30 Cdo 1850/2008
Datum rozhodnutí: 23.02.2010
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1 obč. zák.







30 Cdo 1850/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně
ČAS Znojmo, s.r.o.,
se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2295/2, IČ: 41609891, zastoupené Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Hakenova 21, proti žalovanému
L. V.,
zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 4 C 279/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č.j. 29 Co 732/2007-108, takto:


I. Dovolání žalovaného
se odmítá.

II. Žalovaný je
povinen
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jarmile Janků, advokátce se sídlem ve Znojmě, Hakenova 21.


O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 14. června 2007, č.j. 4 C 279/2006-76, určil, že smlouva o převodu části obchodního podílu ve výši 50%, ve společnosti Stavební služba Znojmo, s.r.o., se sídlem ve Znojmě Dvořákova 21, IČ: 26244446, z 8.7.2003, mezi L. V. st. a L. V. ml., je vůči žalobkyni neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.741,50,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobkyně má vůči L. V. staršímu, otci žalovaného (dále jen dlužníku ), vymahatelnou pohledávku ve výši 1,290.077,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 18% ročně z této částky od 22.11.1993 do zaplacení, přiznanou mu na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29.2.2000, č.j. 7 C 502/94-301, který nabyl právní moci dne 7.7.2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.5.2003, č.j. 28 Co 328/2000-349. Odporovanou smlouvou ze dne 8.7.2003 uzavřenou mezi dlužníkem jako převádějícím a žalovaným jako nabyvatelem byl převeden na žalovaného obchodní podíl společnosti Stavební služby Znojmo s.r.o. ve výši 50%. K uspokojení pohledávky žalobce nemůže stačit jiný majetek dlužníka, neboť jeho pohledávky jsou z velké míry promlčené, prodej nemovitého majetku je v exekuci těžko realizovatelný, a i kdyby se realizoval, tak by výtěžek z tohoto prodeje nepostačil k pokrytí pohledávky žalobce.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 42a obč. zák. a dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně i pasivní věcnou legitimaci žalovaného, jakož i splnění předpokladů odporovatelnosti právnímu úkonu dlužníka. Uzavřel, že dotčená smlouva uzavřená mezi osobami blízkými (§ 116, § 117 obč. zák.) zkracuje pohledávku žalobkyně. Obrana žalovaného, že v řízení nebyl prokázán úmysl dlužníka zkrátit odporovaným úkonem věřitele, když jím byla splněna smlouva o smlouvě budoucí, nemohla být úspěšná. Jde-li totiž o odporovaný právní úkon mezi osobami blízkými, uvedený úmysl i vědomost žalovaného o tomto úmyslu se předpokládá a žalovaný se ubrání odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání tohoto úmyslu. To platí i v případě, kdy dlužník uzavřením odporované smlouvy plní svou právní povinnost ze smlouvy. Rozhodující proto je, že žalovanému se vynaložení náležité povinnosti prokázat nepodařilo. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.424,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud se dále zabýval návrhem žalovaného na přerušení řízení vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.8.2007, č.j. 27 Co 884/2006-143, odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29.2.2000, č.j. 7 C 502/94-301, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.5.2003, č.j. 28 Co 328/2000-349 (na základě kterého má žalobkyně přiznanou předmětnou pohledávku vůči dlužníku). Odvolací soud dospěl k závěru, že citovaným usnesením Krajský soud v Brně zrušil usnesení Okresního soudu ve Znojmě o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení týkající se uvedeného rozsudku pouze z formálních důvodů. Pokud by tedy bylo odvolací řízení přerušeno, bylo by to na úkor procesní ekonomie.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Zejména namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu, zda v případě, že je soudem rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti pravomocně přiznané pohledávky, může soud rozhodnout o odpůrčí žalobě bez toho, aniž by toto řízení přerušil a vyčkal do okamžiku, do kterého je v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odložena vykonatelnost rozsudku přiznávajícího vymahatelnou pohledávku, tedy zda je možné považovat pravomocně přiznanou pohledávku, u které došlo k odkladu vykonatelnosti, za vymahatelnou v souladu s ustanovením § 42a odst. 1 obč. zák. Dále uvádí skutečnosti na podporu tvrzení, že pohledávka žalobkyně byla ve výši 1,186.544,68,- Kč včetně příslušenství uhrazena započtením a že dlužník disponuje dostatečným majetkem její na její zaplacení. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který si bez vyžádání příslušného soudního spisu či jiných dokladů učinil nesprávný právní závěr o průběhu řízení o obnově řízení, když konstatoval, že Krajský soud v Brně zrušil usnesení Okresního soudu ve Znojmě o obnově řízení pouze z formálních důvodů. Konečně dovolatel namítá nesprávné právní posouzení úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem žalobkyni, který v řízení nebyl prokázán. Dlužník jako převádějící a dovolatel jako nabyvatel odporovanou smlouvou o převodu obchodního podílu toliko realizovali uzavřenou smlouvu o půjčce a smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu obchodního podílu, díky kterým ovšem získal převádějící potřebné finanční prostředky na zvýšení hodnoty majetku obchodní společnosti. V případě odporované smlouvy se jednalo o úplatný převod obchodního podílu, kdy za tento podíl žalovaný zaplatil převádějícímu dlužníkovi celkovou částku 1,150.000,- Kč, která vychází ze znaleckého posudku. Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Otázku, zda je možné považovat pravomocně přiznanou pohledávku na základě rozsudku, u něhož je v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odložena vykonatelnost, za vymahatelnou podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12, ročník 2003]. Soudní praxe a teorie (viz. Kurka V., Drápal L. : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 345-348) je jednotná v tom, že povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu před zahájením exekučního řízení nebo po jeho zahájení nebrání nařízení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006, sp. zn. 20 Cdo 2917/2005). Z tohoto hlediska není tedy dán důvod, aby nebylo v daném případě odpůrčí žalobě vyhověno.

Rovněž otázku podmínek, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není z hlediska uplatněných právních otázek způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Dle ustanovení § 241a odst. 4 v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. § 243a odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 484,50,- Kč. Celkovou částku 3.034,50,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení
není
přípustný opravný prostředek.


V Brně 23. února 2010


JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.

předseda senátu