30 Cdo 1861/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 14a předpisu č. 328/1991Sb., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006



30 Cdo 1861/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 255/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 62 Co 340/2011-179, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 15 C 255/2010-35, zamítl žalobu o zaplacení částky 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku ve výši 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013) v rozsudku ze dne 29. října 2014, č. j. 62 Co 340/2011-179, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 v přiměřené lhůtě.
Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou výše uvedeného konkurzního řízení, jehož se účastnil jako věřitel.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posuzování složitosti konkurzního řízení vzal v úvahu větší množství přihlášených pohledávek, při stanovení dne, který je rozhodující jako počátek řízení ve vztahu k žalobci, vzal v úvahu den, kdy přihláška pohledávky žalobce došla soudu, a při posuzování významu řízení pro žalobce vzal v úvahu částku, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky, a neshledal existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, když pouze v nominální výši uplatněného nároku tyto skutečnosti spatřovat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013, který již Nejvyšší soud v posuzované věci vydal, a judikatura v něm uvedená). Případné výhrady proti výtěžnosti konkurzu měl žalobce uplatnit v námitkách proti závěrečné zprávě (srov. § 29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) a nelze je dodatečně namítat v odškodňovacím řízení.
Žalobce dále namítá, že v posuzovaném řízení došlo k překročení zákonné osmnáctiměsíční lhůty pro předložení konečné zprávy soudu podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že stanovená lhůta byla soudem několikrát prodlužována. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř).
Kromě toho Nejvyšší soud konstatuje, že podle judikatury překročení uvedené lhůty ještě samo o sobě nevede k závěru, že delší lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Úprava obsažená v ustanovení § 14a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , a v judikatuře, což odvolací soud učinil, a nepřiměřenou délku posuzovaného řízení shledal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K argumentu žalobce, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích, dovolací soud zdůrazňuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk. Přiznanou formou zadostiučinění se přitom zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Ostatně s ohledem na zanedbatelný význam řízení pro žalobce, by ani případná vyšší míra podílu postupu orgánů veřejné moci na nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení nemohla vést k závěru o nepřiměřenosti odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Žalobcem namítanými vadami řízení by se Nejvyšší soud zabýval pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu