30 Cdo 1873/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1873/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) B. M., a b) Z. R., obou zastoupených JUDr. J. S., advokátem proti žalované společnosti N., a.s., zastoupené Mgr. I. S., advokátem o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 133/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2006, č.j. 1 Co 192/2005-202, t a k t o :


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2006, č.j. 1 Co 192/2005-202, s e ve výroku III., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a dále ve výrocích IV., V. a VI. o náhradě nákladů řízení, z r u š u j e, a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 23 C 133/2003-167, výrokem I. uložil žalované zaslat žalobkyním doporučený dopis ve znění: Jako vydavatel reklamního katalogu N., a.s. a kalendáře pro rok 2002, vydaných N., a.s., se omlouváme za zveřejnění fotografie, a to v reklamním katalogu na straně 22 a v kalendáři pro rok 2002 na straně kalendáře pro měsíc srpen. Fotografie B. M. a Z. R. byly použity bez jejich souhlasu a proti jejich vůli. Za zveřejnění těchto fotografií v katalogu v kalendáři pro rok 2002 se omlouváme B. M. a Z. R. Výrokem II. uložil žalované uveřejnit na své náklady v časopise S. k. text omluvy ve stejném znění. Výroky III. a IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním každé 150.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem.


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná použila fotografie, zachycující obě žalobkyně, ke komerčním účelům do svého kalendáře pro rok 2002 (500 kusů) a katalogu výrobků (200 kusů) bez jejich souhlasu, bez zákonné licence, či jiného oprávněného způsobu. Předmětná fotografie je svým obsahem a formou fotografií výjimečnou, když na ní byly zachyceny obě žalobkyně ve své vrcholné formě, a to za účelem prezentace jejich osoby. Užitím fotografie ve fotografické koláži s podobiznami jiných sportovců, jejichž sportovní úspěchy ve stejném odvětví, jakému se věnují žalobkyně, nedosahují úrovně jejich sportovních úspěchů, došlo ke snížení důstojnosti žalobkyň mezi sportovní veřejností. Použití fotografie žalobkyň v koláži s pomeranči působilo špatným dojmem, znevažovalo sportovní význam obou žalobkyň.


Soud prvního stupně na základě výše uvedených skutečností došel k závěru, že žalovaná zasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobkyň, a to do jejich práva k podobizně a dále také do práva na ochranu vážnosti a jejich důstojnosti ve společnosti, a to ve značné míře. S ohledem na rozsah, intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu bylo nutné vedle přisouzeného morálního zadostiučinění přiznat žalobkyním i přiměřené peněžité zadostiučinění. Při stanovení jeho výše bylo přihlédnuto k významnému postavení žalobkyň ve sportovním světě, k charakteru samotného užití fotografie v kalendáři a katalogu žalovaného, k negativnímu dopadu užití fotografie ve vztahu k osobám z jejich okolí, apod.


K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 1 Co 192/2005-202, výrokem I. rozsudek krajského soudu potvrdil v odstavci I. výroku s tím, že žalovaná je povinna zaslat doporučený dopis s omluvou každé ze žalobkyň. Výrokem II. dále tento rozsudek potvrdil v odstavci II. výroku, který se týká povinnosti žalované uveřejnit omluvu v časopisu S. k., stejně jako v odstavcích III. a IV. výroku, pokud jimi bylo uloženo žalované zaplatit každé ze žalobkyň 25.000,- Kč. Ve zbývající napadené části odstavce III. a IV. výroku, pokud jím bylo uloženo žalované zaplatit každé ze žalobkyň 125.000,- Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok III.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů placených státem před soudy obou stupňů (výroky IV. až VI.).


Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalovaná neoprávněně zasáhla do práva na ochranu podoby žalobkyň ve smyslu § 12 odst. 1 občanského zákona (dále jen o.z. ), a dovodil, že jako přiměřený prostředek nápravy se jeví především omluva oběma žalobkyním a současně její uveřejnění v již zmíněném sportovním časopise (§ 13 odst. 1 o.z.).


Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích se však odvolací soud od právního závěru krajského soudu odchýlil. Připomněl, že náhrada nemajetkové újmy v penězích přichází v úvahu jen tehdy, pokud byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, či došlo ve značné míře k zásahu do jiné složky osobnosti fyzické osoby včetně práva na podobu (§ 13 odst. 2 o.z.). Ze skutečnosti, že fotografie žalobkyň byla uveřejněna v koláži s vyobrazením pomerančů, a že šlo o reklamní kalendáře a katalog žalovaného, podle mínění soudu nelze takový zásah do důstojnosti fyzické osoby žalobkyň a jejich vážnosti ve společnosti ve značné míře dovodit.


Značná míra zásahu byla naplněna pouze ve vztahu k porušení práva žalobkyň na ochranu jejich podoby, neboť fotografie byla použita v tiskovinách, které byly šířeny do obchodních míst a fitcenter v celé republice. Odvolací soud zdůraznil, že krajský soud při stanovení výše náhrady dostatečně nedocenil tu skutečnost, že fotografie byla ve větším rozsahu uveřejněna pouze v kalendáři, a to na jedné straně věnované měsíci srpnu, který však byl rozšířen pouze ve dvoustech kusech a pokud jde o reklamní katalog (500 kusů), fotografie žalobkyň se v něm nalézá pouze na předposledním listě ve zcela malých rozměrech a je v podstatě přehlédnutelná. Za těchto okolností považoval odvolací soud za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích pro každou ze žalobkyň výši 25.000,- Kč.


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobkyň dne 2. března 2006 a právní moci nabyl dne 12. března 2006.


Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podaly žalobkyně dne 24. dubna 2006 včasné dovolání. Odkazují na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Upozorňují, že Vrchní soud v Olomouci při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy nesprávně užil analogii s ustanovením § 444 odst. 3 o.z. Dále trvají na tom, že k intenzivnímu zásahu do důstojnosti a vážnosti žalobkyň skutečně došlo, a to jednak tím, že s tiskovinami žalované přišly do kontaktu převážně osoby profesně a osobně blízké žalobkyním a také tím, že (s ohledem na zaměření) působily na veřejnost delší časové období než např. denní tiskoviny. V případě kalendáře to byla doba jednoho roku a v případě katalogu doba blíže neurčitelná. Tak přišlo s tiskovinami do kontaktu množství osob srovnatelné s počtem čtenářů regionálního nebo i celostátního periodika a to opakovaně. Dovolatelky připomínají, že nikdy neměly zájem na spolupráci s žalovanou tak, že by žalovaná (vy)užívala sportovních úspěchů žalobkyň k propagaci svých výrobků. Naopak takovou spolupráci vždy odmítaly, mimo jiné z důvodu, že by je tato spolupráce znevážila u osob z jejich okolí, stejně jako u osob, které jako příznivci sportovního odvětví žalobkyň sledovaly jejich sportovní úspěchy. Vážnost žalobkyň obě tiskoviny snižují především tím, že žalobkyně jsou na nich uvedeny anonymně, a to spolu se sportovci, kteří nedosahují sportovních výsledků žalobkyň. Fotografie obou žalobkyň jsou vyhotoveny neesteticky a (i tím) snižují jejich vážnost. Celkové vyznění těchto fotografií je urážlivé a velmi nedůstojné.


Dovolatelky proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


K dovolání žalobkyň se vyjádřila podáním ze dne 18. června 2006 žalovaná. Ztotožňuje se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyň v celém rozsahu zamítnuto.


Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.


Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v dovoláním napadeném výroku III. ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.


Dovolatelkami uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.


Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením (§ 12 odst. 1 o.z.).


Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění.


Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.


V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.


Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.


Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní.


Odvolací soud výslovně dovozuje, že žalovaná popsaným způsobem neoprávněně zasáhla do osobnostního práva žalobkyň na podobu (§ 12 odst. 1 o.z.). Ač je zřejmé, že v tomto případě skutečně došlo k zásahu do osobnostních práv každé z žalobkyň, je třeba přesto připomenout, že zcela zřejmě nešlo o zásah do práva na podobu, ale ve skutečnosti o dotčení práva k podobizně. Zatímco totiž obsahem práva na podobu (vyvozovaného z ustanovení § 11 o.z.) je užívací a dispoziční právo ve vztahu k zachycení podoby fyzické osoby, obsahem práva k podobizně (§ 12 o.z.) je užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k ní. V pozitivním smyslu toto právo zahrnuje oprávnění užívat podobiznu sám, a to jakýmkoliv způsobem, případně též udělovat jiným souhlas k jejímu užívání. V negativním smyslu toto právo zahrnuje oprávnění bránit se proti neoprávněnému použití podobizny. Potud se tedy nejeví zvolená klasifikace žalovanou zasaženého práva odvolacím soudem jako přesná a přiléhavá.


Soudy obou stupňů podanou žalobu dále posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu.


Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. se tak uplatní u těch zásahů do její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které odůvodňují jejich kvalifikaci jako neoprávněných (protiprávních). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.


Jak již bylo uvedeno, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal předpoklady pro to, aby žalobkyním byla přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích, avšak (jak již bylo uvedeno) při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích se od právního závěru krajského soudu odchýlil. Odůvodnil to konstatováním, že náhrada nemajetkové újmy v penězích přichází v úvahu jen v případě, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, či došlo ve značné míře k zásahu do jiné složky osobnosti fyzické osoby včetně práva na podobu. Ze skutečnosti, že fotografie žalobkyň byla uveřejněna jako koláž, a že šlo o reklamní kalendáře a katalog žalovaného, však takový zásah proti důstojnosti žalobkyň a jejich vážnosti ve společnosti (ve značné míře) nedovodil. Značná míra zásahu byla podle odvolacího soudu naplněna pouze ve vztahu k porušení práva žalobkyň na ochranu jejich podoby, neboť fotografie byla použita v tiskovinách, které byly šířeny do obchodních míst a fitcenter v celé republice. Současně vzal v úvahu nepříliš výrazný počet takto šířených vyobrazení.


Je jistě nezadatelným právem fyzické osoby svobodně se rozhodnout, zda její zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde podobizny) bude využito např. pro komerční, reklamní, resp. obdobné účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v § 12 odst. 2 a 3 o.z. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. (obdobně srovnej K. K., J. Š. a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 371 a 372). Nadto tento zásah může být (a často skutečně také i bývá) provázen dalším dotčením osobnostní sféry postižené fyzické osoby, které se od tohoto zásahu odvíjí. Lze jmenovat především oblast důstojnosti fyzické osoby, její vážnosti ve společnosti, její pověst (renomé), apod. Z žaloby vyplývá, že na dotčení těchto chráněných stránek osobnosti žalobkyně též poukazují, avšak odvolací soud se s touto jejich argumentací (vycházející ze specifického postavení žalobkyň ve světě sportu, do něhož byly materiály obsahující sporné fotografie směřovány) v podstatě odpovědněji nevypořádal. Neměl tak předpoklady pro spolehlivou úvahu o míře dotčení osobnosti obou žalobkyň a následně tak o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z.


Z uvedených důvodů tedy nelze napadený rozsudek považovat v dovoláním napadeném výroku ve věci samé za správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) jej proto s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. v této části a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu v daném rozsahu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).


Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. února 2007


JUDr. Pavel P a v l í k


předseda senátu