30 Cdo 1850/2006
Datum rozhodnutí: 12.04.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1850/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Bc. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované 1) Č. r. - M. v., a 2) Č.r. - M. o., zastoupené V.ú., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 1/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Co 294/2005-64, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Co 294/2005-64, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2005, č.j. 34 C 1/2005-35, zamítl žalobu na určení, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších novel a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany odstranila z internetové verze seznamů publikovaných podle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB a tyto informace v případě opětovné publikace knižní formou nepublikovala (výrok II.). Žalobci uložil, aby nahradil státu náklady řízení ve výši 992,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce považuje za zásah do svých osobnostních práv jak vydání pozitivního lustračního osvědčení, tak publikaci na internetu, protože pokud podepsal písemný závazek k plnění úkolů Vojenské kontrarozvědky po dobu základní vojenské služby, jednalo se o vynucený závazek na základě vyhrožování a nátlaku ze strany podplukovníka Z., příslušníka VKR. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl evidován v rámci svazku A - 47602 jako tajný spolupracovník StB VKR s krycím označením J. Spis obsahuje všechny náležitosti, které v době vázání žalobce do kategorie agent měly být splněny, podle tehdy platných interních předpisů pro platné vázání osoby jako tajného spolupracovníka StB - VKR. Obsahuje memorandum (životopis), návrh na získání ke spolupráci, zprávu o získání ke spolupráci a slib


o spolupráci sepsaný vlastnoručně žalobcem. Ve slibu je uvedeno, že bude spolupracovat dobrovolně a tajně s VKR a pro účely spolupráce si volí krycí jméno J. Závěrečnou zprávu o spolupráci žalobce vypracoval svědek J. L., z níž vyplývá, že žalobce měl podat celkem 23 písemných zpráv. Svědek potvrdil tvrzení žalobce o tom, že pplk. Z. byl osobou, ze které měl každý na posádce strach, ví, že by mu nikdo nedokázal cokoliv odmítnout, choval se velmi autoritativně, nejen k vojákům základní vojenské služby, ale i ke kolegům z VKR, včetně svědka, který přebíral jeho agendu. Soud prvního stupně dovodil, že pokud byly splněny podmínky interních předpisů k platné evidenci do kategorie agent VKR, obě organizační složky České republiky, jak Ministerstvo vnitra, tak Ministerstvo obrany, postupovaly v souladu s právem, pokud vydaly pozitivní lustrační osvědčení dle zák. č. 451/1991 Sb. a publikovaly informace o evidenci žalobce jako agenta StB - VKR dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Pokud žalobce namítal neplatnost vázání pro vynucení slibu spolupráce, soud prvního stupně dospěl k závěru, že na daný vztah nelze aplikovat ustanovení o neplatnosti úkonu podle občanského zákoníku. Protože se nejednalo o občanskoprávní vztah, nelze označit úkon směřující ke slibu spolupráce za neplatný pro absenci svobody a vážnosti dle § 37 obč. zák., ve znění platném v době vázání žalobce.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I. odst. 1). Žalované zastoupené Ministerstvem obrany uložil povinnost odstranit z internetové verze seznamů Ministerstva obrany publikovaných dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB a tyto informace nepublikovat v případě opětovné publikace knižní formou (výrok I. odst. 2). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.425,- Kč (výrok II.), náklady odvolacího řízení ve výši 8.575,- Kč (výrok IV.), povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 992,- Kč na účet Městského soudu v Praze (výrok III.) a náklady řízení státu ve výši 600,- Kč na účet Vrchního soudu v Praze (výrok V.), a to vše každé organizační složce jednou polovinou.


Odvolací soud vycházel z úvahy, že pro posouzení oprávněnosti evidence osoby v materiálech bývalé StB je rozhodující, zda k jejímu zaevidování došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalované. V tomto směru se ztotožnil se soudem prvního stupně, který správně přihlížel k závazku ke spolupráci, který byl založen v osobním svazku vedeném na žalobce a v němž se zavázal spolupracovat s VKR. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovozuje, že pro posouzení oprávněnosti evidence je třeba přihlížet nejen k němu, ale rovněž i k okolnostem, za nichž k závazku ke spolupráci došlo. V tomto směru odkázal na konstantní judikaturu odvolacího soudu i Nejvyššího soudu (Cdon 46/95). Z tohoto hlediska dovodil, že podepsaným závazkem se totiž podepisující osoba zavazovala zejména plnit uložené úkoly, prozradit spolupráci, používat krycí jméno. Slibem o spolupráci tak na sebe přebírala povinnosti, z jejichž neplnění pro ní mohly vzejít důsledky i s případnými sankcemi, konkrétně třeba v případě porušení prvku utajení. Převzetí závazku je proto třeba považovat za právní skutečnost, bez níž by nevznikla spolupráce v rozsahu závazku osoby podepisující závazek. Pokud tedy žalobce namítal, že jeho závazek ke spolupráci nebyl dobrovolný, že byl učiněn pod nátlakem z vynucení, bylo třeba se zabývat i touto okolností.


Odvolací soud provedl důkaz výpovědí žalobce jako účastníka řízení (vzhledem k tomu, že důkaz byl navrhován v žalobě) a opakoval důkaz výpovědí svědka


J. L. Po provedení uvedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z odchylně zjištěného skutkového stavu. Vzal za prokázáno, že žalobce závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti podepsal, avšak že tak učinil ve strachu a pod nátlakem, což jsou okolnosti vylučující oprávněnost evidence žalobce. Vzhledem k tomu potom odvolací soud nepovažoval závazek žalobce ke spolupráci s VKR za opravňující k evidenci žalobce jako osoby, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb. Evidenci žalobce proto posoudil jako neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Odvolací soud dovodil, že přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu jsou jak určení neoprávněnosti evidence, tak i uložení povinnosti k odstranění jména žalobce z internetových stránek žalované.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zastoupení obou organizačních složek dovolání. Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany výslovně napadá i výroky II. až V. o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení organizační složce Ministerstva obrany.


Žalovaná zastoupená Ministerstvem vnitra přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že výsledek hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. Soud především nepřikládá dostatečnou důkazní hodnotu vlastnoručně podepsanému závazku ke spolupráci s VKR a slibu mlčenlivosti, kteréžto úkony ani sám žalobce nezpochybňuje. Naopak odvolací soud přikládá tvrzení žalobce o strachu a nátlaku neodpovídající význam, když podle názoru žalovaného má soud hodnotit oprávněnost či neoprávněnost evidence žalobce


ve složkách StB. Pokud jde o výpověď svědka L., ze které odvolací soud zejména vychází, svědek vypovídal k osobě velitele pplk. Z. pouze v obecné rovině, nikoliv v přímé souvislosti se žalobcem. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pro posouzení oprávněnosti evidence je právně významné vzít v úvahu nejen závěr, že byly splněny všechny podmínky interních předpisů k tomu, aby žalobce byl platně zaevidován jako tajný spolupracovník VKR, složky StB, ale rovněž i okolnosti, za nichž k závazku ke spolupráci došlo, v daném případě, že žalobce pociťoval strach a obavy ze svého nadřízeného, jemuž si nedovolil odporovat. Dle dovolatelky jsou důvody, jimiž žalobce zdůvodňuje sepsání předmětného závazku z pohledu oprávněnosti evidence v materiálech StB právně irelevantní. V tomto směru dovolatelka poukazuje na odlišné odůvodnění jiného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.1.2006, sp. zn. 1 Co 285/2005, vydaného ve stejném složení senátu v obdobné věci. Citovaný rozsudek je založen na názoru, že okolnost učinění závazku ke spolupráci s VKR v souladu s tehdy platným rozkazem ministra vnitra č. 3 z roku 1978 A-oper-I-3 byla bez dalšího důvodem k zaevidování žalobce jako spolupracovníka bývalé StB a že naopak důvody, jimiž žalobce zdůvodňoval sepsání předmětného závazku, jsou z tohoto pohledu právně irelevantní. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Zároveň žalovaná navrhla odklad vykonatelnosti rozhodnutí.


Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst.3 o.s.ř. Zejména namítá, že zveřejněním informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB, a to v elektronické či tištěné podobě, žalovaná plnila pouze svoji zákonnou povinnost dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Vyhovět nároku žalobce, aby předmětné informace o něm žalovaná odstranila z internetové verze seznamů, a v případě opětovné knižní publikace těchto seznamů je znovu nepublikovala, může žalovaná pouze tehdy, bude-li žalobci vydáno nové (negativní) lustrační osvědčení, nebo pravomocné rozhodnutí soudu, ve kterém bude určeno, že žalobce byl evidován neoprávněně. Odvolacímu soudu proto vytýká, že o uvedeném nároku rozhodl ještě před tím, než nabylo právní moci jeho rozhodnutí


o neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé Stb. Dále odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Namítá, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu vycházel především z výpovědi svědka L., který v řízení před soudy obou instancí vypověděl, že žalobce nezná a nevybavuje si ho. Výpověď tohoto svědka pouze subjektivně hodnotí charakterové vlastnosti pplk. Z., a to tak, že nadřízený žalobce pplk. Z. byl vysoký a statný muž, bezohledný a nesnášející jakýkoliv odpor ze strany vojáků základní služby. Svědek dále vypovídal obecně ke způsobu zpracování závěrečných zpráv do osobních svazků spolupracovníků VKR. Z výše uvedené výpovědi však dle názoru dovolatele nelze učinit závěr, že písemný závazek žalobce k plnění úkolů vojenské kontrarozvědky byl v tomto konkrétním případě jakkoliv vynucen. Dovolatel konečně zpochybňuje pasivní věcnou legitimaci Ministerstva obrany jako organizační složky státu ohledně nároku, kterým bylo rozhodnuto v odstavci 1 výroku II. napadeného rozhodnutí, tedy o určení neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB. Tento svůj názor opírá o ustanovení § 6 odst. 1 zák. 279/1992 Sb., podle něhož je Ministerstvo vnitra organizační složkou České republiky, která je výlučně příslušná k vydání osvědčení o evidenci spolupracovníků bývalé StB dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) až d) citovaného zákona. Ministerstvo obrany tuto kompetenci nemá. Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany navrhla rovněž zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení k dalšímu řízení odvolacímu soudu.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).


Dle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, jak věc posoudil po právní stránce.


Posouzením po právní stránce se rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta. V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost


(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), trpí řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.


Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v právních závěrech týkajících se žaloby na určení, že neoprávněnou evidencí žalobce v materiálech bývalé StB bylo nepřípustně zasaženo do jeho osobnostních práv, správně dovodil, že pro posouzení oprávněnosti evidence je rozhodující, zda k ní došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalované. Odvolací soud ale neuvedl, z jakých předpisů a z jakých jejich ustanovení vycházel při posouzení oprávněnosti evidence žalobce. Ve smyslu shora uvedeného je proto rozhodnutí odvolacího soudu


ve vyhovujícím výroku I. odst. 1 nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 157 odst. 2 a § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.).


Ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. odst. 2 napadeného rozsudku se dovolací soud dále zabýval dovolací námitkou, že vyhovět nároku žalobce, aby žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany odstranila z internetové verze seznamů informace


o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB, a v případě opětovné knižní publikace těchto seznamů je znovu nepublikovala, může až na základě pravomocného rozhodnutí soudu o neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB. V projednávané věci však odvolací soud vyhověl uvedenému nároku uplatněnému žalobcem ještě před tím, než nabylo rozhodnutí o neoprávněnosti evidence žalobce právní moci.


Podle judikatury odvolacího soudu a Nejvyššího soudu je zveřejnění údaje


o osobě, u níž bylo pravomocným rozsudkem určeno, že byla neoprávněně evidována jako spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti, třeba chápat jako jsoucí v rozporu


s ustanovením § 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. a zejména pak s čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Zveřejnění jména osoby neoprávněně evidované jako spolupracovník bývalé StB v rámci seznamů těchto spolupracovníků je způsobilé


se citelně dotknout osobní cti takto postižené osoby. Soudní praxe proto dovozuje, že lze vyhovět žalobnímu návrhu, pokud žalobce, u nějž bylo pravomocným výrokem rozsudku určeno, že byl neoprávněně evidován jako kvalifikovaný spolupracovník Státní bezpečnosti, požaduje, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se zveřejňování tiskem a na elektronických médiích údajů o tom, že žalobce je evidován jako taková osoba (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 213/2003-88, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 30 Cdo 970/2004). Odvolací soud z uvedených závěrů v zásadě správně vycházel. Jeho rozhodnutí (ve výroku I. odst. 2) je však v rozporu s uvedeným nezbytným předpokladem, že předmětnému nároku lze vyhovět až na základě pravomocného rozhodnutí o neoprávněné evidenci dotčené osoby (žalobce) v materiálech bývalé StB,


a je tudíž nesprávné.


K dovolací námitce zpochybňující pasivní věcnou legitimaci Ministerstva obrany jako organizační složky státu ohledně nároku, kterým bylo rozhodnuto v odstavci 1 výroku II. napadeného rozhodnutí, tedy o určení neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB, dovolací soud poznamenává, že otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. 629/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, C. H. Beck, číslo 18, ročník 2005, str. 686).


Pokud žalovaná dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu


ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná


o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá


na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu se oprávněností ostatních uplatněných dovolacích námitek dovolací soud již nezabýval.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. dubna 2007


JUDr. Karel Podolka, v. r.


předseda senátu