30 Cdo 1884/2001
Datum rozhodnutí: 08.11.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1884/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl ve věci péče o nezletilého K. Č., zastoupeného opatrovníkem Okresním úřadem v Ú., syna J. K., zastoupeného Mgr. D. N. a L. K., zastoupené advokátkou, o zákazu styku s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. P 356/96, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2000, č.j. 19 Co 218/2000-250, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2000, č.j. 19 Co 218/2000-250, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15.2.2000, č.j. P 356/96-213, ve výroku, jímž se zakázal styk otce s nezletilým K. Č. (čímž změnil rozsudek tohoto soudu ze dne 31.7.1996, č.j. Nc 147/96-11), změněn ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti otce nahradit státu náklady v částce 7.490,50 Kč dokazování tak, že nepřiznal státu právo na náhradu těchto nákladů.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud (k odvolání otce, namítajícího, že znalci sice tvrdili, že u nezletilého K. zjistili hyperkinetický syndrom, označujíce ho za závažné psychické onemocnění, ač nepoužili žádné odborné metody a testy, jímž by mohl být tento syndrom zjištěn. Pokud znalci doporučili zákaz styku s nezletilým na 1 rok až rok a půl, tato doba již uplyne za 2 měsíce; pokud vyhledal syna několikrát ve škole, nikdy s ním nemluvil o důvodech, proč s ním není a důvodem setkání bylo vždy pouze předání dárků nezletilému) dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v souladu se zjištěným skutkovým stavem, když provedené důkazy řádně zhodnotil i správně posoudil, proto zcela i odkázal na jeho správné odůvodnění rozsudku. Dále odvolací soud poukázal na to, že před soudem prvního stupně byl vypracován znalecký posudek znalců PhDr. I. Ch., MUDr. J. Ř. a MUDr. J. Š. a ze závěrů posudků vyplývá jejich doporučení, aby styk otce s nezletilým byl přerušen alespoň na období 12 až 18 měsíců, protože vyžaduje vzhledem ke psychickému onemocnění nezletilého období klidu a stability výchovného prostředí. Po uplynutí delší doby (víc než 18 měsíců), protože zájem otce o podíl na výchově stále trvá, bylo by proto za předpokladu dodržení znalci navrženého ochranného režimu po dobu 12 až 18 měsíců uvažovat o obnovení styku otce s nezletilým K. Ze zprávy opatrovníka i z odvolání otce však bylo zjištěno, že otec nerespektoval stanovené doporučení uvedené znalci, ani soudní rozhodnutí ( předběžné opatření) a styk otce tedy nebyl přerušen. I když se nejednalo o plnohodnotný styk, pouze o krátké návštěvy nezletilého ve škole, nebyl tedy vytvořen potřebný klidový režim a navíc podle vyjádření opatrovníka se chování otce nezměnilo, spíše od vydání rozsudku soudu prvního stupně se zhoršuje; neshledal proto odvolací soud žádné důvody, pro které by rozhodnutí ve věci samé mělo být změněno nebo zrušeno a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej ve výroku o povinnosti otce zaplatit státu náklady řízení ve výši 7.490,50 Kč, když bylo zjištěno, že je nezaměstnaný a od 1.12.1999 pobírá hmotné zabezpečení ve výši 3.328,-Kč po dobu 3 měsíců a po stejnou dobu 2.663,-Kč měsíčně; byly proto u něho předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

Proti uvedenému rozsudku podal otec dovolání, na základě ustanovení § 241 odst.3 písm.b), c) a d) o. s. ř. Navrhoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že pokud soudy své rozhodnutí postavily na znaleckém posudku znalců vypracovaném dne 18.2.1999, vyšetření bylo provedeno 22.12.1998 v ambulanci psychologie a psychiatrie Ž. polikliniky v Č., proti němuž vznesl námitky podjatosti a to také i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Žádal revizní soudně znalecký posudek a jeho návrhu nebylo vyhověno ani soudem prvního stupně ani odvolacím soudem. Vytýkal, že znalecký posudek by neměl být starší jednoho roku, neboť u nezletilého čas plyne intenzivněji, a k podstatným změnám může dojít již i za čtyři měsíce. Uváděl, že se nikdy vůči synovi nedopustil sebemenšího provinění; znalci však nevzali v úvahu, že nezletilý byl očitým svědkem, jak jeho otec byl do krve zbit manželem matky, přičemž na násilí se podílela i jeho matka. Nikdy se však neprokázalo, že by popouzel nezletilého proti stávajícímu manželu matky.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou-účastníkem řízení (§ 240 odst.1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem, a splňuje i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§ 243a odst.1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst.1 o.s.ř.)

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně věci samé § 238 odst.1 písm. a) o. s. ř., ovšem ve druhém odstavci se výslovně stanoví, že není dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině s výjimkou rozhodnutí o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu i určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení. Důvod přípustnosti tedy podle uvedeného ustanovení není dán.

Nejsou zde dány ani podmínky stanovené v § 239 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nevyslovil (§ 239 odst.1 o.s.ř.) Otec takový návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku ani nepodal (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Třetí odstavec zmíněného ustanovení rovněž vylučuje přípustnost dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině.

Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.

Dovolatel uplatnil důvod dovolání, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241 odst.3 písm.b/ o.s.ř.), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst.3 písm.c/ o.s.ř. ) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst.3 písm.d/ o.s.ř.).

Dovolatel uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o. s. ř. ani nijak nespecifikoval, tedy, že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; zde je nutno podotknout, že tento dovolací důvod se týká jiných v § 237 odst.1 o. s. ř. neuvedených vad, ke kterým však dovolací soud může přihlédnou pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( § 242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Protože tedy rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 o. s. ř. (které z obsahu spisu nevyplývají a ani dovolatelem nebyly tvrzeny), dovolací soud, aniž by se mohl zabývat důvodností dovolání, dovolání otce nezletilého odmítl, protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému žádné ustanovení o. s. ř. dovolání nepřipouští ( § 243b odst. 4, § 218 odst.1 písm,.c/ o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2001



JUDr. Julie Muránská, v.r.

předsedkyně senátu