30 Cdo 1865/2002
Datum rozhodnutí: 19.12.2002
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1865/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobců A) K. N. a B) I. N., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) T. M. a 2/ J. M., obou zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví spoluvlastnického podílu na nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 190/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince 2001, č. j. 12 Co 365/2001-48, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince 2001, č. j. 12 Co 365/2001-48, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. ledna 2001, č. j. 13 C 190/2000-31, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky spoluvlastnického podílu 48/1000, který je dosud zapsán jako SJM manželů T. a J. M., nemovitostí, a to objektu bydlení č. p. 608 na zastavěné ploše p. č. 251 a p. č. 251 o výměře 630 m2, zastavěná plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 65 pro katastrální území H., obec a okres O., a to K. N. ve vztahu k 24/1000 ve vztahu k celku a I. N. ve vztahu k 24/1000 ve vztahu k celku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodnutí ve věci samé zdůvodnil především tím, že sám neshledal, že by kupní smlouva ze dne 22. září 1997, na jejímž základě se žalovaní stali spoluvlastníky uvedené nemovitosti, byla absolutně neplatná, z čehož vycházeli žalobci ve své žalobě. Podstatné pak pro soud bylo, že v průběhu řízení dne 16. října 2000 (sami) žalovaní (kteří však zatím dotčené nemovitosti nevyklidili) od zmíněné kupní smlouvy platně odstoupili, takže podle ustanovení § 48 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") se tím uvedená smlouva od počátku ruší, takže žalobci jsou tím podílovými spoluvlastníky nemovitostí tak, jak uplatňují ve své žalobě. Podle soudu prvního stupně proto žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. prosince 2001, č. j. 12 Co 365/2001-48, s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud pro účely svého rozhodnutí zcela přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se posouzení právních vztahů účastníků tohoto řízení, vyplývajících ze sporné kupní smlouvy ze dne 22. září 1997. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že v průběhu řízení žalovaní účinně od této smlouvy odstoupili. Odvolací soud však současně poukázal na to, že přes uvedený hmotněprávní úkon jsou žalovaní i nadále zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci dotčených nemovitostí. Proto v tomto případě se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu u žalobců na požadovaném určení. Poukázal na to, že ač se v tomto případě fakticky obnovilo spoluvlastnické právo žalobců k předmětným spoluvlastnickým podílům na sporných nemovitostech, přesto v příslušné veřejné knize jsou jako spoluvlastníci dotčeného spoluvlastnického podílu na nich zapsáni stále žalovaní. Při nemožnosti změny v zápisu v katastru nemovitostí jiným způsobem je proto podle odvolacího soudu dán naléhavý právní zájem žalobců na určení jejich spoluvlastnického práva na těchto nemovitostech. Z tohoto důvodu proto v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně žalobě vyhověl.

Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 15. dubna 2002 (když žalovaným bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 17. dubna 2002 včasné dovolání. Dovolatelé mají zato, že napadený rozsudek nelze chápat jinak, než jako zcela nevysvětlitelný omyl. Připomínají, že žalobci se žalobou domáhali požadovaného určení z důvodů (jimi tvrzené) absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. září 1997, a nikoliv pro platné odstoupení od smlouvy žalovanými. Žalobci přitom nikdy nezměnili právní a věcné důvody žádaného určení. Přes tuto skutečnost, kdy odvolací soud neuznal oprávněnost žaloby, ani důvodnost podaného odvolání, žalobě vyhověl, když rozhodl o něčem jiném, než bylo předmětem sporu, resp. bylo dokonce žalobci popíráno. Konstatují, že byli připraveni podepsat tzv. "souhlasné prohlášení", které je listinou způsobilou pro záznam vlastnického práva ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb. (podpis tohoto prohlášení žalovaní ovšem podmiňovali vrácením zaplacené kupní ceny).

S ohledem na odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaných proto dovolatelé mají zato, že žalobci, jejichž vlastnické právo bylo obnoveno, ale mohlo být již dávno zaznamenáno v katastru nemovitostí, nemají naléhavý právní zájem na této určovací žalobě.

Konečně dovolatelé zpochybňují i správnost výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhli proto, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.

Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Opačná je však situace, pokud se týče vlastních dovolateli uplatněných dovolacích důvodů obsažených v jejich dovolání.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že ač nebyla prokázána žalobci tvrzená absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. září 1997 a ač to byli právě žalovaní, kteří následně od této smlouvy účinně a platně odstoupili, čímž se obnovilo spoluvlastnictví žalobců ke sporem dotčeným spoluvlastnickým podílům na sporných nemovitostech, mají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že dosud nedošlo k zápisu této skutečnosti do katastru nemovitostí.

Zde je třeba připomenout, že možnost určovací žaloby je odůvodněna tehdy, jestliže žalobce může prokázat, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu bylo určeno určité právo nebo právní poměr (a to i např. přes to, že by mohl žalovat přímo o plnění). Za nedovolenou (při možnosti žaloby na plnění - což by zřejmě byl i případ posuzovaného vztahu účastníků, když se v řízení tvrdilo, že dotčené nemovitosti nebyly dosud žalovanými vyklizeny) lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se však určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná přes to, že je možná i žaloba o plnění.

Předmětem daného sporu vymezeného žalobou je existence vlastnického práva žalobců ke zmíněným nemovitostem. Má-li platit závěr, že žalobci se mohou ochrany svých tvrzených práv domáhat žalobou na určení vlastnictví k dotčeným nemovitostem za předpokladu, že na takovém určení mají naléhavý právní zájem, pak lze stěží uvažovat, že jde o takový případ tehdy, když žalovaní se sami za vlastníky těchto nemovitostí nepokládají a odkazují na skutečnost, že (i podle soudů obou stupňů) účinně od původní kupní smlouvy týkající se těchto nemovitostí odstoupili. V tomto případě odvolací soud sice zcela obecně odkázal na skutečnost, že žalovaní jsou zatím stále jako vlastníci těchto nemovitostí vedeni v katastru nemovitostí, přičemž podle něj není jiná možnost řešení této disproporce, než cestou nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Tento závěr odvolací soud však v zásadě nikterak nekonkretizuje, a to ať příslušnými skutkovými zjištěními, nebo odkazem na odpovídající právní úpravu. Tato do jisté míry nepřezkoumatelnost uvedených závěrů odvolacího soudu se pak projevuje zejména pokud odvolací soud uvádí, že naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví odůvodňuje nemožnost změny v zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí jiným způsobem (tedy jinak, než na podkladě požadovaného určovacího rozhodnutí soudu). Zde však odvolací soud patrně přehlíží úpravu obsaženou v ustanovení § 7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem (ve znění pozdějších změn a doplňků), resp. v § 36 násl. vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí uvedený zákon (zejména lze srovnat § 36 odst. 5 písm. a/ a b/ vyhlášky) a neuvádí proto, proč by postup podle uvedených předpisů byl v posuzované věci vyloučen (srovnej zde např. Stanovisko NS ČR č. 44 z roku 2000 k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

Za tohoto stavu se proto jeví jako dosud nedoložený závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci žalobci osvědčili právní zájem na jimi požadovaném určení. Ostatně je třeba současně zdůraznit i fakt, že odvolací soud se nezabýval ani tím, že jsou to právě žalobci, kteří jsou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 79 odst. 1 téhož zákona povinni na základě konkrétních žalobních tvrzení osvědčit naléhavost právního zájmu na požadovaném určení. V posuzovaném případě je však zřejmé, že tato tvrzení žalobců se nekryjí s tím, co zřejmě vzal odvolací soud v úvahu, pokud dospěl k závěru o existenci tohoto naléhavého právního zájmu.

Za popsaného stavu proto dovolací soud nemůže pokládat dovoláním napadený rozsudek za správný. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu