30 Cdo 1863/2007
Datum rozhodnutí: 09.09.2008
Dotčené předpisy: § 211a předpisu č. 99/1963Sb., § 51 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1863/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. U. H., o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn.

5 C 282/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně ze dne 19. září 2006, č.j. 59 Co 110/2006-116, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 5.10.2004, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 70.000,- Kč. K odůvodnění uvedla, že v době, kdy se ucházela o přijetí do Domova - penzionu

pro důchodce v U. H., složila dne 12.11.1996 na účet žalovaného částku 70.000,- Kč, čímž bylo podmíněno jednak uzavření nájemní smlouvy mezi ní a žalovaným o trvalém užívání obytné místnosti s příslušenstvím v uvedeném Domově, jednak její přijetí do tohoto zařízení. Ačkoli ostatní nájemníci podepsali za obdobných podmínek darovací smlouvy s žalovaným, žalobkyně s ním žádnou takovou smlouvu neuzavřela. Proto opakovaně žádala o vrácení předmětné částky, ale vždy bezvýsledně.

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č.j.

5 C 282/2004-29, žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel

ze zjištění, že dne 12.11.1996, kdy žalobkyně složila na účet žalovaného částku 70.000,- Kč, uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu obytných místností a jejich vybavení v zařízení určeném k trvalému bydlení, kdy žalovaný je pronajímatelem a žalobkyně nájemcem a předmětem nájmu jsou obytné místnosti označené číslem 302 v domě č.p. 1243 v U. H. na ulici K. Mezi účastníky byla současně uzavřena dohoda, podle níž se žalovaný zavázal uzavřít s žalobkyní uvedenou nájemní smlouvu a žalobkyně se zavázala uhradit žalovanému 70.000,- Kč, přičemž oba účastníci své závazky splnili. Soud prvního stupně dovodil, že uvedený smluvní vztah účastníků byl založen na základě nepojmenované ústní smlouvy podle ustanovení § 51 obč. zák., která byla naplněna jejich konkludentním jednáním, a tudíž tuto smlouvu nelze považovat za neplatnou. Soud prvního stupně neshledal ani důvodnou námitku žalobkyně, že by smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když rozhodl, že žalovaný je povinen v zákonné lhůtě zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.600,- Kč (výrok II.) a Českému státu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že označená nepojmenovaná smlouva uzavřená podle ustanovení § 51 obč. zák., obsahující ujednání mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 12.11.1996, je absolutně neplatná dle ustanovení

§ 39 obč. zák., neboť svým účelem obchází zákon o sociálním zabezpečení. Odvolací soud vycházel ze závěru, že stát v rámci sociální péče zabezpečuje pomoc občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku nebo kteří

bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry, a její výkon svěřuje do samostatné působnosti obcí (§ 73 zákona č. 140/1994 Sb., o sociálním zabezpečení, § 76 odst. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se zákon provádí). Dům - penzion pro důchodce je jedním z druhů ústavů sociální péče a jeho účel je dán od počátku zřízení. Žalovanému náleží zákonem dané právo rozhodovat o přijetí do tohoto ústavu a vydávat rozhodnutí ve správním řízení dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, přičemž proti těmto rozhodnutím lze podat odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Podmínky při stanovení naléhavosti pořadí pro umístění do ústavu jsou zákonem taxativně stanoveny (§ 76 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 182/1991 Sb.). Pobyt žadatele v domově penzionu pro důchodce nemůže být založen na nájemní smlouvě, neboť tu nejde o nájemní vztah upravený v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. Úhrada za pobyt v domovech penzionech pro důchodce je upravena v ustanovení § 10 a násl. vyhlášky č. 82/1993 Sb.

Žalovaný - M. ú. U. H., odbor sociálních služeb a zdravotnictví, vydal dne 17.6.1997 rozhodnutí, kterým na základě schválení Městské rady rozhodl kladně o žádosti žalované o přijetí do Domova - penzionu pro důchodce. V odůvodnění uvedl, že žalovaná splňuje stanovené podmínky a v ústavu, do kterého žádá o umístění, je volné místo. Tvrzení žalovaného, že předmětný Domov - penzion pro důchodce se stal ústavem sociální péče až od roku 2000, považoval odvolací soud vzhledem k uvedenému rozhodnutí za nevěrohodné a účelové. Uzavření nepojmenované smlouvy se žalovanou nemohlo způsobit její přijetí do ústavu sociální péče a žalovaná zaplatila částku 70.000,- Kč na účet žalovaného bez jakéhokoli zákonného důvodu.

Odvolací soud uzavřel, že pokud byla nepojmenovaná smlouva od počátku absolutně neplatná, nebyl dán důvod k plnění žalobkyně, přičemž na základě tohoto plnění se žalovaný bezdůvodně obohatil, a je proto ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák. povinen vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení v rozsahu jejího plnění ve výši 70.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení

§ 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nevzal

v úvahu skutečnost, že v letech 1994 až 2000 nebyl předmětný penzion ústavem sociální péče a pravidla pro přijímání do tohoto druhu právnických osob se tedy na něj nemohla vůbec vztahovat, když se ve sporné době vůbec o právnickou osobu nejednalo. Jako právnická osoba - příspěvková organizace byl penzion zřízen až v roce 2000.

Do okamžiku zřízení příspěvkové organizace se jednalo pouze o tzv. zálohovou organizaci M. U. H. Dále dovolatel uvádí, že rozhodnutí ze dne 17.6.1997, na základě kterého byla žalobkyně do penzionu přijata, bylo zrušeno, stejně jako všechna ostatní rozhodnutí o přijetí, jako výsledek kontroly provedené Okresním úřadem U. H. ve dnech 30.11., 2.12. a 3.12.1999. Žalobkyně byla do Penzionu, příspěvkové organizace, přijata 10.4.2000 po zřízení této právnické osoby. Dovolatel rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.9.2002, sp. zn. 20 Co 189/2001, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v obdobné věci žalujících manželů na vrácení částky 150.000,- Kč po žalovaném s odůvodněním, že pokud objekt sloužil jako domov - penzion pro důchodce, nikoli jako ústav sociální péče, bylo zcela v pravomoci žalovaného, jak si upraví podmínky pro přijímání. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaný nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné s tím, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti tvrzené žalovaným, že v letech 1994 až 2000 nebyl předmětný penzion ústavem sociální péče. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (srov. § 213 odst.1 o.s.ř.). Současně však musí být přihlédnuto k tomu, že odvolací řízení ve věcech bezdůvodného obohacení je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace; znamená to mimo jiné, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li

pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř. (§ 211a o. s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 5 o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst.5 o.s.ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 18, ročník 2005].

Za řízení před soudem prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - žádný z účastníků netvrdil, že v letech 1994 až 2000 nebyl Domov - penzion pro důchodce v U. H., ústavem sociální péče. Odvolatel (tj. žalobce) však v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani za odvolacího řízení žádné nové skutečnosti ani důkazy neuvedl; nové skutečnosti nebo důkazy nebyli proto oprávněni uvádět ani ostatní účastníci (tj. žalovaný), neboť výjimka ze zákazu uplatňování skutkových a důkazních novot podle ustanovení § 205a odst.1 písm.d) o.s. ř. se ve smyslu ustanovení § 211a o.s.ř. uplatní jen tehdy, jestliže tak učinil i odvolatel.

Žalovaný - jak vyplývá z písemného vyjádření k odvolání ze dne 4.11.2005, č. l. spisu 47 až 49 - za odvolacího řízení uvedl, že do 1.5.2000 měl Penzion charakter a postavení domu s byty, nikoli ústavu sociální péče. Charakter ústavu sociální péče Penzion získal až na základě rozhodnutí zastupitelstva M. U. H., kterým byla zřízena příspěvková organizace Penzion. Z uvedeného je nepochybné, že tato nová skutečnost, která byla významná pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení z hlediska hmotného práva, byla žalovaným uplatněna v rozporu s ustanovením § 211a o. s. ř. Odvolací soud proto k ní nemohl přihlížet.

Dle ustanovení § 241a odst. 4 v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. § 243a odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).

Jestliže žalovaný v dovolání tvrdí, že rozhodnutí ze dne 17.6.1997, na základě kterého byla žalobkyně do penzionu přijata, bylo zrušeno, a z obsahu spisu se podává, že uvedenou skutečnost neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení, k takto nově uvedené skutečnosti nemohl dovolací soud z důvodů výše uvedených při svém rozhodování přihlédnout.

Ve smyslu shora uvedeného nelze považovat odkaz žalovaného na označený rozsudek Krajského soudu v Brně za přiléhavý.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních

§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaný jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. září 2008

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu