30 Cdo 1871/2014
Datum rozhodnutí: 22.10.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, předpisu č. 216/1994Sb.



30 Cdo 1871/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné VB Leasing CZ, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, identifikační číslo osoby 60751606, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 406/48, proti povinným 1) VS CRIADO s. r. o. , se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, identifikační číslo osoby 27983692 a 2) V. S., pro 92 142,- Kč s příslušenstvím, vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Krejstou, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 159 EX 01791/13, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2013, č. j. 11 Co 551/2013-39, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 23. října 2013, č. j. 159 EX 01791/13-009, kterým soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta, Exekutorský úřad Brno-město, zamítl exekuční návrh oprávněné. Odvolací soud shodně s rozhodnutím soudního exekutora uzavřel, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je třeba hodnotit rozhodčí doložku, podle níž se smluvní strany dohodly, že veškeré majetkové spory z úvěrové smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem, kterého určí Sdružení rozhodců, s. r. o., jako neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť rozhodčí smlouva předpokládala, že konkrétního rozhodce vybere bez jakýchkoli pravidel a účasti povinných předseda dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Protože rozhodčí doložka nebyla platně uzavřena, nebyla dána pravomoc rozhodce k projednání a rozhodnutí sporu mezi účastníky podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ) a chybí tedy vykonatelný exekuční titul ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen exekuční řád ).
Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že rozhodčí doložka stanovující způsob určení rozhodce tak, že jej jmenuje předseda dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců, a. s., je neplatná. Oprávněná má za to, že takto formulovaná rozhodčí doložka stanoví jasný, jednoduchý a transparentní mechanismus, dle kterého má být rozhodce ad hoc určen. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu je odkazováno na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nicméně tyto bez bližšího odůvodnění modifikují způsobem, který vyvolává otázky nejen ve vztahu k nim samotným, nýbrž i ve vztahu právě k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 , dle dovolatelky je třeba toto rozhodnutí podrobit revizi pohledem zákona č. 19/2012 Sb., který s účinností od 1. 4. 2012 novelizuje zákon o rozhodčím řízení. Dovolatelka se domnívá, že zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012 stranám umožňoval stanovit si postup vedení rozhodčího řízení v pravidlech pro rozhodčí řízení, vč. způsobu učení osoby rozhodce, a to též s intervencí třetí, stranami dohodnuté osoby tzv. arbitrážního centra či appointing authority . Vydávají-li arbitrážní centra pravidla pro vedení rozhodčího řízení, není a nebyla tato skutečnost v rozporu se zákonem a dle dovolatelky je třeba odmítnout závěr obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, že appointing authority musí být pouze stálý rozhodčí soud. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrhu na nařízení exekuce vyhoví, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou transparentnosti výběru rozhodce ve vztahu k exekučnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a není důvodu se od této judikatury odchylovat. Tento závěr Nejvyššího soudu je nadto v souladu s ustáleným výkladem Ústavního soudu, který dlouhodobě zdůrazňuje požadavek konkretizace a individualizace rozhodce a transparentnost jeho výběru. Za transparentní (a tedy i platná) nejsou považována např. taková ujednání, podle nichž má být rozhodce vybrán ze seznamu vedeného rozhodčí společností, jež není stálým rozhodčím soudem, a určen takovou společností, jejím předsedou, jednatelem apod., přičemž tyto požadavky na výběr ad hoc rozhodce Ústavní soud vztahuje na rozhodčí doložky obecně, nikoli pouze na rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11, ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 3406/10).
Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy se Nejvyšší soud zabýval rovněž ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněném pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012, určující pro řešení sporů mezi účastníky jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Také s ohledem na tento závěr není důvod, aby dovolací soud posoudil jím již vyřešenou právní otázku jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2014

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu