30 Cdo 1848/2005
Datum rozhodnutí: 31.01.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1848/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 95/99,

o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Co 5/2005-264, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.200,- Kč jejímu zástupci, advokátu.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Co 5/2005-264, k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2004, č.j. 23 C 95/99-240, kterým byla zamítnuta jednak žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaslat žalobci písemnou omluvu, kterou (ve znění uvedeném ve výroku rozsudku) uveřejní v denících P. a M. f. D., jednak žaloba na zaplacení částky 15,200.000,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce v řízení tvrdí dva zásahy do svých osobnostních práv postupem žalované. Především jde o postup Finančního úřadu

ve F. n. O., který ač delegoval místní příslušnost žalobce jako daňového subjektu na Finanční úřad v O., vydal v rozporu s předchozím právním názorem krajského soudu v roce 1997 a v roce 2000 platební výměry, jimiž stanovil žalobci základ důchodové daně a daň z objemu mezd za rok 1992, vyměřil daňové penále, penále za pozdní úhradu placení záloh na daň z objemu mezd za rok 1992. Vzal v úvahu, že žalobce dále tvrdí zásah do osobnostních práv manipulací žalované v soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 13 C 130/97 tím, že předložila zmíněné platební výměry, o nichž tvrdila, že byly vydány v souladu s právním řádem.

Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda takto vymezené zásahy lze hodnotit jako zásahy protiprávní, narušující či ohrožující osobnostní sféru žalobce jako fyzické osoby a dospěl přitom

k negativnímu závěru, neboť v pravomoci soudu v občanském soudním řízení o ochranu osobnosti (totiž) není přezkum postupu orgánů v daňovém řízení. Není proto možno přezkoumat jak rozhodování finančních úřadů, ale ani krajského soudu v soudním řízení správním. Protiprávním zásahem do osobnostních práv fyzické osoby by mohl být pouze postup daňových orgánů, který by byl nepřiměřený vzhledem k výkonu správy daní a poplatků či výkonu procesních práv účastníka soudního řízení. K tomu však nedošlo.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 14. dubna 2005, přičemž téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci.

Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 10. června 2005, t.j. ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 20. října 2005. Odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když má zato, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona). Podle dovolatele žalovaná závažným způsobem porušila jeho základní práva a svobody tím, že zasáhla do jeho osobnostních práv. Konkrétně jde o právo na ochranu zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí žalobce, jeho rodiny, dobré pověsti a ochrany jména

ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen "o.z."), resp. o práva zaručená a garantovaná žalobci Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Soudy obou stupňů se nezabývaly meritem žaloby, ani intenzitou zásahů schopných vyvolat zásah do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně též nepostupoval způsobem stanoveným v ustanovení § 219 a 221 o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, který byl předmětem odvolání, nebyl věcně správný. Odvolací soud se též nevypořádal s důvody odvolání žalobce a ani s tím, že soud prvního stupně odmítl téměř veškeré navržené a předložené důkazy. Dovolatel je dále přesvědčen, že soudům obou stupňů dostatečným způsobem prokázal, že výkon správy daní žalovaným byl zcela nepřiměřený a v rozporu se zákony, včetně Ústavy ČR. Poukazuje pak na to, že postup žalované se nepříznivě odrazil v řadě aspektů jeho osobního i profesního života.

Dovolatel proto navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaná vyjádřila písemným podáním ze dne 2. ledna 2006. Plně se ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Navrhla proto potvrzení tohoto rozhodnutí (správně zamítnutí dovolání).

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházely jiné, a odvolacím soudem později zrušené rozsudky téhož soudu, avšak žaloba jimi byla vždy též zamítnuta.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah

o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Jestliže odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení § 11 násl. o.z. (zejména pak ustanovení § 13 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.

Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 13 odst. o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost

ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.

s právním řádem. Některé zásahy, byť se zdánlivě třeba jevící, že odporují objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo

z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.

V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.

K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo podle žaloby dojít postupem finančních orgánů v souvislosti s daňovým řízením při obecném výkonu oprávnění a povinností těchto orgánů. Ač žalobce dovozuje, že v tomto případě nepostupovaly správně, nebylo prokazováno a prokázáno, že by v dané věci bylo vykročeno z mezí řízení, v němž je zákonem dána jejich kompetence. Proto

v pravomoci soudů v občanském soudním řízení není mimoprocesně přezkoumávat správnost postupu těchto orgánů (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004-153).

Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tak vyjádřena zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek stanovených výslovně zákonem.

Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu finančních orgánů tím, že by např. aproboval jejich postup (analogicky srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. II. ÚS 299/03).

K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva, resp. povinnosti stanoveného zákonem (což je třeba vztáhnout

i na žalobcem zmíněný postup v rámci řízení vedeného před Okresním soudem

ve Frýdku Místku). Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu takto posuzoval

v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce.

Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s vyloženými názory, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má

na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl

(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Neměl proto ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení

s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky

č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování

o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni

z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny

ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno

s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.125,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a

na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 3.200,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu