30 Cdo 1870/2011
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 11 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák., § 55 odst. 2 písm. d) předpisu č. 20/1966Sb., § 67 odst. 10 písm. a) předpisu č. 20/1966Sb.




30 Cdo 1870/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Andreou Maláskovou, advokátkou se sídlem v Tišnově, Hornická 901, proti žalované 1) MUDr. J. M. , 2) MUDr. D. D. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 60/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co 161/2010-124, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

St r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7.4.2010, č.j. 24 C 60/2008-59 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal a) určení, že první žalovaná vyhotovením a předáním zprávy o duševním stavu žalobce Policii České republiky hrubě a neoprávněně zasáhla do osobnostní sféry žalobce, b) určení, že druhá žalovaná poskytnutím údajů ze zdravotnické dokumentace žalobce první žalované a Policii České republiky hrubě a neoprávněně zasáhla do osobnostní sféry žalobce, c) uložit povinnost první žalované zaslat žalobci písemně k jeho rukám omluvu tohoto znění: Omlouvám se žalobci, ze jsem vyhotovila zprávu o zdravotním stavu žalobce, která vycházela z informací MUDr. D. D., tuto jsem předala Policii České republiky, a to bez registrace žalobce jako pacienta a bez jeho vyšetření , d) uložit povinnost druhé žalované zaslat žalobci písemně k jeho rukám omluvu tohoto znění: Omlouvám se žalobci, ze jsem poskytla neoprávněně údaje z jeho zdravotní dokumentace první žalované a Policii České republiky , e) uložit povinnost první žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, f) uložit povinnost druhé žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,-Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) poskytla na výzvu Policii České republiky požadované informace. Nešlo však o zdravotní či osobní údaje žalobce a zmíněný postup žalované 1) nebyl porušením právní povinnosti vůči žalobci ani neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv. Byl přitom veden úvahou, že jestliže by první žalovaná bez souhlasu žalobce k dotazu policie sdělila údaje chráněné institutem povinné mlčenlivosti, došlo by k porušení povinnosti dle § 55 odst. 1 písm. d) (správně mělo být citováno ustanovení § 55 odst. 2 písm. d)) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen zákon o péči o zdraví lidu ) a protiprávnost by nešlo vyloučit ani poukazem na plnění obecné povinnosti vyhovět dožádání dle § 8 odst. 1 tr. ř. Dle § 8 odst. 4 tr. ř. lze totiž (kromě taxativně stanovených výjimek) plnění této povinnosti odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti (tj. i povinnost mlčenlivosti zdravotnického pracovníka). Žalovaná 2) neposkytla policii žádné údaje ze zdravotnické dokumentace žalobce a z obsahu dokazování nevyplynulo, že by protiprávně poskytla údaje o žalobci první žalované, když dotaz policie směřoval na první žalovanou nikoli na druhou žalovanou. Porušení právní povinnosti a existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Druhou žalovanou tvrzené poskytnutí údajů dne 2.6.2005 v souvislosti s posouzením řidičské způsobilosti žalobce bylo pro účely vymezeného předmětu řízení zcela bez relevance. Soud prvního stupně byl dále veden úvahou, že i kdyby druhá žalovaná údaje z dokumentace v souvislosti s dotazem policie na první žalovanou učiněném dne 16.9.2005 první žalované skutečně poskytla, nejednalo by se z její strany o porušení právních povinností dle zákona o péči o zdraví lidu ani o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, když takové jednání druhé žalované by bylo v souladu s ustanovením § 67b odst. 10 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co 161/2010-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná 1) na výzvu policie předala policii informativní zprávu , která neobsahovala citlivé informace o zdravotním stavu žalobce a že žádné vyšetřování tento závěr nevyvrátilo. Skutečnost, že onu zprávu žalovaná 1) po vrácení policií jako nepotřebnou skartovala před uplynutím skartační lhůty nemůže jít k tíži žalovaných. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 67b odst. 2) zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu zdravotnická dokumentace, kterou je lékař povinen vést obsahuje: a) osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, b) informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče. Podle výsledků řízení taková informativní zpráva" policii poskytnuta nebyla, proto ji nelze považovat za nezbytnou součást zdravotnické dokumentace a nevztahuje se na ni ani skartační řád. Žalobce nikterak neprokázal, že by žalovaná 2) nad rámec tzv. zákonné licence poskytovala lékařské zprávy, ať již veřejnosti nebo vedení domova důchodců nebo jinde, a proto se nemohlo jednat o protiprávní porušení osobnostních práv žalobce. Odvolací soud uzavřel, že tvrzené zásahy ze strany obou žalovaných buď nenesou znak protiprávnosti nebo nebyly v řízení prokázány. Chybí tak jeden ze základních zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaných z porušení osobnostních práv fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též dovolatel ). Za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Žalobce má za to, že jím podané dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; dle názoru dovolatele se jedná o rozhodnutí, které má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, neboť má obecný dopad na případy obdobné povahy a navíc řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud uspokojivě vyřešena. Odvolací soud (ale i soud prvního stupně) dle názoru žalobce rozhodl v rozporu s hmotným právem, když došel k závěru, že jednáním žalovaných nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. V průběhu řízení před soudy nižších stupňů vyšlo najevo, že žalovaná 1) nepopírá, že by předala určitou zprávu o žalobci Policii ČR, tudíž toto tvrzení žalobce lze označit za nesporné, naproti tomu, žalovaná 1) neprokázala své tvrzení, že v uvedené zprávě nebyly obsaženy žádné osobní a citlivé údaje žalobce, když lze předpokládat, že minimálně pro identifikaci dané věci, osobní údaje ve zprávě obsaženy být musely. Podle názoru dovolatele neměla žalovaná 1) právo předávat Polici ČR jakoukoliv zprávu o dovolateli. V tom žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu jak odvolacím soudem, tak soudem prvního stupně. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2006, sp.zn. I. ÚS 321/06 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008, sp.zn. 30 Cdo 1941/2007. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dne 2.6.2005 ji žalobce požádal o vyšetření na řidičský průkaz a žalobce souhlasil s ohledem na předcházející hospitalizaci na psychiatrii se svým psychiatrickým vyšetřením. Policii ČR ani žádnému jinému obyvateli Domova pro seniory žádné informace neposkytla. Tyto skutečnosti jsou zjistitelné ze zdravotní dokumentace žalobce, kterou je nutné vyžádat se souhlasem žalobce. Porotce si není vědoma žádného pochybení ve vztahu k žalobci navrhla obsahově (§ 41 odst.2 o.s.ř.), aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Dovolatel za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda zákon o péči o zdraví lidu umožňoval žalované 1), jako pracovnici ve zdravotnictví, poskytnout policii jakoukoliv informaci o žalobci, která mohla obsahovat osobní a citlivé údaje žalobce. Odvolací soud a stejně tak i soud prvního stupně, však na vyřešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Nezabýval se totiž posouzením zda poskytnutím informací o žalobci došlo ze strany žalované 1) k porušení ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, protože dospěl k skutkovému závěru, že žalovaná 1) neodeslala na OO PČR lékařskou zprávu, ale pouze zprávu informativní, která neobsahovala žádné zdravotní či osobní údaje žalobce. Zpráva byla následně ze strany OO PČR Tišnov vrácena jako neupotřebitelná a vzhledem k tomu, že se nejednalo o lékařskou dokumentaci a pro první žalovanou byla nepotřebná, tuto skartovala . Tento skutkový závěr nebyl v řízení před soudy obou stupňů zpochybněn a činí-li tak žalobce v dovolání tím, že tvrdí přítomnost osobních a citlivých informací, pak uplatňuje dovolací důvod spočívající v neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Vychází tak fakticky (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně nadto nelze vytknout, že by nesprávně vyložily ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, neboť jejich výklad je v souladu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 18.12.2006, sp.zn. I. ÚS 321/06 podle něhož, právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. K omezení takového práva lze nicméně přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo co nejširšího uplatnění obou chráněných hodnot. Ve vztahu k mlčenlivosti založené § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu je nutné informace pro trestní řízení vyžadovat postupem podle § 8 odst. 5 trestního řádu. Nepřípadný je rovněž poukaz dovolatele na nerespektování závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008, sp.zn. 30 Cdo 1941/2007. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že k porušení práva na čest může dojít nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, respektive je-li obsah kritiky nepřiměřený posuzovanému jednání kritizovaného a vyplývá-li z ní úmysl znevážit či urazit kritizovanou osobu (tzv. intenzivní exces), jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (§ 11 obč. zák.). V přezkoumávané věci se však lékař žádných difamačních tvrzení nedopustil, to ostatně ze strany žalobce v řízení ani tvrzeno nebylo. I když ve vztahu k druhé žalované dovolatel žádný dovolací důvod neuplatňuje, nezbývá i zde než konstatovat, že závěr soudů obou stupňů o tom, že ze strany druhé žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, odpovídá ustanovení § 67 odst. 10 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu