30 Cdo 1860/2011
Datum rozhodnutí: 31.01.2012
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




30 Cdo 1860/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) R. C. , b) L. C. , zastoupených obecným zmocněncem JUDr. Jiřím Točkem, bytem Brno, Glinkova 17 a c) L. C. , zastoupené obecným zmocněncem Bc. Ivanem Ondříkem, bytem Brno, Slavkovská 5, proti žalované PRIX AGRO, v.o.s. v likvidaci , IČO: 60725702, se sídlem v Babicích, okr. Uherské Hradiště, areál ZD Pomoraví, zastoupenému advokátem Mgr. Liborem Rojarem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselá 710, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp.zn. 24 C 40/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co 184/2010 85, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy za zásah do jejich soukromí a rodinného života, k němuž došlo tím, že zaměstnanec žalované Ing. L. S. zavinil dopravní nehodu dne 18. 8. 2000, při níž došlo k úmrtí syna žalobců a) a b) a bratra žalobkyně c), za což byl zaměstnanec žalovaného odsouzen pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 trestního zákona.
Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č.j. 24 C 40/2008 57, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 240.000,- Kč, žalobkyni b) částku 240.000,- Kč a žalobkyni c) částku 175.000,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Současně uložil žalované povinnost nahradit každému z žalobců náklady řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že odškodnění podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák. nebylo žalobcům přiznáno, neboť zákon 59/2005 Sb. nabyl účinnosti až ke dni 1. 4. 2005 a z tohoto důvodu jim byla zamítnuta žaloba ve věci náhrady škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 111/2004 (rozsudek č.j. 4 C 111/2004 76 ze dne 20. 10. 2006, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č.j. 60 Co 81/2007 102 ze dne 29. 3. 2007, kdy rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.6.2007). Žalovaná nečinila sporným, že jednáním jejího zaměstnance došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a že je v obdobných případech přiznávána náhrada nemajetkové újmy. Nicméně v rámci své procesní obrany žalovaná vznesla námitku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy žalobců. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že i přes to, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně, bylo její uplatnění v dané věci učiněno v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná neměla žádnou snahu vyjádřit žalobcům lítost, omluvu či poskytnout jakoukoli jinou satisfakci. Zároveň soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že pro žalobce, v jejich životní situaci, bylo těžké se řádně orientovat v linii odpovědnosti za neoprávněný zásah mezi obchodní firmou AGRO PRIX CZ, s.r.o. a obchodní firmou PRIX AGRO, v.o.s, obě se sídlem v Babicích, okr. Uherské Hradiště, areál ZD Pomoraví pro jejich snadnou zaměnitelnost a vzájemnou personální propojenost. Současně soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že původce zásahu do současné doby nevykonal ani část trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v délce trvání dvaceti měsíců, a to již v roce 2005.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud ), k odvolání žalované, rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co 184/2010 85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výroky I a II) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém odůvodnění zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, a to především s tím, že zejména nejasné právní poměry obou společností znemožňovaly žalobcům bezodkladně a bez pochybností zjistit správný subjekt, který odpovídal za protiprávní zásah do jejich osobnostních práv, a proto shledal závěr soudu prvního stupně o nedostatku dobrých mravů při uplatnění námitky promlčení zcela správný, přičemž také odkázal na nálezy Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 544/2000, sp. zn. III. ÚS 21/2002, sp. zn. II. ÚS 309/95 a sp. zn. II. ÚS 2087/2008).
Proti tomuto rozsudku podala dne 17. 3. 2011 žalovaná (dále též dovolatelka ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém uvedla, že vznesená námitka promlčení byla soudy obou stupňů nesprávně posouzena, neboť zvláštní okolnosti případu nejsou natolik výjimečné, že odůvodňují zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobci mohli podat žalobu na ochranu osobnosti současně spolu s žalobou ve věci náhrady škody na zdraví, v níž žalobci neměli problém správně označit žalovaný subjekt. Současně se dovolatelka domnívá, že kdyby žalobci využili služeb profesionálního advokáta, jistě by byla promlčení lhůta zachována. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15.12.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Posouzením, zda uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud opakovaně zabýval např. v rozsudku ze dne 3.10.2011, sp.zn. 30 Cdo 57/2011, rozsudku ze dne 14.4.2011, sp.zn. 30 Cdo 1975/2009 nebo v rozsudku ze dne 27.1.2011, sp.zn. 30 Cdo 3170/2009. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyložil, že vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. již též ve svém nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž uvedl: Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura Nejvyššího soudu ČR se závěrem, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Obecně se vychází z toho, že ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. instrumentem prostřednictvím něhož je třeba realizovat ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 mimo jiné konstatoval: Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
Nelze též přehlednout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08 poukázal na to, že zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Pojem dobrých mravů ve smyslu citovaného ustanovení je tak třeba vykládat jako souhrn etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srovnej nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že výše naznačenými úvahami Nejvyššího soudu se zabýval a při svém rozhodování je vzal do úvahy. Přesvědčivě, i s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zdůvodnil které skutečnosti v přezkoumávané věci zakládají důvody pro výjimečné odepření účinků promlčení a tyto úvahy zjevně nevybočují z rámce vymezeného judikaturou Nejvyššího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalované s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu