudkem. Výrokem V. byla žaloba zmítnuta, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 25.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výrokem VI. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění popsaného zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Žalovaný pak předmětná tvrzení o žalobkyni nedoložil konkrétními, objektivně přezkoumatelnými důkazy, ač důkazní břemeno spočívalo v tomto případě

na něm. Žalovaný tak opodstatněnost svých tvrzení neprokázal. Soud proto žalobě vyhověl ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Naproti tomu měl zato, že předpoklady pro přisouzení zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. dány nejsou.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci výrokem I. rozsudku ze dne 20. dubna 2005, č.j. 1 Co 58/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil

ve výroku V. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a v části výroku V. u částky 20.000,- Kč potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně pokud dovodil, že sporem dotčené výroky jsou způsobilé negativně zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně

na ochranu lidské cti a důstojnosti. Tato tvrzení jsou natolik závažná, že odůvodňují přisouzení jak morálního, tak i relutárního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 30. května 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalovaný dne

18. července 2005 včasné dovolání doplněné podáním jeho zástupce ze dne 1. srpna 2005, jímž napadl všechny výroky tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), přičemž napadený rozsudek současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel především vytýká, že se soud měl zabývat tím, zda došlo v důsledku jednání žalobkyně k událostem popsaným dovolatelem formou ručně psaného textu na pozvánce na členskou schůzi, formou ústního vystoupení na členské schůzi obyvatelů domu a formou strojem psaného textu na sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. K podpoře těchto tvrzení navrhoval důkaz výpisy z účtů fondu oprav, k nimž měla podpisové právo žalobkyně. Soud (však) tento důkaz neprovedl, čímž znemožnil dovolateli prokázat dotčená tvrzení.

Dovolatel též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný snížil čest

a vážnost žalobkyně ve značném rozsahu. Má též zato, že chybně bylo rozhodnuto

i o náhradě nákladů řízení.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu

v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila žalobkyně. Připomíná, že důkazem navrhovaným žalovaným není možno zjistit správnost hospodaření, k čemuž je třeba celého účetnictví. Nadto (ani) nesprávnost hospodaření nezakládá právo označovat odpovědnou osobu jako zloděje a podrazníka. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítl (zamítl).

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Žalovaný ve svém dovolání výslovně uvedl, že jím napadá výroky I. až III. dotčeného rozhodnutí, tj. veškeré výroky rozsudku odvolacího soudu. Pokud je takto dovoláním napaden výrok I. tohoto rozhodnutí, bylo jím v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč. Protože tak bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přípustnost dovolání proti tomuto výroku je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Pokud odvolací soud výrokem II. rozsudku potvrdil část výroku V. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba proti žalovanému zamítnuta v požadavku

na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 20.000,- Kč, jde o výrok, v němž měl žalovaný úspěch. Protože mu tak rozhodnutím odvolacího soudu v této části nebyla způsobena jakákoliv újma na jeho právech, nebyl proto legitimován napadnout tento výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním.

Žalovaný zvlášť dovoláním napadl i výrok III. předmětného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jde

o usnesení pojaté do rozsudku, které nemá povahu rozhodnutí ve věci samé. Otázku přípustnosti proti tomuto výroku je třeba vážit podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. Žádné z těchto ustanovení však nestanoví přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. I v tomto případě proto dovolání žalovaného směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné.

Ve zbývající části, pokud dovolání napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jestliže jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích II., III. a IV., bylo třeba především uvážit, zda dovolání je v tomto případě eventuálně přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozsudku soudu prvního stupně předcházel rozsudek téhož soudu ze dne 16. srpna 2002, č.j. 24 C 39/2000-31, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze

ze dne 27. května 2003, č.j. 1 Co 159/2002-46, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jak však vyplývá z tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. v tehdejším znění, přičemž odvolací soud též soudu prvního stupně vytkl, že rozhodl na základě neujasněného předmětu řízení. Nešlo tedy o případ, kdy by soud prvního stupně rozhodoval jinak, než v předešlém případě proto, že byl ve svém rozhodování omezen vysloveným právním názorem odvolacího soudu obsaženým

v jeho zrušovacím rozhodnutí. Přípustnost dovolání ve věci proto není založena ani

na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. To přesto, že odvolací soud v poučení připojeném k napadenému rozhodnutí tuto alternativu přípustnosti dovolání předpokládá.

Otázku přípustnosti dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu proto bylo třeba posuzovat podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů (a tak je tomu i v souzené věci)

z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde

o důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde.

Jestliže dovolatel uplatnil též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pak tento důvod se týká případů, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost

ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2 zmíněného ustanovení).

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah

do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).

Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).

V této souvislosti je třeba se ztotožnit s odvolacím soudem, pokud dovodil, že

v souzeném případě, pokud žalovaný neprokázal odůvodněnost dotčeného tvrzení

o žalobkyni, že je zloděj a podrazník, že okradla bydlící o 800.000,- Kč, a následně, že je tento podvod stál 1,000.000,- Kč, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, přičemž tento zásah odůvodňoval přisouzení příslušného zadostiučinění.

Z uvedeného je zřejmé, že nelze učinit závěr, že by napadené rozhodnutí bylo

v označeném výroku rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jak to má

na mysli ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Není tak v případě dovolání žalovaného dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny

za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů

v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni

z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a/ vyhlášky činí sazba odměny ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,- Kč. Protože však bylo dovolání odmítnuto, činí sazba odměny 50% z této částky, t.j. 6.250,- Kč

(§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 této vyhlášky). Současně bylo přihlédnuto k tomu, že

v tomto případě byl učiněn pouze jediný úkon právní služby, takže bylo nutno

s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky snížit sazbu odměny opět o 50 %, t.j.

na částku 3.125,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobkyně činí 3.200,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu