30 Cdo 1869/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 1869/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce JUDr. T. M. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 272/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 70 Co 500/2014-153, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 70 Co 500/2014-153, se vyjma té jeho části výroku I., jíž došlo ke změně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2014, č. j. 23 C 272/2012-80, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 171.750,- Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena žalovanou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno před soudem prvního stupně pod sp. zn. 23 C 99/2003 (původně 23 C 5/2000) (dále též namítané řízení ) a trvalo téměř 13 let. Žalobce se před zahájením tohoto řízení obrátil na žalovanou s žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, které podle výpočtů žalobce mělo dosahovat částky ve výši 233.625,- Kč. Žalovaná souhlasila pouze s uhrazením částky 79.800,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. září 2014, č. j. 23 C 272/2012-80, žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce, vzniklou porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou 76.800,- Kč (soud v odůvodnění vyložil, na základě jaké úvahy a při hodnocení jakých kritérií dospěl k této částce), avšak s přihlédnutím k již k poskytnutému plnění žalovanou, která žalobci vyplatila zadostiučinění ve výši 79.800,- Kč, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 70 Co 500/2014-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 23.012,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z této částky od 28. prosince 2012 do zaplacení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 31.399,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 8.228,- Kč.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že označené řízení trvalo celkem cca 12 let a 9 měsíců. Odvolací soud se ovšem neztotožnil se soudem prvního stupně určenou výší výchozí částky, z níž je třeba vycházet při stanovení finanční satisfakce. Soud prvního stupně stanovil výši výchozí částky na 16.000,- Kč, zatímco odvolací soud byl toho názoru, že s ohledem na délku průtažného řízení celkem 12 let a 9 měsíců, je nutno vycházet z částky zohledňující podstatné překročení délky řízení, již lze považovat ještě za akceptovatelnou, za niž považuje 17.500,- Kč za rok. Podle odvolacího soudu dosahuje základní výše finanční satisfakce (při krácení náhrady za první dva roky řízení na 50 %) částky 205.625,- Kč. Odvolací soud vysvětlil, že z pohledu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ), považoval za důvodné 10 % zvýšení základní částky s ohledem na zjištěné průtahy v řízení. Průtahy totiž nebyly podstatné, jelikož celková délka řízení byla zásadně ovlivněna tím, že jeden z jeho účastníků zemřel a v řízení nebylo možno pokračovat dříve, než bylo postaveno najisto, kdo je jeho nástupcem. Odvolací soud dále považoval za opodstatněné snížení základní částky o 10 % v důsledku podílu žalobce (v namítaném řízení v roli žalovaného), který se v jeho řízení nechoval jako účastník, jemuž záleží na včasném rozhodnutí o žalobě. Zohlednil dále i to, že řízení o nároku uplatněném žalobou nebylo po právní stránce jednoduché a vysvětlil, jaké skutečnosti ho vedly k tomu, že namítané řízení nepovažoval za jednoduché. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil k 40 % snížení základní částky a dále dovodil, že význam řízení pro žalobce byl nižší než standardní a proto snížil základní částku o 10 %. Ve výsledku tedy došlo ke korekci základní částky 205.625,- Kč jejím snížením o 50 % a tedy na částku 102.812,50 Kč, kterou by měl žalobce obdržet jako finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná již z tohoto titulu žalobci v rámci předběžného projednání nároku zaplatila částku 79.800,- Kč, k úhradě zbývá rozdíl obou částek (102.812,5 79.800), tj. částka 23.012,50 Kč, která byla měnícím rozsudečným výrokem odvolacího soudu žalobci přisouzena.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. v rozsahu zamítnutí žaloby v částce 148.737,50 Kč) podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezil následovně:
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud či dovolací soud ) ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dovolatel v tomto směru poukázal na následující závěr dovolacího soudu: Trvalo-li původní řízení převážně po dobu před 26. 4. 2006, nebyl takový prostředek k dispozici a v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zákonem č. 160/2006 Sb. Z hlediska celkové délky řízení je pak třeba brát v úvahu i tu jeho část, která probíhala před tím, než pro Českou republiku nabyla závaznosti Úmluva o ochraně lidských práva a svobod (18. 3. 1992).
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, z něhož zvýraznil následující část: V tomto ohledu pak nelze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že by rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve srovnatelných věcech neměla být vodítkem pro stanovení odškodnění na národní úrovni v režimu § 31a odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Právě naopak. Jelikož odvolací soud při stanovení odpovídajícího odškodnění žalobkyně za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P 18/2003 nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení jejího práva, který by opravňoval přiznání nižšího odškodnění, než přiznává Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech proti České republice, je jeho právní posouzení nároku žalobkyně neúplné a tudíž nesprávné.
Podle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu je také v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále již Stanovisko ). Dovolatel zejména zdůraznil, že ze Stanoviska vyplývá, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EU) za jeden rok řízení , a že při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů . Dovolatel dále obecně bez bližší argumentace ve svém dovolání cituje některá další ustanovení Stanoviska.
Mimo výše uvedené dovolací námitky dovolatel vymezil pět právních otázek, na jejichž vyřešení podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
První vymezená právní otázka se týká problematiky extrémní délky řízení . Dovolatel ji formuluje následovně: Zda za takový extrém je možno považovat dobu 13 let trvání řízení a zda v takovém případě má být odškodnění nastaveno v základní částce blíže či odpovídající částce 20.000,- Kč za jeden rok?
Druhá dovolatelem vymezená právní otázka souvisí s kritérii, podle kterých lze považovat věc za složitou kauzu . Dovolatel při vymezení této otázky velmi kazuisticky popisuje skutečnosti, které byly posuzovány v namítaném řízení, a ptá se, zdali je možné toto řízení považovat za složitou kauzu . Tuto otázku dále rozvíjí v tom směru, zda je takto definovaná kauza důvodem pro snižování základní částky podle § 31a odst. 3 OdpŠk.
Třetí právní otázka se týká významu řízení pro žalobce. Dovolatel se ptá, je-li skutečnost, že advokát je pojištěn se spoluúčastí , důvodem pro snižování základní částky dle § 31a odst. 3 OdpŠk.
Čtvrtá vymezená právní otázka se týká výše odškodnění ve vztahu k úroku narůstajícímu v průběhu průtažného řízení. Dovolatel se ptá, zdali ta skutečnost, že úrok z prodlení ve výši 15% p. a. od 20. 6. 1999 do právní moci rozhodnutí 24. 2. 2012 činí cca 190 % jistiny, tedy že celkový dluh žalobce narostl v průběhu řízení na 3násobek své původní hodnoty, není skutečností, která by měla být zohledněna v podobně navýšení základní částky pro odškodnění za rok trvání průtahů v řízení?
Pátou právní otázku dovolatel vymezil následovně: Zda se postup soudů, který je nesprávným právním posouzením kauzy (viz prvotní rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu) v tak jednoduché věci, není důvodem pro navýšení základní částky?
Závěrem dovolatel odkázal na názor, který vyslovil místopředseda Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) JUDr. Roman Fiala v článku publikovaném na http://novinky.cz a nazvaném Občanský zákoník dělá z lidí pokusné králíky, říká soudce Nejvyššího soudu , ze kterého má vyplývat, že spravedlnost má smysl jen v reálném čase, ne za deset let.
Dovolatel dále stručně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) a tvrdí, že zmínku odvolacího soudu o existenci pojištění dovolatele je možno označit za překvapivé rozhodnutí soudu, neboť otázka pojištění a plnění ze strany pojišťovny nebyla ve věci vůbec probírána .
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i jak bude rozvedeno níže zčásti důvodné.
Dovolatel předně v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011; tato právní argumentace není důvodná. Ačkoliv odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ze kterého vyplývá, že namítané řízení bylo zahájeno dne 14. ledna 2000 a tedy zhruba polovina tohoto řízení probíhala před přijetím zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl změněn OdpŠk, z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vzal v úvahu celkovou délku řízení, tj. 12 let a 9 měsíců, a nikoli pouze dobu po přijetí zák. č. 160/2006 Sb.
Odvolací soud se neodchýlil (jak namítá dovolatel) ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), v němž se mimo jiné uvádí, že přiznání nižšího odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, a to z důvodu snazší dostupnosti nápravy na národní úrovni, není na místě tehdy, jestliže v době porušení tohoto práva neměla poškozená k dispozici účinný prostředek nápravy, jenž byl zaveden až s účinností zákona č. 160/2006 Sb. Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud hodnotil celkovou délku řízení a své hodnotící úvahy patřičně v rozsudku také vyložil. Lze tedy uzavřít, že žádná z těchto dovolacích námitek nenastoluje takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nelze ani dovodit, že by odvolací soud v daném případě rozhodl v rozporu se Stanoviskem potud, pokud dovolatel odkazuje na Stanoviskem vymezenou výši základní částky, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, a která se má pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení. Dovolatel poukazuje na to, že je-li řízení extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možnost vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Ve vztahu k přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v souvislosti s nepřiměřenou délkou namítaného řízení dovolatel považuje přiznané zadostiučinění za nedostatečné. Podle dovolatele nebyla náležitě zhodnocena extrémně dlouhá délka řízení a ani v praxi dovolacího soudu nebylo dosud vyřešeno, co lze chápat extrémně dlouhou délkou řízení.
Jak ovšem Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (shodně např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Z označeného usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3453/2014 dále vyplývá: Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu.
V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).
S dovolatelem lze souhlasit, že délka namítaného řízení není standardní a z určitého pohledu ji lze hodnotit jako extrémní. Nelze však dospět k závěru, že by výše odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla zjevně nepřiměřená a neodpovídala dosavadní (shora citované) rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nelze totiž přehlédnout, že ze skutkových závěrů týkajících se namítaného řízení (které v dovolacím řízení nelze revidovat) vyplynulo, že se na celkové délce řízení podílela i složitost řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) a dále i jednání poškozeného, který se - jak správně zjistil odvolací soud -v namítaném řízení nechoval jako účastník, jemuž záleží na včasném rozhodnutí o žalobě , což nelze přičítat k tíži státu. Otázka stanovení výše zadostiučinění a s ní související dovolatelem vymezená první právní otázka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelem druhá vymezená právní otázka se týká kritérií, podle kterých lze považovat věc za složitou kauzu . Dovolatel formuluje otázku, zda situace v jeho věci může být důvodem pro snížení základní částky podle § 31a OdpŠk. Kritérium složitosti řízení Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně řešil (viz např. rozsudky ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, ze dne 27. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 17. Června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). Byl přijat názor, že faktory ukazujícími na složitost věci jsou například zapojení mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, skutková složitost věci v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, § 60, či požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. července 2003, č. 48568/99 § 64), složitost věci z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. prosince 2004, č. 71551/01, § 39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. dubna 2006, č. 15741/02, § 25; (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).
Pro složitost věci však svědčí i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována a v tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, přirozeně narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto musí projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání věci. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud se zmíněným verifikačním kritériím patřičně věnoval a své úvahy zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění svého rozsudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Nelze přitom uzavřít, že by odvolacím soudem přijatý závěr, vycházející ze zmíněného posouzení všech právně rozhodných okolností, byl nelogický či nemající opodstatnění ve zjištěném skutkovém stavu (který ostatně jak již bylo shora vyloženo nelze v dovolacím řízení revidovat) anebo snad kolidující s judikaturou dovolacího soudu.
Třetí právní otázka se týká výše významu řízení pro dovolatele a je formulována v tom směru, zda skutečnost, že advokát je pojištěn se spoluúčastí , je (může být) důvodem pro snižování základní částky dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud uvedl, že není možno tuto skutečnost (existenci pojištění) nevzít do úvahy a přistoupil ke snížení základní částky o 10 % z důvodu sníženého zájmu dovolatele. Svůj závěr založil na argumentaci, že Ať by byl proto výsledek (roz. namítaného) řízení jakýkoli, v případě přísudku žalované částky, jejího příslušenství a nákladů řízení žalobci (roz. bývalému klientovi nynějšího žalobce) by tyto částky nehradil žalovaný (roz. nyní žalobce) , ale jeho pojišťovna. To odůvodňuje 10 % snížení základní částky v souvislosti s nižším významem řízení pro žalobce.
Podle § 31a odst. 3 OdpŠk, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne ke konkrétním okolnostem případu. Současně též platí, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel shora formulovanou otázkou vymezil předpoklad přípustnosti dovolání způsobem, který de facto inklinuje k pouhému přezkumu právního posouzení zjištěného skutkového stavu věci (zde z hlediska skutkové okolnosti existence pojištění advokáta, kterou odvolací soud shledal zásadně významnou pro právní posouzení věci), což ovšem nelze považovat za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Úlohou dovolacího soudu přitom není dosazovat jiný (obsahový) význam dovolatelem vymezenému předpokladu (vymezeným předpokladům) přípustnosti dovolání, než který dovolatel v podaném dovolání skutečně učinil a předložil dovolacímu soudu k posouzení, zda v tomto směru lze přípustnost dovolání vskutku dovodit. Kromě toho dovolatel právní relevanci posouzení této otázky staví na pouhé okolnosti existence svého pojištění, přičemž zcela ponechává stranou další odvolacím soudem hodnocenou (jako pro meritum věci zásadně významnou) okolnost týkající se případného plnění ze strany pojišťovny. Takto vymezený (formulovaný) předpoklad přípustnosti dovolání proto nemohl v uvedeném směru přivodit věcný přezkum rozhodnutí.
Čtvrtá vymezená právní otázka se týká výše odškodnění ve vztahu k úroku narůstajícímu v průběhu namítaného řízení. Dovolatel formuluje právní otázku, zda skutečnost, že úrok z prodlení ve výši 15% p. a. od 20. 6. 1999 do právní moci rozhodnutí 24. 2. 2012 činí cca 190 % jistiny, tedy že celkový dluh žalobce narostl v průběhu řízení na 3násobek své původní hodnoty, není skutečností, která by měla být zohledněna v podobně navýšení základní částky pro odškodnění za rok trvání průtahů v řízení? Nejvyšší soud podobnou otázku (týkající se ovšem výše smluvní pokuty namísto úroků z prodlení) řešil např. v rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. V tomto rozhodnutí mimo jiné vyložil, že: Je proto třeba přihlédnout i k žalované smluvní pokutě a její případně narůstající výši v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud, že ke smluvní pokutě v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni přihlížet nelze, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu nesprávné.
Dále byla podobná otázka řešena i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, v němž dovolací vyložil a odůvodnil následující právní názor: Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice č. 12605/02, § 66, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována. Stejné pak platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení (§ 121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada může být v konečném rozhodnutí žalobkyni uložena.
Z dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud (v intencích shora připomenutí judikatury dovolacího soudu) nehodnotil výši úroku z prodlení, ač celkový dluh žalobce narostl v průběhu řízení na 3násobek své původní hodnoty . Odvolací soud se tak v řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pátou otázku dovolatel formuloval následovně: Zda se postup soudů, který je nesprávným právním posouzením kauzy (viz prvotní rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu) v tak jednoduché věci, není důvodem pro navýšení základní částky? Dovolatelem vymezená právní otázka se týká složitosti věci , k níž se již Nejvyšší soud vyjádřil výše, a proto postačí na shora přijaté závěry zcela odkázat.
Dovolatelův odkaz na rozhovor s místopředsedou Nejvyššího soudu, který byl publikován na internetu, přirozeně nelze považovat za relevantní ve vztahu k posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., respektive za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (jak by se od advokáta zastupujícího dovolatele standardně očekávalo.).
Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na judikaturu Ústavního soudu, je nutno k tomu uvést, že ve smyslu § 237 o. s. ř. řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v předmětném rozsahu jak se podává z rozsudečného výroku shora - podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu