30 Cdo 1852/2013
Datum rozhodnutí: 31.07.2014
Dotčené předpisy: § 118a odst. 1 o. s. ř., § 118a odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 1852/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce BIDLO, s. r. o. , identifikační číslo osoby 26683598, se sídlem Praha 5 Zbraslav, Elišky Přemyslovny 383, právně zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Opatovická 1659/4 proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj, identifikační číslo osoby 66002222, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 253/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č.j. 72 Co 416/2012 62, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) zamítl rozsudkem ze dne 30. března 2012, č.j. 18 C 253/2010 35, žalobu o zaplacení 536.870,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody (ušlého zisku) způsobené nezákonným rozhodnutím a současně soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) potvrdil rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č.j. 72 Co 416/2012 62, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém rozsudku dospěl, s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000 a usnesení ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008) k závěru, že stát neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno a napraven tak nezákonný stav.
Žalobce (dále jen dovolatel ) podal proti rozsudku odvolacího soudu řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dál jen dovolacímu soudu )
K podanému dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel zakládá přípustnost dovolání na tvrzení, že se odvolací soud nijak nevypořádal s tvrzením, že poučení žalobce před soudem prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. bylo obecné a nekonkrétní, což je vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Je pravdou, že i námitka vady řízení může založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zahrnuje-li také otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2503/2010).
Dovolatel ve svém dovolání formuluje otázku zásadního právního významu tak, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím má účastník řízení jen tehdy, pokud škoda vznikla přímo následkem nezákonného rozhodnutí, přičemž nemá tento nárok, pokud škoda vznikla v souvislosti s jeho zrušením. Takto vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz. usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008, které bylo ve věci samé potvrzeno nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/2011, bod 27), od které Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit.
Ani v další námitce neshledal dovolací soud dovolání přípustné, neboť otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025).
Jelikož dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout k namítané procesní vadě, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2014.
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu